Obr.

Obr.
Vítám Vás na své stránce plné povídek ze světa Harryho Pottera. Většinou se jedná o překlady slashe z angličtiny nebo ruštiny. Častými páry jsou HP/LM, HP/SS s HP/LV. Doufám, že se Vám tu bude líbit a zanecháte mi tu nějaký komentář. Vaše Sirina

úterý 13. července 2021

7. část, 34. kapitola

 Ahojky,

po dlouhém čekání tu je další díl povídky Could you love me?. Pokračování je pro Všechny, co tu povídku milují stejně jako já a moc je mrzelo, že není dokončený překlad. Ráda bych věděla, zda Vás to potěšilo, tak komentík by byl fajn. A teď už se do toho hezky pusťte a těšte se. Ještě nás totiž čeká pěkný kus cesty s Harrym a Luciusem a ostatními našimi hrdiny.

Překladatel: Kim Seo Hwa

***

 34. Šťastný nový rok

Prvních asi patnáct minut strávili Harry, Lucius a Draco u předních dveří vítáním hostů, kteří měli tu slušnost, ukázat se včas - jak Harry nevrle podotkl.

Hlavními dveřmi panství proudilo dovnitř mnoho důležitých lidí. Harry většinu z nich neznal, ale jakkoli to bylo trapné, všichni znali jeho. Proč by to, ale Harryho mělo překvapit? Jediný, koho Chlapec-který-přežil poznal, byl Rufus Brousek, lvu podobný ministr magie, který přišel se svou ženou. Ta byla průměrné výšky, velmi bledá a hubená a chlapci velmi připomínala jeho tetu. Její šaty se zdály příliš těžké a vypadalo to, že se čarodějnice každou chvíli pod jejich tíhou prohne. Brousek potřásl Luciusovi za ruku a zdvořile ho pozdravil, ale na Harryho se ze zjevnou nechutí jen podíval dolů.

Jejich nechuť byla vzájemná.  Důvodem bylo, že po porážce Voldemorta byl Brousek jmenován ministrem a chtěl vytvořit s Harrym spojenectví, aby ujistil kouzelníky a čarodějnice v Británii, že všechno bude v pořádku a samozřejmě posílit si popularitu jako ministra…

Harry odmítl bez toho, aby se nad tím byť jen zamyslel, protože nechtěl být pěšcem někoho jiného v takové hře. Kromě toho poté, co byl Voldemort zničen, chlapec odmítl s kýmkoli sdílet podrobnosti o posledním souboji. Pouze Albus Brumbál věděl všechno.

Nebylo tedy divu, že Brousek nebyl z Harryho nadšený. A skutečnost, že ten spratek byl nedotknutelný, jeho pocity ještě zhoršil. Ale ne natolik, aby riskoval střet s Albusem Brumbálem, nebo tajnou organizací známou jako Řád a s voliči, kteří právě zbožňovali dospívajícího „Spasitele“. A pak se navíc Potter stal manželem Luciuse Malfoye, kterého nedokázal oklamat svým kouzlem a jak bylo známo, naštvat toho muže by nebylo moudré.

Harry byl vděčný, že si s nikým nemusel podávat ruce. Čistokrevní nebyli moc nakloněni zvyku podávat si ruce. Mohlo by to být nebezpečné, kdyby osoba, s jejíž rukou si potřásl, měla špatné úmysly. Jako hostitel, Lucius byl dost sebevědomý, aby se nebál potřást svým hostům rukou, ale umožnilo by to zároveň, aby se ostatní dotýkali jeho manžela a nepřicházelo v úvahu. Všichni tomu rozuměli.

Draco byl velmi nápomocný, vysvětlil některé složitosti etikety mezi čistokrevnými. Zatímco se zdravili s hosty, stále tiše šeptal chlapci, kdo je kdo.

Stejně jako tam byli Dirk Cresswell (vedoucí styčného úřadu pro skřety) a Cuthbert Mockridge, kteří tam také pracovali. Draco později Harrymu vysvětlil, že tito čarodějové jsou velmi důležití, protože skřeti jsou důležití pro každého, kdo má v kouzelnickém světě peníze.

Již dříve viděl Gawaina Robardse, současného vedoucího bystrozorů, ale osobně se s ním nikdy nesetkal. Muž byl velmi vyrovnaný a dokonce se na rozdíl od ostatních hostů nedíval na Harryho jizvu.

Jedním z nejpodivnějších hostů byl starý, tlustý muž, Horácio Křiklan, který překvapivě pro Harryho byl mistrem lektvarů a před mnoha lety učil lektvary v Bradavicích. Na Malfoyovo panství byl pozván vždy, protože byl hlavou Zmijozelu, učil Luciusova otce a také samotného Luciuse. Ten muž byl velmi příjemný, polichotil Luciusovi i Dracovi a dokonce Harrymu řekl, jak pozoruhodný a slibný mladý muž je. K chlapcově překvapení mu prozradil, že znal, Lily Evansovou a že byla jedním z jeho oblíbených studentů. Když mluvil o mistrech lektvarů, objevil se také Snape, který se o hodně později vplížil dovnitř a vyhnul se pozornosti. Šťastný bastard! Harry si přál, aby mohl udělat totéž!

Bylo tady až příliš mnoho lidí, z kterých Harrymu naskákala husí kůže Jako paní Zabiniová, matka Blaise Zabiniho. Přišla sem se svým nejnovějším manželem. Malým, nudným, kostnatým kouzelníkem, který byl tak plešatý, že mu hlava ze světel křišťálových lustrů přímo zářila. Draco řekl Harrymu, že žena měnila manžela snad každých pět let a že její výrazná krása nebyla až tak úplně přirozená. Kolovalo hodně pověstí o temných rituálech a lektvarech, ale nikdo to nevěděl jistě. Kouzelnický svět miloval pomluvy, takže vše co bylo řečeno o paní Zabiniové mohla být pravda stejně, jako to mohla být i lež.

A pak tu byli Rookwoodovi, kteří byli Voldemortovími příznivci, ale nebylo pochyb o tom, že se teď “přeorientovávali“. Přeorientovávali se do mého zadku! Pomyslel si Harry a zuřivě se podíval na svého manžela, který měl na to žaludek, aby pozval do svého domu bývalé smrtijedy. Lucius ho však úplně ignoroval a Harry nechtěl způsobit scénu. Nebyl však vůbec šťastný. Chtěl být daleko od toho. Zvláště když viděl, jak se ušklíbli a blahopřáli Harrymu k jeho „zázračnému těhotenství“. Takový úspěch pro někoho jako on... tak mladý. Ha! Možná byl paranoidní, ale...

A pak tu byla většina Zmijozelu, Dracových přátel a jejich rodičů, přinejmenším těch, kteří se nepřipojili k válce a nebojovali po Voldemortově boku. Harry předpokládal, že mnozí z nich prostě neměli čas a Voldemort padl dřív, než kdokoli čekal. Věřil, že kdyby bylo více času, byli to právě oni, kdo se ho pokusili zbavit. Bylo to totiž více než zřejmé z pohledů a úšklebků, které Harry zaznamenal, když si mysleli, že se nikdo z Malfoyů nedívá.

Ale teď už nikdo nemohl nic nikomu dokázat, nehledě na to, že ministerstvo to pravděpodobně ani nechtělo. A jen proto, že měl někdo zlé myšlenky, ještě nikoho do Azkabanu nezavřeli.

O mnoha kouzelnících a čarodějnicích, s nimiž se seznámil, Harry nikdy neslyšel, ale podle Dracova šeptání do ucha zjistil, že jsou to všechno důležité obchodní kontakty. Není divu, že rodina Malfoyů jich měla spoustu. Byli tam dokonce i nějací cizinci. Někteří z Indie, Francie a z východní Evropy. Jedna věc, kterou si Harry byl zcela jistý bylo, že zde mnohem více než dvě stě hostů a ani se nepokusil zapamatovat si jejich jména a tváře. Přemýšlel, jak si to Lucius a Draco mohli všechno pamatovat.

Pokud měl Draco pravdu, pak se mnoho z těch lidí přišlo je proto, že tam byl Harry. Lucius si ho tehdy vzal, aby zvýšil sociální postavení Malfoyů. Ale chlapec na to opravdu nechtěl myslet.

Když Weasleyovi a Hermiona prošli dveřmi, Harry se toho večera poprvé usmál celým srdcem. Přišli všichni, dokonce i Percy, zrádce (jak ho nazývali jeho mladší bratři, když to Molly nemohla slyšet). Harry měl podezření, že skutečným důvodem, proč přišel, bylo to, že zde bylo velmi monoho vlivných kouzelníků a čarodějnic, kteří by mu mohli pomoci v kariéře. Musí se cítit jako dítě v cukrárně. Harry ani na okamžik nevěřil, že Percy přišel kvůli němu nebo své rodině. Ale Molly byla očividně šťastná, takže…

Harryho bavilo sledovat Luciuse, který se snažil být zdvořilý a potřásl si rukou s Arthurem Weasleyem, dost dobře možná poprvé v životě a z jejich výrazů bylo vidět, jak „moc“ si to oba užívali. Molly se tím vůbec netrápila, zatáhla Harryho do jednoho ze svých mateřských objetí, které mu nevadilo i přes vystupující bříško a usmívala se na něj tak vřele jako kdykoli předtím. Chlapec byl rád, že mu zjevně odpustila všechny hádky, křik a potíže. On jí také odpustil. Ještě nezapomenul, ale rozhodně byl na dobré cestě.

„Promluvíme si později,“ zašeptal a žena přikývla a nechala ostatní členy své velké rodiny Harryho pozdravit stejně srdečně, jako to udělala ona sama.

Nebylo nutné, aby si všichni Weasleyovi synové potřásli rukou s Luciusem; považovalo se za dost, pokud si hlava rodiny potřásla rukou s hostitelem a další výměny už byli na jednotlivcích, jejich dobré vůli, jejich osobním vztahu atd. A tak se všichni ostatní Weasleyovi přirozeně vyhnuli Luciusovi, pozdravili Harryho a (což Harrymu připadalo trochu divné) Charliemu se nějak podařilo potřást rukou Dracovi.

A pak to skončilo. Lucius vysvětlil, že kvůli Harryho „choulostivému stavu“ se od nich déle nečekalo, že budou všechny osobně zdravit.

Harry se rozhlédl, když procházel dveřmi dále do tanečního sálu, veden pod paží svého manžela. Sál byl bohatě zdoben plovoucími vílími světly, svíčkami a věnci. Zaznamenal, že dominujícími barvami byly zelená a stříbrná, s výjimkou víl, které byly ve všech barvách, jaké si lze představit. Ale to, co ho opravdu fascinovalo, byly obrovské ledové sochy, které byly nejen nádherné, ale také dojemné. Byl tu jednorožec, drak a k Harryho potěšení hipogryf. Všechny sochy stáli na plošinách, křišťálově čistí a lesknoucí se, přičemž dělali drobné pohyby, díky nimž sice nevypadaly živější, ale určitě přitažlivější.

Orchestr animovaných nástrojů hrál veselou hudbu. Nikdo ještě netancoval; kouzelníci a čarodějnice si užívali své nápoje, malé, ale exkluzivní občerstvení, které se nabízelo na kouzelných plovoucích podnosech, a zdravili se navzájem. Harry si byl vědom, že on a Lucius by měli otevřít sál pro tanec a už jen ta myšlenka v něm vyvolala chvění. Nebyl moc dobrý tanečník. Kromě toho tady bylo tolik lidí, všichni se na něj budou dívat během tance. Harry pevněji sevřel Luciusovu paži, aby sám sobě zabránil v útěku.

„Trápí tě něco?“ Zeptal se Lucius a podíval se dolů na tmavovlasého chlapce, který měl nasazenou svou obvyklou „veřejnou tvář“. Harry pokrčil rameny: „Nic, o čem už nevíš.“. „Bude to dobré,“ uklidňoval ho starší čaroděj. Luciusova ruka sklouzla dolů z Harryho ramene do dolní části zad, kde jej uklidňujícími kruhovými tahy prstů hladil, což zmírnilo trochu napětí, které chlapec začal pociťovat v zádech. Koneckonců měl kolem sebe další váhu.

Chlapec si jen povzdechl. Nesnášel davy a nic se na tom nezměnilo.

„Dobrý večer, pane Malfoyi, pane Pottere. Vaše večírky jsou každým rokem pozoruhodnější, příteli,“ oslovil Luciuse vysoký čaroděj s dlouhými kaštanově hnědými vlasy a světle zelenýma očima.

„Bernarde Brassi, je mi potěšením představit ti mého manžela….“

A tak to šlo dokola. Nekonečné představování a řeči. Všichni věděli, že je těhotný, a všichni blahopřáli Luciusovi a ti milejší hosté blahopřáli také Harrymu. Skoro to vypadalo, že někteří z těch lidí ho nejen neměli rádi, ale dívali se na chlapce jako na jakési exotické stvoření, které získal Lucius Malfoy, nebo jako na pěknou cetku visící na jeho hábitu. Někteří mluvili, jako by ani nebyl přítomen, a nebylo nic, co by jim Harry mohl říct, aniž by byl ošklivý nebo hrubý, a tak se jen snažil předstírat, že tam opravdu není, a držel jazyk za zuby. Ale samozřejmě, ostatní stále zírali na jeho jizvu a na břicho.

Nakonec se Harrymu téměř ulevilo, když nastal čas začít tančit a Lucius Harryho vedl na taneční parket. Dovedně je provedl prvním tancem a Harry usoudil, že tanec není až tak špatný, pokud jej vede někdo jiný.

Cítil se dobře, když nechal Luciusovy silné paže, aby ho držely a přenesly jej přes taneční parket. Harry na okamžik dokázal zapomenout, že na ně bylo upřeno pár stovek párů očí, takže si to téměř užíval.

Po tanci se chlapci podařilo najít chvilku s Weasleyovými, Hermionou, Remusem a Tonksovou. Drželi se pospolu a byli tam všichni, kromě dvojčat a Charlieho. Harry se brzy omluvil, že s nimi nemůže strávit více času, a zadoufal, že jim to není příliš nepříjemné.

„Neboj se, chlapče,“ usmívala se na něj Tonksová. „Dostaneme jídlo a chlast zdarma a vždy dokážeme drbat bohaté lidi.“ nechala si rychle vlasy narůst dlouhé a blonďaté, očividně napodobujíc Luciuse.

„Nymphadoro!“ Molly přísně pohlédla na mladou čarodějnici a Tonksová si okamžitě změnila vlasy zpět na svou běžnou délku barvy růžové žvýkačky, ale vůbec nevypadala, že by jí to bylo líto. Pak se její výraz náhle změnil, jako by si něčeho nebo někoho všimla. Oči se jí zaleskly a úsměv začal být zasněný.

„Ach… Ehm… Omluvíš mě na chvíli…“ zašeptala a mladá čarodějnice zmizela v davu. Bill jen zasténal a Molly vydala nespokojený zvuk: „Chování Nymphadory je pro mladou dámu nepřijatelné!“. „Nebuď na ni tak tvrdá, Molly,“ věnoval jí Remus uklidňující úsměv. „Myslím, že jen zvolila správnou taktiku.“. „Do rozpaků…“ dodal Bill.

Harry, Ron a Hermiona vůbec netušili, o čem to mluví.

Tonksová byla brzy zapomenuta, když si Ron všiml čarodějnice, která měla na hlavě něco, co vypadalo jako obrovský, vycpaný pták a zasmál se tomu. Byl tak další, komu Molly nadávala.

„Děkuji, že jsi nás pozval. Je skutečně velmi zajímavé být tady, Harry,“ usmála se Hermiona. „Všichni ti kouzelníci a čarodějnice, jsou tak…“

„Ano, já vím,“ zamyšleně přikývl Harry. Všichni ti kouzelníci a čarodějnice byli tak krásní. Harry a Hermiona, kteří vyrostli v mudlovském světě, se někdy stále cítili jako cizinci, kteří tomuto světu úplně nerozuměli, i když do něj byli přijati. Bez ohledu na to, kolik toho Hermiona četla, člověk se nemohl naučit všemu.

Harry si všiml několika velmi zvláštních oděvů, které měli hosté na sobě, symbolů na jejich hábitech, hřebenů. Jejich fráze a gesta, která si vyměňovali, jakoby měla nějaký zvláštní skrytý význam.

V tu chvíli se k nim Lucius přiblížil a omluvil se, že je přerušil, ale potřeboval po svém boku Harryho. Chlapec byl na nohou několik hodin a byl trochu unavený a podrážděný. „Více se stýkat s lidmi?“ Zeptal se na Luciuse ironicky. „Ano, Harry,“ Lucius byl neúprosný.

Chlapec si jen povzdechl. Další věc, která ho dráždila, byla Luciusova veřejná tvář. Bylo nutné chodit a vypadat, jako by ten muž měl v zadku koště? Z nějakého důvodu to Harry dnes večer považoval za opravdu nepříjemné. Přál si, aby mohl ten povýšený výraz z mužovi tváře setřít…

„Neboj se, Harry,“ řekl Lucius mnohem laskavějším tónem hlasu. „Děláš to dobře.“. Chlapec si odfrkl. Věděl, že to dělá dobře. Zatím se usmíval, kýval a odpovídal „ano“ a „ne“, když se ho na něco ptali. Harry ignoroval všechny zahalené urážky, což bylo jednodušší, protože jej Draco varoval, že způsob, jakým tito lidé komunikovali, je pokus se vzájemně pozurážet, přestože technicky jsou zdvořilost sama. (A mimochodem, kde byl Draco?) Také pomohlo, že Lucius všem odpovídal stejně, i když Harry mlčel.

Potom se k nim přiblížila skupina tří kouzelníků. Lucius se okamžitě narovnal a obličej srovnal zpět do imitace mramorové sochy.

„Lucius Malfoy,“ pozdravil jej jeden ze starších mužů a potom pohlédl na Harryho. Harry zatím katalogizoval způsoby, jakými se na něj lidé dívali. Někteří byli jen zvědaví a poněkud fascinovaní, jejich oči bloudily od jeho čela, kde se pod jeho vlasy skrývala známá jizva, až po břicho. Ostatní se na něj dívali se zahaleným pohrdáním a nechutí. Zdálo se, že někteří hosté se těžko rozhodovali mezi antipatií a zvědavostí. A k Harryho překvapení, kdyby se podíval velmi pozorně, mohl chlapec spatřit také opatrnost.

Mysleli si, že zabije zbylé zlé kouzelníky nebo co?

Tento muž a jeho společníci byli zjevně jedněmi z těch, kteří se cítili nadřazení komukoliv, kdo nebyl čistokrevný jako oni sami. Harry začal ten typ poznávat.

„Gratuluji, pane Malfoyi,“ promluvil jako první kouzelník, jménem Valor Starling v ocelově šedém hábitu, který dokonale ladil s barvou jeho očí. „Další dědic nebyl zrovna výsledkem, který by někdo od vašeho manželství očekával.“. „Děkuji, Valore,“ odpověděl Lucius s nádechem shovívavosti a úmyslně vzal mužova slova jako kompliment, i když je tak nemyslel. „Byl jsem také příjemně překvapen.“.

"Opravdu?" Další muž ze skupiny zvedl obočí. „To je zajímavé, Luciusi. Nečekal jsem, že dychtivě rozdělíš Malfoyovo jmění na polovinu.“. Lucius se ušklíbl: „To nebude nutné. Můj druhý dědic zdědí jméno mého manžela, vlastně oba, což jsou Potter a Black. A samozřejmě všechno, co k nim patří.“ S tím myslel peníze. „Ach, samozřejmě,“ zatvářil se muž kysele.

„Ale Luciusi,“ znovu se ujal slova Starling. „Je dobře známou skutečností, že mladý Draco má v sobě více Blackovi krve, než jakýkoli potomek pana Pottera vůbec. Nebylo by to spravedlivé, kdyby…“ Jeho myšlenky byly jasné. Jakékoli Harryho dítě se nikdy nemohlo srovnávat s čistokrevným dědicem.

„Drahý příteli,“ Luciusův tón skrýval malé varování. „Každý můj dědic bude jistě více než schopný nést Blackovo jméno.“

Harrymu se konverzace vůbec nelíbila. S dědictvím si nakládal, jak sám chtěl a Sirius by byl bezpochyby rád, aby to nechal pro svého potomka, to je jisté. O Blackovu pokrevní linii se nestaral ani trochu.

Nicméně ostatní kouzelníci vypadali, že respektují a jsou spokojeni s Luciusovou odpovědí. Byl to nějaký test? Kontrolovali, jestli Lucius Malfoy stále dokáže stát za svým? Podivíni.

„Takže Luciusi, když vezmeme v úvahu tvoje a pana Potter-Black-Malfoye postavení, v naší společnosti a jedinečnost jeho těhotenství, můžeme očekávat veřejný porod?“ Zeptal se Starling. „Již dlouho se žádný neobjevil.“

Co? Harry si nebyl jistý, zda slyšel správně. Veřejný porod, co? Tázavě se podíval na Luciuse.

Starling mu to spěchal vysvětlit: „Vychovali vás mudlové, že ano, pane Pottere - Black-Malfoyi?“ Bylo to řečeno s takovou falešnou lítostí, že by se Harry nedivil, kdyby jeho tvář začala rudnout hněvem. „Víte, pane Pottere, správné rodiny v našem světě stále praktikují zvyky našich ušlechtilých předků bez ohledu na to, jak se všichni nově příchozí a ti, kteří si říkají „pokrokový“, snaží otřást základy naší společnosti,“ Harrymu, muž připomínal Hermionu v jejím „přednáškovém režimu“. „Veřejné porodnictví je v našich kruzích běžné a i když se to v dnešní době již nevyžaduje, dělá se to, aby byla zajištěna legitimita dědice a bylo zajištěno, že nedošlo k žádnému podvodu. Kromě toho, vzhledem k tomu, že po dlouhou dobu nedošlo k mužskému těhotenství, bylo by krajně neopatrné okrást kouzelníky a čarodějnice o tu čest, být svědky takové neobvyklé události a projevu velikosti magie.“

Harryho ústa byla otevřená. Dopekla! Jeho čelist se doslova chystala narazit na podlahu!

„Zvážíme to,“ zdvořile odpověděl Lucius.

Co? Co přesně zvážíme?

"Ne!" Harry zvolal a přiměl tak několik kouzelníků a čarodějnic, aby otočili hlavu a podívali se na něj. „V žádném případě, dopekla,“. Lucius položil ruku na Harryho rameno a podíval se na jejich společníky: „Harry ještě není zvyklý na naše způsoby. Budeme o tom diskutovat později.“. Harry přimhouřil oči, stiskl rty a setřásl ruku svého manžela. „Není co brát v úvahu! To je barbarské! Rodit před lidmi! Co dál?“. „Prosím, uklidni se,“ pokusil se Lucius, ale mladší muž neměl náladu. Vytáhl hůlku odněkud zevnitř rukávu a zamumlal kouzlo, které kolem něj a Luciuse vytvořilo průhlednou kopuli, která mezi nimi a ostatními vytvořila bariéru.

„Víš co! Mám toho dost! Byl jsem tu předváděn jako nějaký druh trofeje, což je přesně to, co jsem vždycky nejvíc nenáviděl! Byl jsem urážen celou noc a byl jsem nucen se usmívat jako nějaká hloupá panenka! Je to způsob, jakým komunikuješ? No, je mi to jedno! Není to způsob, jakým mluvím s lidmi já a nenechám ani je, aby se mnou takhle mluvili! Myslím, že vím, proč je Draco takový, jaký je! Není divu, že nemůže mluvit jako normální člověk. Pokud si myslíš, že dopustím, aby se z mého dítěte stalo to samé… Zapomeň!“

„A teď mě navíc chtějí sledovat, jak rodím?! Navíc jim říkáš, že to zvážíme?! Chystáš se prodávat taky lístky? Nenechám nikoho, aby ze mě dělal atrakci! Pokud chceš uspořádat podívanou, můžeš si ji udělat beze mě!“. Lucius se chystal něco říct, když se Harry najednou předklonil dopředu a zasténal. Luciusův hněv se okamžitě změnil na starosti a vykročil vpřed.

„Nedotýkej se mě!“ Harry si odplivl. „Už toho mám dost a bavte se!“

A pak kopule, která je obklopovala, zmizela a tmavovlasý chlapec odkráčel pryč. Dav se rozestupoval. Nikdo ve skutečnosti neslyšel, co bylo řečeno, ale lidé viděli celou interakci a skutečnost, že Harry křičí, byla zcela zřejmá. Kromě toho vzduch kolem chlapce praskal něčím, co nemohlo být nic jiného, než magie. Čistá síla.

Harryho oči byly téměř planoucí a zelenější než kdykoliv jindy. Procházel kolem kouzelníků a čarodějnic, z nichž někteří na něj hleděli, jako by ho viděli poprvé. Většina z nich viděla toho chlapce jako někoho, z koho se světlí kouzelníci, mudlové a milovníci mudlů pokoušeli udělat jakousi ikonu, aby se cítili lépe. Každý národ totiž potřeboval své hrdiny.

Mnoho kouzelníků a čarodějnic, kteří se té noci shromáždili u Malfoyů, byli ti, kteří podporovali Temného pána, minimálně na začátku jeho kampaně, ne-li na konci. Už z toho důvodu byl jejich pohled na Harryho Pottera nepříznivý, i když někteří byli samozřejmě zvědaví. Když chlapce potkali, díky tomu co viděli, také věřili tomu, čemu chtěli.

Skutečnost, že Sirius Black udělal z toho malého polokrevného, svého dědice je opravdu otravovala. A právě z tohoto důvodu byla čistokrevná společnost nadšená, když se Lucius oženil s chlapcem a vrátil jim tak Blackovo dědictví. Bylo by zcela vhodné, aby Draco Malfoy a jeho potomci získali své prvorozenství zpět. Potterovo těhotenství bylo pro většinu šokem, i když by se nikdo v jejich kruzích k takovým věcem nepřiznal. Všichni dnes večer dorazili v jisté naději, že to prozkoumají.

Harry Potter vypadal slabě a poslušně, snadno ovládaný svým manželem, vůbec nic zvláštního. Došli tak k závěru, že Chlapec, který přežil, byl ve skutečnosti prostě Brumbálovým nástrojem, který si chytře přivlastnil Lucius Malfoy. Ale po této ukázce mnozí z nich museli uznat, že na chlapci bylo něco víc, než bylo na první pohled vidět a že Harry Potter měl víc než jen hezkou tvář.

Místnost se zdála být otupělá.

Dobře pro Luciuse Malfoye, že si většina hostů nevšimla výrazu jeho tváře. Někteří by to shledali vtipným – což nebylo něco, co by měl Lucius obvykle v úmyslu.

středa 14. dubna 2021

Bez světla není naděje

 Název povídky: Bez světla není naděje

Fandom:Harry Potter

Autor:Sirina

Páry: AB/GG

Tenhle slash je psaný do soutěže Fan fiction show!

Za beta-readr moc děkuju Frox.

 *

Bez světla není naděje

 

Ve své povídce se chci zaměřit na vztah mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Původně jsem chtěla celý tento příběh založit jen na faktech, ale po tom, co jsem si přeložila Brumbálův životopis na lexikonu, jsem od toho upustila. Zjistila jsem, že nebyl žádnej andílek.

Hlavní postavy: Brumbál, Grindelwald

Žánr: slash, smutné

Přístupnost: 15let  

***

Unavený Albus Brumbál seděl ve své ředitelně, hlavu složenou v dlaních. Dnešní noci se Voldemort znovu vrátil, znovu začne válka. Bude teď mít hodně práce... A pak mu tahle událost přinesla první vzpomínku na Gellerta.

~

Bylo mi osmnáct. Seděl jsem na zahradě našeho domu v Godrikově dole a přemýšlel o tom světlovlasém mladíkovi, s kterým jsem se před chvílí srazil. Podle všeho to byl ten prasynovec Batyldy Bagshotové, co napsala knihu Dějiny čar a kouzel. Představil se mi jako Gellert Grindelwald. Hned mi padl do oka, proto jsem ho pozval na večeři. S mým kuchařským uměním to sice bylo značné riziko, ale za pokus to stálo. Něco mě k němu táhlo. Tehdy jsem však ještě nevěděl co. Líbila se mi jeho přítomnost. Chtěl jsem se o něm dozvědět víc. Řekl mi jen, že je mu šestnáct a že chodil do Kruvalu. Víc nic.

Zvedl jsem se z lavičky a vešel do domu. Po tom, co mi v lednu nešťastnou náhodou umřela matka, zůstali mi na krku  dva sourozenci, o které jsem se musel starat.

Vešel jsem do kuchyně, měl jsem co dělat. Byly už čtyři hodiny a Gellert měl přijít v sedm.

~

A přišel přesně v sedm. Stál v předsíni a předával Ariane květiny. Vzájemně jsem je představil a zavedl do jídelny. Byl jsem poměrně nervózní, nechtěl jsem nic pokazit. Oba se usadili ke stolu a já mohl podávat večeři. Jako první byla Staroanglická sýrová polévka, pak následovalo skopové maso s jarní cibulkou a vše se zakončilo dýňovým koláčem. Musel jsem se pochválit, docela se mi to povedlo. Což bylo u mě hodně nezvyklé. Většinou jsem jídlo vždy připálil.

V místnosti panovalo nepříjemné ticho, proto jsem ho prolomil:

„Jak to, že nejsi v Bulharsku? Ty budeš přestupovat do Bradavic?“

„Moje matka zemřela, musel jsem se přestěhovat k pratetě. Zařídila mi soukromého učitele.“ Odpověděl. Tehdy jsem netušil, že tohle není celá pravda.

„To je mi líto,“ pronesl jsem upřímně.

Přece jen to nebylo zas až tak dlouho, co matka umřela. A já, jakožto zletilý kouzelník, jsem měl na starost oba své sourozence - Aberfortha a Ariane. Tedy alespoň do té doby, dokud nepropustí otce z Azkabanu, což se mělo stát už v létě. Na ministerstvu jsem si musel najít práci, abychom měli z čeho žít. Gellert měl alespoň to štěstí, že měl příbuzné.

„A co ty?“ chtěl odvést Gellert řeč jinam.

„Já letos dokončil Bradavice,“odpověděl jsem pohotově.

Dál jsme si během jídla povídali. Po chvíli si tam Ariane připadala navíc, proto se po jídle hned zvedla a se slovy: „Jsem unavená, půjdu spát, dobrou noc.“ odešla k sobě do pokoje. Popravdě jsem jí taktak vnímal a Gell si ani nevšiml, že odešla. Tak jsme byli zabráni do rozhovoru. Moc dobře se nám povídalo.

Odešel jsem pro ohnivou whisky a za chvíli jsme byli ve veselé náladě. Povídali jsme si bez jakýchkoli zábran. Domem se ozývaly salvy smíchu. Během večera jsme na sebe řekli tolik věcí, od běžných problémů až po úplná tajemství. Když odbila půlnoc, Gell si vzpomněl, že musí domů. Nabídl jsem se, že ho doprovodím. Asi to nebyl zrovna nejrozumnější nápad. Svým hlasitým smíchem a nárazy do všeho, co si před nás stouplo a nechtělo uhnout, jsme museli vzbudit polovinu ulice. Nakonec jsme se svalili před dveřmi. Pak mám okno.

Vzbudil jsem se až dopoledne v neznámém pokoji. Hlava mi třeštěla a bylo mi zle. Opatrně jsem se posadil a rozhlédl po místnosti. V druhém rohu ležel Gell, neměl zrovna zdravou barvu v obličeji. Zjistil jsem, že nebyl zrovna dobrý nápad posadit se tak rychle, a zrovna v tu chvíli nás přišla zkontrolovat paní Bagshotová. Cítil jsem nutkavou potřebu omluvit se.

„Dobré ráno, paní Bagshotová, moc se omlouvám, nechtěl jsem vám přidělávat starosti…“ Batylda mě ale zarazila:

„To je v pořádku, jsem ráda, že se bavil. Potřeboval to. A budu ráda, když mi budeš tykat, říkej mi klidně teto.“

 Mile se na mě usmála a podala mi lektvar proti kocovině. Vděčně jsem ho přijal a na ex vypil. Hned se mi ulevilo. Jenže na mě také dolehla má tíživá povinnost. Nemohl jsem nechat Ariane samotnou doma

 „Moc vám děkuji, že jste se o mě postarala. Musím jít ale za Ariane, nemůže zůstat doma samotná.“ Tížilo mě svědomí, protože jsem na ni úplně zapomněl.

„Nedělej si starosti, tvoje sestra je tady. Doufám, že tu zůstanete přes oběd,“ mrkla na mě.

Sice jsem protestoval, ale nakonec jsme zůstali.

~

Brumbál se usmál. Tehdy ještě nevěděl, kdo je Gellert doopravdy. Co by se ale stalo, kdybych věděl, jaký je? Měl jsem ho rád…miloval jsem ho. A na mysl mu vytanula další vzpomínka. Jen o pár měsíců mladší...

~

Mého otce nedávno propustili. Vzal si k sobě oba mé sourozence a přestěhoval se do Londýna. Nechal nám tak s Gellem volné pole působnosti. Začali jsme spolu bydlet a mně začaly vadit ty jeho věčné tajnosti. Vytrácel se a nikdy nechtěl říct kam a proč. Dokonce jsme se poprvé pohádali. On se pak sbalil a celý den se neukázal.

Začal jsem mít o něj strach, přece jen, kde by zůstal přes noc? Co když se mu něco stalo? Pomalu ale jistě se mě zmocňovala panika. Zašel jsem se zeptat i Batyldy, jestli o něm něco neví. Nic. Neukázal se u ní. Vrátil jsem se tedy domů.

Bylo už deset večer a on stále nikde. Jestli jsem byl odpoledne vystrašený, tak teď jsem byl šílený strachy. Chodil jsem po obývacím pokoji a při každém šramocení zpozorněl.

Jedenáct hodin. Přesunul jsem se do křesla. Byl jsem k smrti unavený. Ani nevím, kolik bylo, když jsem usnul.

~

S trhnutím jsem se probudil. U Merlina, jak jsem si mohl dovolit usnout? Rozhlédl jsem se kolem a teprve teď si všiml, že jsem v posteli a vedle mě spokojeně oddychuje Gell. Hlasitě jsem si oddechl.  Hodlal jsem mu to ale ještě spočítat. Chtěl jsem se vyhrabat z postele, ale Gellert mě stáhl zpět do peřin. Ani jsem nevěděl, že už se probral.

„Dobré ráno,“ zašeptal mi do ucha. Zase dělal, jako by se nic nedělo. Tím mě vždycky dokázal rozhněvat.

„Kde jsi byl?“ utrhl jsem se na něj.

Gell si mě jen přitáhl a hrubě políbil na rty. Zpočátku jsem protestoval, byl jsem na něj přece naštvaný, ale nakonec zvítězila touha. Začal jsem jeho polibky oplácet. Rukou jsem mu zajel pod košili a hladil ho po zádech. On se na oplátku začal dožadovat vstupu do mých úst. Odtáhl jsem se od něj a šeptl: „Víš, jsem na tebe naštvaný a potřebuji s tebou něco probrat, ale to počká až pak.“ Jednou rukou jsem si ho přitáhl a hladově políbil. Gell ze mě začal strhávat košili. Nijak se nezabýval rozepínáním knoflíčků, prostě ji ze mě strhal. Samozřejmě jsem nemohl zůstat po zadu, hned jsem zahájil boj s knoflíky. Touha mě hnala vpřed. Jedním trhnutím jsem ho zbavil toho nepotřebného kusu oblečení. Povalil mě na záda a lehl si na mě. Putoval rukou po mém hrudníku, zatímco pátral jazykem v mých ústech. Zastavil se u bradavek a věnoval jim náležitou péči. Rty bloudily ke klíčním kostem, moc dobře věděl, že je to mé citlivé místo. Po jeho nájezdu na tuhle část těla zůstal cucflek. Chtěl mě pořádně vyburcovat. A povedlo se mu to. Zahájil jsem protiúder.

 

Leželi jsme na posteli a hluboce oddechovali. Tohle byl nejlepší sex v mém životě. Zvedl jsem se na loktech a zadíval se na svého milence.

„Kde jsi byl? Měl jsem o tebe strach,“ ozval jsem se jemně.

„Musel jsem si něco zařídit,“odbyl mě.

„A to ti trvalo do… Kdy ses vlastně vrátil?“ dožadoval jsem se.

„To není podstatné. Navíc jsem nabyl dojmu, že bys mě radši neviděl,“ zahrál mi na city.

„Jak tě to proboha napadlo?“ zeptal jsem se, ale odpověď nečekal.

Zvedl jsem se z postele a vešel do koupelny. Musel jsem se osprchovat. Ještěže byla sobota a nemusel jsem jít do práce. Hodlal jsem si celý den řádně užít.

~

Při vzpomínce na řádné užití dne se musel Albus pobaveně ušklíbnout. Byli ale mladí, měli na to právo. Jejich vztah však začínal dostávat trhliny. Hádky začaly být častější a sem tam se objevila i ostřejší slova. Jejich trucování spočívalo v tom, že Albus odešel k otci do Londýna a Gellert k pratetě. Nakonec se ale vždycky zase usmířili. Většinou udělal první krok Albus. Oba tyhle hádky považovali za zpestření. Později si ale Brumbál začal více všímat Gellertova chování. Nechápal, že to nikdy nepostřehl. Gellert byl tak chladný a skoro bezcitný. Dokonce se k němu dostaly zprávy o tom, že Gindelwald kolem sebe sdružuje kouzelníky z čistokrevných rodin a nabádá je k “čištění“ světa od mudlů. Dělalo se mu z něj zle. Taky mu to řekl. To byla poslední vzpomínka na Gellerta.

~

Zrovna jsem naštvaně třískl dveřmi otcova malého bytečku uprostřed Londýna. V rukou jsem držel Denního věštce. Na první straně byla Gellova fotografie a velký nadpis:

 

GRINDELWALD UBOHÝ SIROTEK NEBO KRUTÝ VRAH?

Všichni jistě víte o záhadných zmizeních kouzelníků mudlovského původu, které přetrvávají již tři čtvrtě roku. Ministerstvo usilovně pátralo po člověku, který za těmito únosy stojí a nakonec se jim to podařilo. Z těchto činů je obviněný teprve sedmnáctiletý Gellert Grindelwald.

Dozvěděli jsme se, že už od školy trpěl nevraživostí proti dětem z mudlovských rodin. Párkrát napadl své spolužáky. Nakonec byl z Kruvalu vyhozen…

 

Dál už jsem to číst nechtěl. Vůbec mě to ale nepřekvapilo. Vždyť jsem o všem věděl. O všem jsem věděl a nic jsem neudělal. Bláhově jsem si myslel, že ho dokážu změnit, že v něm najdu jeho dobrou stránku. Každý by přece nějakou měl mít. Zdá se však, že jeho čistokrevný původ mu zcela zastínil rozum. A já mu v tom ještě skoro pomáhal. Rozhodl jsem se ho hned nahlásit. Položil jsem noviny na stůl a zavolal na Ariane, která seděla v kuchyni:

„Budu do půlhodiny zpátky, musím něco zařídit.“

Chystal jsem se otočit a vyrazit, ale bylo pozdě. Gellert už stál před dveřmi a domáhal se vpuštění. Nezbývalo mi než otevřít. Nenápadně jsem ovšem našmátral hůlku v kapse a pevně ji sevřel, připraven ji kdykoliv použít. Gellert se nahrnul dovnitř a zavřel dveře. Vypadal rozzuřeně.

„Ty jsi mě normálně prásknul! Já myslel, že ti můžu věřit!“ začal křičet.

„Gelle...“ 

„Pro tebe už nejsem žádný Gell,“ zastavil mě Grindelwald.

„Uklidni se, já tě neudal!“ zvýšil jsem hlas, čímž jsem přilákal Ariane do předsíně.

„Ne, jak bys mohl, co? Ty, takový šlechetný, čestný  a spravedlivý Nebelvír. Se podívej na svou rodinu! Matka se ti zabila, otec byl v Azkabanu, Aberforth měl problémy s týráním zvířat, Ariane je šílená…“

„Tahle o ní nemluv!“

Vytáhl jsem hůlku. Předtím bych mu nemohl ublížit, ale teď, když jsem viděl ten článek… Zabil za devět měsíců 34lidí. Nezasloužil si soucit ani nic jiného. Byl to jen vrah. Bodlo mě u srdce.

„Co uděláš? Pošleš na mě Expelliarmus?“ zeptal se posměšně.

„Ne, ale co třeba Everte stati?“ líně jsem se otázal.

Na moment se mu tváří mihl udivený výraz. Rychle ale zmizel.

„Ty chceš kouzelnický souboj?“ snažil se v hlase zakrýt překvapení.

„Urazil jsi mou rodinu, co čekáš?“ řekl jsem možná až moc ostře.

„Máš ho mít. Tak na deset.“

Stoupli jsme si zády k sobě a udělali deset kroků, poklonili se a čekali na to, až některý z nás začne. Ariane stála kousek ode mě a pozorovala nás s jasným šokem. Gellert se odvážil první. Použil lehké ozbrojovací kouzlo. S přehledem jsem ho vykryl a poslal svoje vlastní. Postupně jsme se dostávali k těžším a těžším zaklínadlům. Byl jsem už značně udýchaný, ale to můj protivník také. Docházela mu trpělivost, chtěl to skončit:

„Tak už jsme si pohráli, teď tě můžu zabít. Avada Kedavra!“ pronesl.

Ochromeně jsem stál a sledoval ten paprsek. Zavřel jsem oči. Čekal jsem až do mě narazí.

Nic.

Otevřel jsem oči a zděšeně sledoval, jak Ariane padá mrtvá k zemi. Právě mi zachránila život na úkor toho svého. Popadla mě nesmírná zlost a chuť po pomstě. S nenávistí v očích jsem se podíval na Grindelwalda.

„Za to zaplatíš,“ sykl jsem. „Avada Kedavra!“ vyřkl jsem tu kletbu s ledovým klidem.

Ten člověk si to zasloužil. Mířil jsem přesně. Skácel se na podlahu. Klekl jsem si k Ariane a po tvářích mi tekly slzy.

A ten den skončil příběh mé jediné lásky. Konečně jsem poznal, že bez světla není naděje…

~

Albus si setřel slzu, co se mu vydrala zpod zavřených očí, a povzdychl si. Bude muset znova bojovat a zabíjet. Bude to ale pro větší dobro. Ne pro to, za které bojoval Grindelwald a Voldemort. Bude bojovat pro lepší zítřky a za to se bojovat vyplatí.

 

Odezvy

 Ahojky,

k povídce -  z části je to překlad povídky Repercussions a zčásti vlastní.

Ještě drobné upozornění. Je to Mpreg ! ! !

Sirina

***

„Pane Pottere, jste si jistý? Opravdu to chcete? Jste na to připravený?“

Harry si myslel, že je na to dost připravený. Mučil se celý poslední měsíc tím, jestli má za Severusem jít nebo ne. Dokonce to probíral i se svými přáteli. Hermiona mu to schválila a popřála pevné nervy. Zato Ron mu řekl, že je to pěkná blbost. Ale tak, je to Ron, že. Ten se asi nezmění.

„Ano, pane, jsem si jistý a jsem také připravený.“

„Nebude to mít žádné odezvy?“

Harry si nebyl jistý, jak to myslel. Určitě ale nezamýšlí toho muže pronásledovat nebo nějak obtěžovat, jestli je to to, co myslel. Když ho bude chtít Severus pak vidět, bude za ním muset přijít. Harry už mu nikdy sám nezkříží cestu.

„Ne, pane. Žádné odezvy.“

Severus Harrymu rukou naznačil, aby se posadil.

„Dáte si skleničku?“

„Ne, děkuji, pane.“

Harry neměl dobré zkušenosti z Ohňovou whisky. Měl možnost ji pít s dvojčaty a asi to byla poslední zkušenost.

Severus si nalil a hned ji do sebe kopl. Nikdy ani nedoufal, že by Harry chtěl být s ním. Dříve jen příležitostně přijal nějaký návrh od studenta z posledního ročníku, který měl brzy odejít...

Severus položil sklenku na stůl a pohlédl na Harryho. Pomalu začal rozepínat knoflíčky svého hábitu. Když ho sundal, odhalil bílou košili a černé kalhoty. Plášť přehodil přes židli a rozepnul si košili, která ukázala jeho bledou a hladkou hruď.  Posadil se, aby si vyzul boty a ponožky. Harry byl v šoku, když uviděl jeho postavu. Nemohl tomu uvěřit. Byl to takový rozdíl vidět ho jen v kalhotách a rozeplé košili. Zdál se teď daleko přístupnější.

„Chcete snad jít do postele oblečený?“

Vyrušil tak Harryho ze zamyšlení a ten trochu nadskočil. Začal si spěšně sundávat oblečení. Plášť nechal spadnout na podlahu a odhodil boty. Brzo je následoval svetr, kravata a košile. Harry zůstal jen v kalhotách.

Severus si dovolil obdivovat Harryho tělo. Mladík sice nebyl vysoký, ale měl krásně vypracovaný hrudník a ruce. Navíc jeho kůže byla krásně opálená. Měl trochu chloupků na hrudníku a od pupíku se mu táhl proužek, který mizel v kalhotách.

Severus se pohnul k mladšímu muži.  Jeho citlivý nos zachytil sladkou vůni Harryho kůže. Ukazováčkem nazvedl Harryho bradu a jemně ho políbil. Jazykem pohladil spodní ret. Vydobyl si vstup do Harryho úst.

Mladý Nebelvír se přitiskl k Severusovi. Potřeboval větší kontakt. Chtěl se dotýkat té jeho bledé kůže. Silné ruce ho pevně chytily za zadek a zvedly ho. Harry mu omotal nohy kolem štíhlého pasu a rukama se chytl za krkem. Severus ho donesl do ložnice, nepřestával ho přitom líbat. Došli až k posteli a Severus ho položil na zem.

Harry sledoval, jak ty štíhlé prsty rozepínají jeho kalhoty a kloužou pod boxerky. Nakonec obojí skončilo na zemi. Ruce se mu trochu třásly, když rozepínal Severusovy kalhoty. Opatrně je přetáhl přes boky a nechal je dopadnout na zem. Odhalil tak naprosto vzrušený penis. Rukou se ho dotkl. Palcem lehce obkroužil jeho špičku.

Severus jen něco zabručel a tlačil Harryho do velké postele. Zakryl ho svým tělem. Cítil jak je Harry roztřesený. Jemně ho pohladil. Ohnul se dolů a vášnivě Harryho políbil. Byl potěšený, když se mladík vyklenul. Harry se nohama omotal kolem Severuse. Zrychleně dýchal. Zanaříkal, když si ty bledé ruce začaly hrát s jeho bradavkami.

Harry byl příjemně překvapený, když ho Snape jemně políbil na krk, pak na klíční kost a nakonec se přesunul k bradavkám. Jeho ruce se proplétaly v jeho hedvábných vlasech. Byl překvapený jejich jemností. Nakonec se ztratil v tom pocitu teplých rtů a rukou po celém jeho těle.

Uvolnil své nohy a Snape tak klouzal k jeho pupku, pokračujíc po proužku chloupků níž. Zanaříkal, když jeho penis pohltily Severusovy teplé rty. Nemohl si pomoct, ale přes rty mu unikaly steny, když Severus sál jeho úd. Rukama ho přitom hladil po celém těle. Harry to dlouho nevydržel. Rukama mu zajel do vlasů a s výkřikem Severusova jména se udělal. Prsty přitom svíral jeho vlasy.

Severus jemně uvolnil Harryho penis. Těžce dýchal. Harry se chvěl. Pustil jeho vlasy a natáhl se k Severusovi pro polibek.  Zelené oči na něj mrkaly. Váhavě se na Severuse usmál. „To bylo neuvěřitelné.“

Harry zatlačil Severuse do postele a znova ho políbil. Pak putoval až k bradavkám, kterým věnoval dost času. Přitom si prohlížel Severusovu kůži, která byla dost bledá a posetá malými jizvami. Pokračoval dolů, až narazil na jeho penis. Severus byl překvapený, když si ho Harry vzal do úst a začal ho lízat a sát. Moc toho nemohl zvládnout. Nakonec přinutil svůj chraplavý hlas:

„Harry, podívej se na mě. Je tohle to, co chceš? Pokud chceš víc, musím tě zastavit. Ale pokud chceš jen tohle, tak pokračuj.“

„Chci tohle všechno, Severusi. Chci tě cítit uvnitř mě, prosím.“

Severus se převalil na druhou stranu postele k nočnímu stolku, odkud vytáhl lubrikant podle jeho receptu, se špetkou skořice. Harry se k němu přiblížil. Rukama mu přejel po famfrpálem vypracovaném zadku…

Někdy v noci se Harry probudil v Severusově obětí. Opatrně se z něj vymanil. Harry dal Severusovi letmý polibek na čelo, předtím než se brzo ráno vykradl z lektvaristova bytu a možná i jeho života.

Za pár hodin bude s Remusem na Grimmauldovo náměstí. Neměl žádné dlouhodobější plány, jen nejasnou touhu vidět co nejvíc ze světa. Pokud by chtěl žít v kouzelnickém světě, tak by ani nemusel pracovat, za to v mudlovském světě by měl alespoň nějakou anonymitu, kterou chtěl, ale na úkor volného používání magie.

Už se ptal Remuse, jestli mu pomůže najít domov. Chtěl místo, kde by mohl být sám a nikdo by ho nerušil. Chtěl se mít kde schovat před světem. Plánoval si pořídit několik psů a Dobby mu už nabídl své služby.

Harry si překontroloval, jestli si vše sbalil a pak si dal sprchu. Oblékl se naposledy do školní uniformy a vyrazil na svou poslední snídani na tomhle místě. Nakonec nasedne na vlak a odjede pryč.

 

Severus se vzbudil sám, všude byl klid a ani zmínka o jeho nočním hostu. I když Harry s ním chtěl strávit jednu noc, doufal, že ho tu ještě ráno najde.

Nechtělo se mu vylézat z postele a jít na snídani. Chtěl si v mysli ponechat obraz uspokojeného Harryho ve své posteli. Nechtěl ho potkat na snídani. Nechtěl myslet na to, že to, co prožili, už se nebude nikdy opakovat.

Obejmul polštář, na kterém ležel Harry a snažil se vdechnout jeho vůni. Vyhnul by se mu dneska ráno při snídani? Lituje té noci ve sklepení? Vybavil se mu Harry, jak se chvěl, v očích měl touhu a prosil o víc…

Zatvrdil se. Půjde na snídani. Koneckonců je to jeho povinnost, jako učitel. Nesmí přemýšlet o tom, co nemůže mít. Musí být vděčný za to, co dostal. Harry věděl, kde ho najít, kdyby si to rozmyslel. Ta noc byla dokonalá. Ale teď už musel jít na snídani.

 

Každý byl vzrušený z toho, že odjíždí domů. A Harry byl za to rád, alespoň se ho nikdo nevyptával. A to bylo fajn. Pokoušel se nedívat k hlavnímu stolu, ale nakonec to nevydržel a vzhlédl. Severus se na něj díval. Muž zvedl svou sklenici a pozvedl sklenici v náznaku přípitku. Harry ho napodobil. Řekl Severusovi, že zůstane na Grimmaildově náměstí. Tak, kdyby si to rozmyslel, ví, kde má Harryho hledat.

Harry se před nástupem do vlaku pořádně objal s Hagridem. Studenti si už vysvlekli uniformy a vyměnili je za pohodlnější kousky oblečení. Cesta na nádraží Kings Cross rychle utekla. Harry cestou poslouchal plány do budoucna svých kamarádů. Harry jim řekl jen pár věcí, ještě si nebyl jistý.

Remus na něj už čekal, zmenšil mu kufr a ptal se Harryho, jestli mu nebude vadit, když domů pojedou podzemní dráhou. Brzo byli na Grimmauldově náměstí. Remus mu ukázal, co všechno v domě upravil, aby vypadal přívětivěji.

Harry a Remus trávili mnoho času hledáním dokonalého domu pro Harryho. Odešli již hodně domů na venkově, ale žádný úplně neodpovídal Harryho představám. Až sedmý týden po skončení školy našel Harry svůj dokonalý dům.

Ačkoliv se zvenku zdál malý, tak ve skutečnosti byl velký a krásně prostorný. Kromě obývacích pokojů tam byla i velká kuchyň, dvě koupelny a tři ložnice. Místnosti byly krásně prosvětlené, měly dost oken, která vedla do zahrady. Kolem pozemku byl živý plot, který vytvářel velký pocit soukromí. Navíc byl stranou od vesnice, ale vedla k němu hezká příjezdová cesta.

Harry si zrovna prohlížel kuchyň, když ho zasáhla vlna nevolnosti. Předtím to nezpozoroval, ale teď cítil silnou vůni česneku, kterou byla kuchyň načuchlá. Harry se zkusil zhluboka nadechnout, ale bohužel to moc nezabralo. Jen vdechl ještě víc vůně. Proto se rozběhl do koupelny.

Remus zrovna mluvil s obchodníkem s nemovitostmi v obývacím pokoji, když uslyšel nezaměnitelné zvuky zvracení. Našel Harry v koupelně, jak se dáví. V žaludku už mu nic nezbylo. Jemně třel Harryho a záda, říkaje mu, aby pořádně dýchal. Harry se na Remuse podíval s bolestivým výrazem. „Řekni mu, že si ten dům vezmu.“

„Harry, můžeme s ním o tom domě jednat později. Potřebuješ teď jít domů a lehnout si do postele.“

„Jsem v pořádku, Remusi. Opravdu. To jen ten zápach z kuchyně. Jsem si jistý, že to nic nebylo.“

Remus vypadal zmateně, když sledoval Harryho. Jeho nos byl daleko citlivější než Harryho a on sám cítil v kuchyni jen velmi mdlou vůni česneku.

Remus řekl makléři, že dům je dokonalý a později se s ním Harry spojí a domluví se na detailech. Držel Harryho, když se přemisťovali zpět na Grimmauldovo náměstí. Harry byl bledý a studený, proto Remus chtěl letaxem zavolat Poppy.

„Já si myslím, že si na chvíli zdřímnu a pak budu v pořádku.“ Remus sledoval, jak Harry pomalu šel do jeho pokoje, zřejmě byl strhaný z jejich výletu a nemoci.

Harry se zdál být příští den v pořádku, tak Remus na celou tu příhodu zapomněl.

Harry zařizoval nějaké papírování spojené s koupí bytu, dokonce se několikrát šel vybírat nábytek. Ale zbytek času strávil dřímáním na pohovce nebo spaním v jeho pokoji.

Myslel, že by teď, když už je svobodný mohl plánovat své cesty, ale byl příliš unavený dokonce i přemýšlené.

Po čtrnácti dnech tohohle chování se Remus rozhodl krbem přivolat Poppy, ptaje se, jestli by neměla chvíli a podívala se na Harryho.

Přišla ještě ten den večer, omlouvala se, že nemohla přijít hned. Ale jako obyčejně, hrál se famfrpál-Nebelvír proti Zmijozelu a tak bylo dost zraněných.

Harry k ní překvapeně vzhlédl, když vstoupila do jeho pokoje. „Poppy, Remus tě zavolal? On mě vůbec neposlouchá, ale já budu v pořádku. Nemusela jsi sem chodit.“zlobně se podíval na Remuse.

 

„Teď, Harrym jsem šťastná, že jsem měla záminku tě navštívit. Vždyť si těch sedm let byl můj nejčastější host. A teď mi řekni, co tě trápí, že je z toho Remus tak ustaraný?“

Harry jí vysvětlil to zvracení, když byli vybírat dům. Řekl jí o letargii, kterou prožíval a také neochotně přiznal, že je nemocný už tak dva týdny.

Poppy ho požádala, aby si lehnul a sama na něj pečlivě používala diagnostická kouzla. Mumala si při tom něco pro sebe.

„Harry, nemám v úsmyslu strkat nos do tvých záležitostí, ale máte s Remusem intimní vztah?“

„CO? NE! Ne, on je jen můj přítel. Fuj, myslím si, že ho mám rád, je sympatický, ale já ho nemám takhle rád.“

„Dobře, drahý. Zdá se, že jsi v jiném stavu. Myslím, že tak v devátém desátém týdnu.“

Harry na ni otřeseně zíral. „ To není vtipné. Muži nemůžou otěhotnět. Ne?“

„Jistě že kouzelníci můžou být gravidní. Pokud to správně chápu, tak jsi myslel, že nemůžeš otěhotnět a proto ses nijak nechránil?“

„Ne, nikdy by mě to nenapadlo. Sakra, tak proto se mě ptal, jestli jsem připravený. Zatraceně, myslel, že jsem použil nějaká kouzla.“

„Harry, budeš se muset teď o sebe dobře starat. Musíš hodně spát, dobře jíst, žádné hlouposti, mladíku. Nesmíš létat. Budu tě chodit pravidelně kontrolovat nebo můžeš jít do Bradavic. Budu za tebou chodit minimálně každé tři týdny.“

Harry se zasmál, když si představil sebe, jak se kolébá sklepením hradu. Severus mu jasně naznačil, že nechce vzpomínat na jejich společnou noc. Tak bylo jasné, že by nechtěl vědět ani o tom dítěti. Zhluboka se nadechl. Ale co, měl spoustu peněz, nový domov a Remuse.

„Poppy, můžu tě poprosit, abys to držela v tajnosti? Nakonec jim to řeknu, ale teď na to nejsem připravený.“

„Jistě, drahoušku. Pamatuj si, za tři týdny.“ Rychle ho objala a odešla.

Harry se neochotně zvedl a šel dolů říct Remusovi o dítěti.

 

„Harry, dítě, dobře, ehm, blahopřeji ti. Je to docela překvapení, možná bys chtěl někoho vidět.“

Harry zatřásl hlavou. „Ne, nechci, Remusy. Choval jsem k někomu city a přesvědčil ho ke společné noci. Nebudu mu to říkat, protože by to nechtěl vědět. Dal mi jasně najevo, že souhlasí jen s jednou nocí.“

Remus sevřel ruce v pěst, chtěl roztrhnout toho druhého otce, že tohle udělal Harrymu. „Co budeš dělat, Harry?“

„To ještě přesně nevím, ale chci si najít nějaký nábytek, psa, knihy a zařídit si dům. Budeš m navštěvovat, Remusi?“

„To víš, že ano. Bude se o tebe Poppy starat?“

„Nabídla mi, že mě bude chodit pravidelně kontrolovat. Až se jednou nastěhuji do svého domu, tak ho spojím s tímhle, aby to nebyl pro ni problém.“

 

Remus a Harry strávili čtrnáct dní nakupováním nábytku a všech maličkostí, které nový dům potřeboval. Nakonec byl nový domov připravený na bydlení. Harry původně přemýšlel, že si pořídí velkého psa, ale teď, když bude mít dítě, to musel přehodnotit. Koupí si aspoň malého.

Remus mu pomohl vybrat dvě Border kolie, sestry ze stejného vrhu. Štěňátka byla tři měsíce stará a plná energie. Harry je s úsměvem sledoval, jak si hrají. Představoval si své dítě hrající si s nimi.

Harry strávil většinu zimy doma. Byl závislí na Remusovi, který se k němu před Vánoci nastěhoval. Harrymu se moc nelíbilo, že musel Weasleovým lhát, když chtěli, aby je o Vánocích navštívil. Ale byl teď v šestém měsíci a stále nebyl připravený jim to říct. Po Hedvice jim posílal dopisy. Psal jim o jeho novém domě a Remusovi, ale o zoom, že brzy bude mít syna ne.

Poppy se zrovna činila na ošetřovně, když jí toho březnového sychravého dne Remus volal, protože měl Harry bolesti. Nechala si zavolat Severuse s jeho lektvary a měli se spolu setkat u ředitele. Ona ho už žádala o pomoc. Jen mu řekla, že má mužského pacienta, který bude brzo rodit a že by byla vděčná za pomoc.

Severus se na ni zvědavě díval, když vyšli z krbu na Grimmauldově náměstí. „ Co tady děláme, Poppy?“

„Ještě jednou a budeme tam.“ Vzala si letax a řekla, „Greenbrookova chata.“předtím než zmizela. Severus ji následoval, vystoupil v útulném domě, kde byli slabě cítit psy.

Zhrozil se, když uviděl Remuse Lupina, který je přišel uvítat. „Poppy, díky bohu, že jsi tady. Je v ložnici. Byl jsem jen psy vyhodit ven, hrozně štěkali.“

Severus zůstal stát ve dveřích ložnice. Šokem oněměl. Zíral na Harryho, který ležel v posteli s velkým břichem. Nevěděl, že Harry žije s tím vlkodlakem nebo, že čeká dítě. Byl ještě víc překvapený, když Harry otevřel oči a při pohledu na něj se rozbrečel. Nemohl se donutit pohnout, i když k němu Harry natáhl ruku.

„Já chci, ab jsi byl tady. Přál jsem si to, protože vím, že když tu budeš, tak všechno bude v pořádku.“

„Jsem tady, Harry.“ Odsunul mu z bledé tváře zpocené vlasy. Musel potlačit příval žárlivosti, když vedle Harryho viděl jiného muže.

Poppy zatím začala. „Teď, Harry, musíme dostat toho mladíka ven. Severusi, dej Harrymu ten lektvar. Harry, tohle u tebe vyvolá znecitlivění od hrudníku až po prsty na nohách.“ Harry se ušklíbl, jak polykal odporný lektvar. Severus mu zkontroloval puls a pak i břicho, aby se ujistil, že nic necítí. Remus zůstal u dveří a všechno to sledoval.

„Všechno je v pořádku, Poppy.“ Severus držel Harryho a nedovolil se mu dívat, co dělá Poppy.

„Holčička je už skoro venku, Harry.“

„Je to chlapec, víme to.“

Trhl sebou, když uslyšel dětský pláč. Po chvilce ustal, ale hned na to začal nanovo a ještě hlasitěji.

„Severusi, vem si to dítě, musím ho ještě zacelit.“ Severus se natáhl pro dítě, které bylo ještě od krve a plodové vody. Zabalil ho do přikrývky.

„Můžu na něj použít čistící kouzlo?“ ptal se Poppy.

„Ano, ale jen jemné. On není jeden z tvých kotlíků, Severusi.“

Severus použil hodně jemné čistící kouzlo na malinké děťátko. Přikrývka se očistila spolu s malým, tak ho dal Harrymu. Bojoval se slzami v očích, když se díval na tu malou kopii Harryho ve svých rukách.

„Tady je tvůj syn, Harry.“ Harry se díval na Severuse, který držel malinké dítě. Z očí se mu řinuly slzy. Natáhl ruku a pohladil ho po malinké tvářičce. Z malého vrásčitého obličejíku na něj vykoukly tmavé oči. Dítě mělo černé vlásky a plné růžové rty.

„Vypadá jako jeho otec.“ Slyšel Severus Harryho chraplavý hlas.

Severus si prohlédl dítě v náručí, pak se podíval na Remuse. Čekal, že dítě bude mít světlejší oči, možná i vlasy.

Harry nevypadal, že by si chtěl dítě vzít, proto se Severus otočil na Remuse. „Nechceš si vzít svého syna?“

„Je to můj kmotřenec, Severusi, ne můj syn. Harry nám neřekl, kdo je otcem.“

Severus se podíval na Harryho, který teď vypadal provinile.

Jeho ruce pevně svíraly dítě, znovu se zahleděl do tmavých očí a na černé vlasy. Rychle si spočítal, že to dítě muselo být počaté na konci školního roku.

Sakra. To dítě byl jeho sny, jeho krev a zdálo se, že to byla jen náhoda, když byl přítomen u porodu.

„Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi byl tak pošetilý a neřekl mi to? Chtěl si mi vůbec někdy říct, že mám syna?“

Severus si nevšiml šokovaných pohledů Poppy a Remuse.

„Nechtěl jsi žádné vzpomínky na tu noc. Chtěl jsem ti to říct. Řekl bych ti to, kdyby ses se mnou spojil. Jak jsem mohl vědět, že by tě to zajímalo. Nemyslím si, že je mojí povinností se tě ptát jestli to schvaluješ. On je malý zázrak a nikomu nedovolím, aby si o něm myslel, že je jen nechtěná komplikace.“

„Přišel jsem se na tebe podívat. Myslel jsem, že jsi zůstal na Grimmauldově náměstí, ale nikdo tam nebyl a bylo zřejmé, že ani nežil.“

„Mohl jsi mi napsat. Mohl ses zeptat Remuse, když si každý měsíc k tobě chodil pro lektvar.“

Poppy je přerušila, potřebovala překontrolovat dítě. Potom ho Severusovi vrátila a pochválila za dobrou pomoc.

Harry se posunul a posadil v posteli. „Chtěl bych si pochovat svého syna, prosím.“

Severus mu podal malinké děťátko. Díval se, jak ho Harry políbil na líce a malinké ručičky. Remus přišel k němu, políbil Harryho na čelo, pak dítě na tvář. „Blahopřeji ti, Harry. Máš krásného syna. Pokud mě budeš potřebovat, tak budu ve vedlejší místnosti.“

Severus sledoval, jak si Harry prohlíží dítě.

„Máš pro něj jméno?“

„Ano, myslel jsem si, že by se mohl jmenovat Caiden James.“

„Je tak krásný, Harry. Nemůžu uvěřit, že jsi mi to neřekl. Jenom mě nebo nikomu? Nikdy sem neslyšel nic o tom, že jsi v jiném stavu.“

„Chtěl jsem počkat, až se narodí. Byl jsem šťastný, když jsem si koupil tenhle domek a Remus tu se mnou bydlel. Teď když o tom dítěti víš, tak co si myslíš?“

„Jsem trochu ohromený, že jsme stvořili dítě. Ale také chci být s tebou, Harry. S vámi oběma.“

„Loni jsi po mě nechtěl, abych zůstal.“

„Dokonce si ani nepočkal, než se vzbudím. Předpokládal jsem, že jsi dostal to, pro co sis přišel a víc jsi ode mě nechtěl. Jak jsem řekl, čekal jsem do čtvrtletí a pak jsem tě byl navštívit. Ale ty jsi už v tom domě nebyl. Věřil jsem, že kdybys mě chtěl, tak mi napíšeš zprávu, kde jsi.“

Harry se snažil udržet slzy, které se mu vehnaly do očí. „Omlouvám se, Severusi. Vážně jsem nevěděl, že bych se mohl dostat do jiného stavu. O tom malém človíčkovi jsem se dozvěděl dva měsíce po konci školního roku. Bál jsem se, co bys mi řekl, že bys byl se mnou jen kvůli dítěti.“

„Harry, víš, jak mi bylo mizerně, když jsem vešel do dveří a myslel si, že čekáš Lupinovo dítě. Byl jsem idiot, Harry. Měl jsem tě navštívit hned.“

Natáhl se a pohladil Harryho po tváři. „ Snad bys byl tak ochotný a nechal mě tu na nějaký čas jako hosta. Škola za několik měsíců skončí a já doufám, že mi dáš šanci ti ukázat, jak moc bych chtěl být s vámi.“

Harry se malinko usmál. „Jsi si jistý? Jsi na to přepravený?“

„Ano, jsem si jistý. Pokud jde o to připravený, tak musím připustit, že pokud se to týká dítěte, tak jsem kompletně nepřipravený. Ale mám nějaké zkušenosti s těhotnými. Pokud jde o peníze, tak jsem zajištěný a připouštím, že jsem zručný v kuchyni. Ale co je důležitější, že jsem s tebou žil sedm let. A vy, pane Pottere, potřebujete někoho, kdo tu vaši Nebelvírskou nedbalost bude držet pod kontrolou.“

Harry ho tiše sledoval a snažil se pozorně vnímat, co říká.

„Já nepotřebuji dozorce, Severusi. Nepotřebuji, aby mě někdo finančně podporoval. Můžu přežívat na instantním jídle, ale musím připustit, že by bylo moc hezké, kdyby mi někdo jednou za čas uvařil.“ Posunul si dítě v náručí. „Myslím, že chci, abys byl tady s námi, ale jen protože to chceš i ty a ne proto, že si myslíš, že musíš. Caiden má mě a Remuse, ale bylo by hezké, kdybys to pro něj byl.“

„A ty, Harry. Chceš mě tady? Potřebuješ mě?“

Harry se na něj podíval, v očích se mu odráželo, to co cítil. „ Víš, že tě potřebuji, Severusi Snape. Chtěl jsem tě a potřeboval dlouho, ještě předtím, než jsme spolu strávili noc. Vím, že umíš být bastard. Jsi pichlavý a tvrdohlavý, ale taky jsem viděl, že to dokážeš potlačit. Já vím, Severusi, že dokážeš být příjemný a milí.“ Usmál se

„Jsme dokonalý pár. Můžeš učit Caiden všechno co bude potřebovat, aby byl Zmijozel a já mu ukážu, co musí mít Nebelvír.“

„Ne, můj syn nebude Nebelvír.“

„Dobře, pak si myslím, že ho jen musíš dostatečně ovlivnit.“

Severus ho umlčel polibkem, ale zarazil se, když se dítě začalo ozývat.

„Musíme našeho syna nakrmit a obléct, pak půjdete oba spát. Potřebujete to. Pokud nic nenamítáš, tak tu zůstanu přes noc a ráno můžeme v tomhle rozhovoru pokračovat.“

Harry musel připustit, že je dost unavený. Severus si opatrně vzal dítě do náruče a šel za Poppy.

 

O jedenáct a půl roku později

Zařazování studentů bylo v plném proudu, když Harry pod stolem vyhledal Severusovu ruku a stiskl ji. Věděl, že nemá důvod k tomu být nervózní, ale nemohl si pomoct. Severus ho jemně stiskl a palcem ho hladil. Dvě třetiny prvního ročníku již byly zařazené, ale Severus sotva dával pozor. Oči měl upřené na malém chlapci s černými vlasy.

„Potter-Snape, Caiden.“

Severus a Harry sledovali, jak jejich syn klidně došel ke stoličce a sedl si. Sotva mu Minerva na hlavu dala klobouk, vykřikl: „Havraspár!“

Harry se usmíval na svého syna, který šťastně poskakoval ke stolu, kde se obrátil a zamával jim. Harry mu hned zamával zpět, ale Severus jen naklonil hlavu na stranu.

„Oh, Severusi, nech toho. Všichni studenti vědí, že je tvůj syn. Můžeš se na něj usmát nebo mu dokonce zamávat. Nikdo si tě nebude míň vážit, jen protože na něj zamáváš.“

Severus se s vážným pohledem podíval na Harryho. „Když sedím za tímhle stolem, tak se budu chovat slušně. Učím tu už třicet let a odmítám měnit svoje chování jen proto, že můj syn je tak neukázněný jako jeho otec.“

„Jak to můžeš říct, Seve? Vždyť je v prvním ročníku! Předtím než-“

„Neříkej to, Harry.“

„Víš, že ona bude.“

„Já vím, vím to už několik let. Každý to ví několik let.“

„Tvoje dcera je rodilý Zmijozel.  Nemůžu se dočkat, až s ní budeš manipulovat jako vedoucí její koleje.“

„Zdá se, že bude spravedlivé, když ti připomenu, že nikdo nemá sebemenší pochybnosti, že jistý malý neposeda bude v příštích šesti letech zařazený do Nebelvíru. Kdo loni vzal tatínkovo koště, aby se mohl proletět po hradě? Kdo pravidelně dá tvůj neviditelný plášť, ať ho schováš kamkoliv? Náš nejmladší syn je snad ještě větší Nebelvír než ty. Naštěstí je to poslední Potter-Snape na tohle hradě. Alespoň do doby, než naše děti budou mít děti.“

Harry se opřel o manželovu paži. „ Ehm, Severusi. Já vím, že jsme si řekli, že tři děti bohatě stačí. Když si narodil Mitchell, abychom používali kouzla, ale ehm. Dobře. Zdá se, že za šest měsíců bude na světě další Potter-Snape.“

Severus pustil Harryho ruku a něžně ji položil na Harryho břicho.

„Možná bude v Mrzimoru. Pak by bylo každé v jiné koleji.“

Severus porušil všechny jeho pravidla a přede všemi políbil Harryho. Minerva pouze zvedla obočí.

U Havraspárského stolu si Caiden povzdechl, když sledoval, jak otec dal tatínkovi polibek. Byl si jistý, že jeho sestra Tully bude ve Zmijozelu a Mitchell v Nebelvíru. Byl jediný v Havraspáru z celé jejich nejbližší rodiny, ale ještě doufal, že bude mít dalšího bratra nebo sestru, která by šla do Havraspáru. Všiml si, že se na něj dívá jeho otec, tak mu zamával. Šokovalo ho, když mu to otec oplatil malým mávnutím. Sice jen malé, ale taky zamávání.

Malý chlapec s červenými vlasy se ho zeptal: „Kdo je to profesor, který na tebe mával?“

„To je můj otec, profesor Snape. Učí lektvary a je vedoucím Zmijozelu.“

„Já jsem myslel, že se jmenuješ Potter.“

„Jsem Potter-Snape. Můj tatínek je profesor Potter, sedí napravo vedle mého otce. Minulé čtyři roky učil létání.“

„Takže ty bydlíš tady ve škole?“

„Žijeme tu jen během školního roku, ale prázdniny trávíme v našem domě.“

Jídlo probíhalo bez přerušení do té doby, dokud se neotevřely dveře a dvě malá stvoření neproběhla aulou. Jejich cílem byli dva profesoři sedící u stolu.

Tully se vrhla tatínkovi do náruče a ten ji zvedl, jakoby nic nevážila, přestože jí je už osm. Mitchell skočil do otcova klínu, zabalil ruce kolem Severusova krku a pevně jej objal. Sev se přes syna podíval k jejich dceři: „Tully, už neskákej na tvého tatínka a nemačkej ho. Tvůj bratr nebo sestra to jistě ocení.“

Sledoval, jak jim ta slova pomalu dochází. Tully zakňučela: „Budeme mít další dítě?“

Harry se červenal, jak se po nich lidé otáčeli. Učitelé hned začali Harrymu a Severusovi blahopřát. U Havraspárského stolu Caiden doufal, že to dítě bude v Havraspáru. Nebylo to spravedlivé, že jediný on z celé rodiny byl v téhle koleji. Tully se nestarala, kam bude zařazeno, ale chtěla vědět, jestli to bude děvče nebo chlapec. Mitchell byl zase šťastný, že ho všichni přestanou volat dítě.

Studenti a učitelé začali odcházet z haly. Severus a Harry čekali s jejich dětmi, dokud se k nim nepřidal Caiden. „Pojď, Caidne, půjdeme k havraspárské společenské místnosti. Pak se půjdeme podívat na otcovy malé hady a pak půjdete spát.“

Harry vzal Tully za ruku, zatímco Severus držel jejich sny. Bude muset pracovat na antikoncepčních lektvarech, když kouzla, která používali, neměli ten správný efekt. Jako kdyby Harry slyšel jeho myšlenky, se na něj otočil a usmál. Další dítě bylo fajn, snad další děvče. Už teď se na ni těšil.

Ovšem, teď bude muset Harry vést své vyučování ze země, ale znal Harry, věděl, že se těch hodin nevzdá. Severus přemýšlel, jestli Harry už naplánoval nějakou velmi soukromou oslavu, až všechny jejich děti půjdou spát.

Byl vděčný, že ve sklepení jsou tak silně stěny. Na některých měli kouzla, aby slyšeli jejich děti, ale přesto jim zaručovaly soukromí.

Severus ve spěchu ukládal děti ke spánku. Těšil se, až bude s Harrym oslavovat ten malý život rostoucí uvnitř jeho manžela. Ale to nemělo nic společného s Harryho úžasným zadkem nebo jeho měkkými rty nebo snad jeho zelenýma očima, která svítila láskou. Opravdu. Vůbec nic.