Obr.

Obr.
Vítám Vás na své stránce plné povídek ze světa Harryho Pottera. Většinou se jedná o překlady slashe z angličtiny nebo ruštiny. Častými páry jsou HP/LM, HP/SS s HP/LV. Doufám, že se Vám tu bude líbit a zanecháte mi tu nějaký komentář. Vaše Sirina

neděle 10. srpna 2014

5. kapitola

Nastala neděle a to znamená novou kapitolu k Novému odloučení. Koukala jsem, že vás povídka asi moc nebere, ale už ji dopřekládám.
Chtěla bych moc poděkovat Nade za opravy a vylepšení textu, také bych jí a Bobině chtěla tuto kapitolku věnovat.
Hezké čtení
Sirina.


5. kapitola
17. prosince 1946
V době kdy se Anathem vydal do Obrtlé ulice, byla už téměř opuštěná. Oproti tomu Příčná ulice byla stále plná lidí. Nevěnoval jim však žádnou pozornost, místo toho pokračoval tiše dál, hlavu měl skloněnou, aby se vyhnul pohledům jedné nebo dvou čarodějnic, které se v ulici vyskytovaly. Obchod Borgin & Burkes byl jasně osvětlen, ale byl stejně prázdný jako ulice, na které se nacházel. Uvnitř byli pouze dva lidé.
Anathem se usmál, když Tom obešel pult obchodu a přešel k němu. Jejich rty se tiše spojily a An ovinul ruce kolem Toma, staršímu chlapci zabránil v jakémkoliv pohybu.
„Chyběl jsi mi,“ vydechl tiše Tom, když se od sebe odtáhli. Jeho ruka popadla jednu Anovu, navzájem si propletli prsty a Tom chlapce přitáhl k pultu.
„Ano, dobře. Neměl jsi mě nechávat samotného v Bradavicích.” Anathem při pohledu na Toma zúžil oči, tohle téma ho stále zraňovalo. Tom odmítl opakovat svůj sedmý ročník. Zpočátku Tom odmítal jeho žádost kvůli práci na ministerstvu, které se ale později vzdal, aby mohl pracovat v obchodě s předměty černé magie. Doprovázel Toma do Malého Visánku, byl u všeho, co se tam stalo. Tom si všechno zaznamenal do deníku. Anathem věděl, že Tom chce víc viteálů a Borgin & Burkes bylo dobrým místem pro hledání potřebných artefaktů. Ale stále zůstával uražený, protože ho Tom opustil, aby mohl pracovat tady.
An se rozhlédl kolem, v odporu nakrčil nos. Byl v pokušení říct něco o domácích skřítcích a jejich zdejším naprostém nedostatku, ale radši držel jazyk za zuby. Tom se dost styděl, že tohle je jeho první práce. Mladý Lord Voldemort chtěl hrozně moc pracovat na ministerstvu, jako přímý podřízený ministra kouzel, ale tam by neměl šanci vytvořit žádný viteál. Sám si jich slíbil sedm, tak jim bude sedm.
„Tak jak jde hledání?” ptal se An, jeho ruka byla ještě v Tomově pevném sevření.
Starší chlapec se ostře podíval do očí svého milence, zamyšleně se zamračil. „Tohle je poprvé, co ses zeptal na mou zálibu. Znamená to, že už jsi mi odpustil, že jsem tě tam nechal?”
An pokrčil rameny, ale na rtech mu pohrával úsměv. „Bude to jen do června a pak už nás nikdy nikdo nerozdělí, ne?” Tom na odpověď pomalu a jistě přikývl. „Tak pak můžu počkat. Takže mi řekneš, co jsi našel?”
Přes pult mu Tom podal několik magických objektů a stejně tak několik fotografií jiných objektů. Zvlášť dva snímky upoutávaly pozornost. Na jedné byl člověk, který držel malý zlatý pohár s jezevcem na přední straně, a na další byl medailonek přibližně velikosti slepičího vejce, který visel na tlustém zlatém řetízku. An se natáhl a prstem přejel přes S na fotografii. Usmíval se.
„Zmijozel?” Tom se v odpovědi usmál a přikývl. „A co je tohle?”
„Další je Mrzimorský pohár. V současnosti je ve vlastnictví paní Hepzibahy Smithové. Pokouším se ji přemluvit k tomu, aby mi dovolila… prostudovat artefakt, pro akademické účely, rozumíš.” Anathem se zasmál, dokonale chápal, co Tom od paní Smithové chce. A bylo to rozhodně víc, než jen pouhé prostudování. „Pan Borgin mě ujistil, že přívěsek už jednou ve svém obchodě měl. Byl jsem méně než potěšený, když jsem se dozvěděl, že ošidil mou matku o velkou sumu peněz, když ji od ní odkupoval.”
„ A vsadím se, že když ses dozvěděl, že ho prodal, tak jsi byl nadšený ještě méně, že?” An lehce zmáčkl Tomovu ruku a vražedný pohled, který se objevil ve tváři staršího chlapce, se pomalu vytrácel.
„Ještě musím zjistit, kterému gentlemanovi byl ten medailonek prodán. Ale jsem si jistý, že nebude trvat moc dlouho a oba dva artefakty budou mé.” Ostatní objekty na pultu ignorovali. Když Tom na žádný z nich neukázal, Anathem předpokládal, že již byly vyškrtnuty z “potencionálního” seznamu.
„Nebylo by jednoduší použít nějaký artefakt, u kterého víš, kde je? Co je špatného na tom, že by to bylo nebelvírské?” Tom se zasmál, díky přívalu veselí měl hlavu lehce zakloněnou a Anathem ho omráčeně sledoval. Byl tak krásný, tak uvolněný a v tomto okamžiku i neuvěřitelně bezstarostný. Anathem si nemohl pomoct. „Miluji tě.” Ta slova přišla tak náhle. Stejně tak náhle se přestal Tom smát.
An byl zvyklý, že to co cítil, bych schopen také říct, dokázal své pocity nahlas přiznat. Ale někdy zapomínal, že to samé se nedalo říct o Tomovi. Tom se k němu obrátil a rukou Anathema jemně chytl za bradu, palcem jemně hladil spodní ret. „Opravdu chceš vést konverzaci na tohle téma?”
„Miluji tě a nevadí mi, že mi to neřekneš. Nemusíš se cítit provinile, Tome, já ti rozumím.” Stiskl ruku, která ho držela za bradu. „Meč je už v Bradavicích. Jak moc těžké by bylo ho získat? Mohl bych ho pro tebe opatřit.”
Sevření ruky povolilo. Místo toho se Tomovy ruce omotaly kolem Anathemova pasu, přitáhl si chlapce blíž k němu a umístil dva měkké polibky na Anathemovy tváře. Tom se díval přímo do jeho očí, když říkal: „ Nikdy nesvěřím svou duši Nebelvíru nebo jeho majetku.” Anathem se pomalu usmál.
„Není třeba, abys sám sebe ohrozil,” dodal Tom. Pokračoval v upřeném pohledu do Anových očí a chlapec se znova usmál, tentokrát víc a zářivěji, když zachytil tichou zprávu. Miluji tě, říkaly Tomovy oči to, co by jeho ústa nikdy nevyslovila.
„Dobře,” rychle svolil An, jeho srdce se uvnitř hrudi třepotalo. „Žádný Nebelvír.”
„Nikdy,” řekl Tom se škádlivým úsměvem. Před tím, než mohl An něco říct, ho Tomovy rty umlčely a jeho ruce se omotaly kolem mladšího milence. Přitáhl si ho blíž.
XXX
17. prosince 1997
Harry málokdy snil o minulých zážitcích Voldemorta. Jeho sny se vždy soustředily jen na Anathema Blacka; jeho v minulém životě. Ale byly i příležitosti, kdy Harry prožil pár okamžiků ze života Toma Raddla, ať chtěl nebo ne. Když se Voldemort vzbudil a byl moc rozhněvaný, tak byl Harry vtažen do jeho mysli. Byl schopný vnímat a sledovat všechno, co Voldemort dělal, což většinou znamenalo, že musel sledovat lidi, kteří byli mučeni a nakonec zabiti.
Voldemortovy sny byly úplně jiným příběhem. Když byl Harry vtažen do Voldemortova snu, tak to vždy mělo co dělat s Anathemem. Čím víc Harry viděl snů, tím méně dokázal na toho člověka pohlížet jen jako na monstrum. Věděl, že je od něj hloupé, aby si to myslel. Jestli ten člověk dostane příležitost, tak ho prostě zabije a pro Harryho by nebylo dobré, kdyby při příštím setkání tváří v tvář zaváhal.
Možná, že by Harrymu pomohlo získat klid, kdyby zjistil, jak Anathem umřel. Ale do té doby, než se dozví pravdu, si nemyslel, že by byl schopný přestat alespoň trochu soucítit s mužem, kterého kdysi viděl jako monstrum.
XXX
12. července 1957
Ředitel Brumbál složil prsty pod bradou a upřeně sledoval nejnovějšího žadatele o místo profesora Obrany proti černé magii. Před rokem byl Albus povýšení na funkci ředitele školy. Od té doby byly znova přezkoušení všichni vyučující, a když se ukázalo, že je to nezbytné, tak byli vyměněni.
Tom Raddle byl vždy znamenitý student. Byl okouzlující a inteligentní, motivovaný, spořádaný a bezpochyby silný. Dohromady by to z něj dělalo úžasného profesora obrany, ale bylo na něm něco, co Albuse nutilo mu nevěřit.
Před deseti lety se našlo tělo Tomova milence, ale jeho vrah nikdy nebyl dopaden. Zhruba ve stejnou dobu Tom Raddle opustil Anglii a vrátil se teprve nedávno. Albus si nemohl pomoci, ale cítil, že je podezřelý.  Vypadalo to na špatné svědomí, jen pochyboval, že někdo jako je Raddle ví, co je to vina.
Mladý muž byl stejně hezký, jako býval. Široké modré oči, bledá tvář, ale s ostrými rysy, a stejně měkké vlasy černé jako uhel, které se mu kroutily a sahaly sotva k jeho uším. Na jeho zevnějšku nemohl Albus najít nic, co by naznačovalo něco ze skutečné Tomovy povahy. Ale Brumbál věděl, že trpěl určitým pocitem viny kvůli vraždě své spřízněné duše. Tom během svého dětství a dospívání udělal dost špatných věcí. Na rozdíl od Albuse by si Tom za tyto čina jakékoli pokání nikdy nepřipustil. Albus měl své podezření, ale pochyboval, že by mu kdokoliv věřil. Být přemožitelem Grindelwalda byla jedna věc, ale v kombinaci s faktem, že byl i jeho stvořitelem… Tom je nejlepším studentem, kterého kdy Bradavice měly a skutečnost, že nesporně miloval mladšího Zmijozela… Albus věděl, že Toma by nikdo nikdy ze smrti Anathema Blacka neobvinil. Nikdo kromě něj a Toma samotného, jak se zdálo.
„Proč chcete tuhle práci, pane Raddle?“ zeptal se ho Brumbál a přimhouřil oči.
Tom se na něj zlehka usmál, a to byl ten úsměv, jehož svědkem býval vždy jen An. Tmavomodré oči zaostřily na Nebelvírův meč, který visel na zdi za Brumbálem. „Chyběl mi můj domov, pane.“ Jeho oči přeměřovaly délku meče, snažil si zapamatovat každý detail, který byl z této vzdálenosti možný. „Není to dostatečný důvod?“
„Líbí se ti ten meč, Tome? Zdá se, že na něj pořád zíráš.“ Skutečnost byla taková, že od doby, co Tom vkročil do ředitelny a pozdravil Brumbála, už z meče nespustil oči.
„A-Anathem ho měl moc rád.“ Toma velmi bolelo vyslovit jméno svého zemřelého milence. Albus vůbec nepochyboval o tom, že Tom druhého chlapce miloval, ale stejně tak nepochyboval ani o tom, že Tom je zodpovědný za Anathemovu smrt. Ale nikdo nevěděl, jak chlapec zemřel, kde a ani kdo ho doopravdy zabil. Tom to věděl, Tom to jistě věděl, ale nikdy nikomu by to neřekl. Je možné, že Temný pán již svou pomstu vykonal, že by to bylo to, co ho v posledních deseti letech zaměstnávalo? O této teorii Brumbál dost pochyboval. Voldemortova pomsta by byla zcela veřejná, přál by si, aby všichni věděli, že pomstil Anathemovu smrt.
„Chápu,“ řekl Brumbál.
Nevěděl, co jiného na to říct. Jak se má člověk zeptat druhého na důvod, proč je někdo mrtvý? Pochopitelně nemohl Toma jen tak obvinit z vraždy druhého chlapce. Jaký důvod by k tomu musel Tom mít, zvlášť když Anathem nesl jeho dědice? Snad to byla nehoda… takových nehod už se stalo, o tom věděl Brumbál své.
„Mám nárok ještě na jeden pohovor, pane, nebo mi tu práci dáte rovnou? Víte, že mám tu nejlepší kvalifikaci.” Přes Tomovu tvář se přehnal líný úšklebek, nakonec odtrhl oči od meče a hledal odpověď v Brumbálově tváři. Ano, meč bude jeho poslední viteál. Musel mít ještě jeden a An se do něj za svých školních dní zamiloval. Použije Nebelvírův meč, bez ohledu na jeho nechuť k tomu artefaktu, protože Anathemovi by to udělalo radost.
„Je mi velmi líto tvé ztráty, Tome. Nemusím ti říkat, že Anathem byl jeden z mých oblíbených žáků i navzdory některým jeho přátelům.“ Tomovy oči se zúžily v odpovědi na skrytou urážku. A Bumbál si dovolil lehce zvlnit rty v odezvě. „Není pochyb o tom, že máš potřebnou kvalifikaci, ale musím ti s politováním oznámit, že ty nikdy v Bradavicích učit nebudeš.“
Když ho Brumbál odmítl, Tomovy oči se vrátily zpět k meči. Téměř mohl vidět, jak mu předmět vyklouzává z jeho pevného sevření. Meč měl být jeho. Brumbál nikdy nenajde nikoho, kdo by tento předmět mohl vyučovat, o to se Voldemort postará. A pak nebude mít žádnou jinou možnost, než se k Tomovi připlazit pro pomoc. Tom pak požádá o meč jako platbu a až bude v jeho držení, kletbu zlomí.
Když pronášel slova kletby, která slibovala, že žádný schopný vyučující na této pozici nevydrží déle než jeden rok, tak se oči na Brumbálově bezvýrazné tváři zúžily. Brumbál tiše poslouchal, prsty měl spojené ve stříšku pod bradou a když Tom ztichl, tak si povzdechl.
„Musím odejít,” pronesl tiše Tom. O okamžik později odsunul židli a stoupl si. Brumbál ho sledoval, plně si vědom faktu, že když říkal prokletí, jeho oči byly krvavě rudé. Věděl, že mu Tom způsobí problémy. Byl vždy předurčený pro moc a velké věci. Ale mezi velké a strašné je tenká hranice.
Tom znova zmizel z Anglie. Když se v roce 1970 objevil, Brumbál zjistil, jak dobře může jít ruku v ruce velký a strašný.
XXX
24. prosince 1997
Stalo se to všechno tak rychle, že si Harry ani nemohl vzpomenout, jak se dostal tam, kde byl. V jednu chvíli plakal nad hrobem svých rodičů, v duchu si stále opakoval nápis na náhrobku, znovu a znovu si říkal, že ´posledním nepřítelem, který bude zničen, není smrt´, ale Voldemort, a další chvíli byli on a Hermiona vedeni do sousedního domu, kdy ruka Batyldy Bagshotové byla spojená s tou jeho. Dům byl smradlavý a špinavý, ale oba mladiství to přičítali skutečnosti, že ta žena už byla stará a neměla nikoho, kdo by se o ni nebo dům staral. Udělala jim čaj, pohybovala se dost neobratně a vůně čaje, když ho začala nalévat z konvice, byla strašná.
 „Pojď se mnou nahoru, Harry,“ zaskřehotala, vábíc ho vpřed. „Mám něco, co ti chci dát. Schovala jsem to nahoře, kde by to oni nehledali.“
Harry a Hermiona si mezi sebou vyměnili pohled. Mudlorozená se lehce odmlčela, ale pak se jí rozzářily oči a naznačila Harrymu, že by se mohlo jednat o meč. Myšlenka na to, že by mohl být v tomhle domě meč, ho tak zaslepila, že naprosto ignoroval podezření, které ho zprvu zaplavilo. Šťastně následoval Batyldu nahoru, a to taky byla poslední věc, kterou si pamatoval před tím, než čelil útoku.
Nagini se vrhla směrem k němu. Zaskočila ho, takže spadl na podlahu a Nagini se ho svým tělem omotala. Je s podivem, že ho ten obří brejlovec ještě nenapadl, místo toho mu jen šlehal jazyk z tlamy. Čichal k němu.
 „Jdi pryč, jdi pryč,“ mumlal Harry. „HERMIONO!“ zakřičel, když Nagini své sevření kolem něho utáhla. Jizva ho začala bolet, kůže kolem ní jakoby hořela a Harry měl ruce přimáčknuté k bokům, takže si na ni nemohl ani sáhnout. „Nech mě!“ zasyčel v Hadím jazyce.
Anathem. Voníš jako pánův partner. Jsi si jistý, že jsi Harry Potter?“ řekl had, jeho jazyk se skoro dotýkal Harryho obličeje.
Já nejsem, nejsem Harry, přísahám,“ řekl kouzelník cedící lež přes zuby.
Necháme pána, aby určil, kdo jsi.
Voldemort byl na cestě. Když Harry zavřel oči, tak mohl vidět, jak se k nim blíží s hůlkou v ruce. Harry věděl, že musí být pryč, než Temný pán přijde.
Zdálo se, že přívěsek, který měl kolem krku, se začal třást. Harry by přísahal, že skoro cítil vzrušení, které z toho předmětu ve vlnách vycházelo. Udělalo se mu špatně, když si uvědomil, že něco, co pro něj bylo tak cenné, mělo radost z příchodu lorda Voldemorta. Harry se přikrčil, když do místnosti vběhla Hermiona. Had hlasitě zasyčel před tím, než na něj poslala Stupefy. Harry chvilku počkal, než se začal kroutit a snažil se osvobodit z jejích smyček.
„Musíme jít, on je na cestě. Musíme hned odejít!“ naléhal na Hermionu, která stála u schodů, v jedné ruce měl hůlku a hlavu měl otočenou tak, aby mohl koutkem oka sledovat Nagini.
 „Je příliš pozdě!“ Hermiona zalapala po dechu.
V orámovaných dveřích do domu Batyldy stál lord Voldemort. Úšklebek křivil jeho ústa bez rtů, hůlkou si líně pohrával mezi prsty pravé ruky. Uchechtl se, když se dva teenageři snažili uprchnout zpátky po schodech nahoru.
 „Reducto!“ místo, kde schody zakončovalo odpočívadlo, explodovalo ve spršce dřeva a omítky.
Hermiona vykřikla, když padala dolů a přistála u Voldemortových nohou. Harry se pevně držel zábradlí, podařilo se mu nespadnout. Narovnal se, aby mohl čelit muži, který zavraždil jeho rodiče.
 „Nevyhraješ, Tome,“ řekl Harry s divokým nazlobeným pohledem, neúmyslně mluvil v Hadím jazyce. Před chvílí upustil hůlku a viděl, že leží zlomená a neškodná vedle jeho přítelkyně.
Na vrcholu schodiště se ozvalo syčení. Vyprchalo kouzlo, které bylo použito na Nagini a ona se plazila ke svému pánovi „Voní jako pánův partner. Jste si jistý, že je to Harry Potter?
Voldemortovy oči se doširoka otevřely, červenými duhovkami problesklo překvapení a Harry tenhle pohled v obličeji přirovnal s okamžikem, kdy An poprvé Tomovi zašeptal ”Miluji tě”. Ruka s hůlkou klesla, hůlka bezvládně visela mezi jeho prsty a Hermiona si rychle pospíšila, vytáhla hůlku a zakřičela: „Impedimenta!“  Voldemort byl zasažen kouzlem a jeho hlava udeřila do zdi, doprovázena hlasitou ránou. Hermiona vyskočila na nohy, posbírala kousky Harryho zlomené hůlky a běžela z domu. „No tak, Harry!“ zavolala přes rameno.
Na chvíli zůstal zírat na Voldemorta a představil si na jeho místě Toma. Harryho napadlo, jak by všechno mohlo být jiné, kdyby nebyly vytvořeny viteály a kdyby nebyl zabit Anathem. Kdyby An nikdy neumřel, tak by pravděpodobně nebyl na živu. Neexistovala by žádná věštba a Voldemort by nezabil jeho rodiče.
„POJĎ!“ zaječela Hermiona a Harry sebou viditelně trhl. Zavrtěl hlavou a zamračil se, když na něj Voldemort zíral. Začal se zvedat a pak se rozběhl. Běžel tak rychle, že si ani nevzpomínal, že by byl kdy schopen takhle rychle běžet. Když doběhl Hermionu, popadl ji za ruku a vlekl ji rychle pryč. Zapotácela se a několikrát zakopla, ale Harry ji táhl rychle pryč. Nezpomalil, dokud neměli Godrikův důl z dohledu.
Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu, sledoval, jak odcházeli. Aniž by se podíval, levitoval Nagini po zničených schodech dolů a jemně ji položil ke svým nohám.
Řekl si o něm, že voní jako An. Jsi si jistý, můj mazlíčku?“ Voldemort krátce pohlédl dolů na hada. Její šupiny měly téměř stejnou barvu jako oči jeho mrtvého milence a když se slunce odráželo Nagini na hlavě, nemohl se ubránit myšlence na to, jak krásné oči Anathem měl. Jak podobné byly očím Harryho Pottera.
Přesně tak, jak jste ho popsal, pane. Voní jako vaše druhá polovina.
„Není možné, že cítíš něco uvnitř něj? Otázka byla vyslovena měkce a klidně, ale Voldemortovým myšlenkám vládl chaos. Reinkarnace nebyla neslýchanou záležitostí. Mohl být Potter opravdu jeho An? Že by mu, po všech jeho činech tenkrát a dnes, osud hodil jeho vybraného milence takhle do tváře? Jako osobu, kterou bylo Voldemortovi souzeno zabít! Ale snad tu bylo i jiné vysvětlení. Musí tu být i jiný způsob, jak vysvětlit Naginiinu fascinaci Potterem, další rozumné vysvětlení…. Například jeho hadí jazyk. Nagini by ušetřila člověka, který ovládá hadí jazyk a považovala by ho za vhodného partnera pro svého pána. Při každé jiné okolnosti možná, ale tohle byl právě Potter, ale ten nikdy.
Nikdy Nebelvíra.
Jeho vůně je tak trochu jako moje vlastní a jako prstenu, který jste použil pro sebe. Ten, který patřil vašemu partnerovi, pane. Ale také voní jako vy, spíš jako vy než já. Jste si jistý, že je to Harry Potter?“ Nagini se na něj podívala a Voldemort pohlédl nejdřív na ni a pak se zahleděl do dálky, jako by hledal Harryho současnou polohu.
 Harry byl cítit jako spřízněný viteál jeho hadí přítelkyně?
 „Jak… zajímavé,“ protáhl Voldemort, koutky úst zvedl do parodie na úsměv. „ To je velmi zajímavé.“
XXX
31. července 1930
Emily Jonesová byla vždycky považována za extrémně krásnou ženu. Měla světlou pleť a dlouhé tmavé vlnité vlasy, které jí sahaly až k lopatkám, měla vysokou a štíhlou postavu a příjemnou tvář. Vždy byla objektem touhy mnoha mužů, kteří se jí dvořili. Ale to bylo předtím, než skupina temných „protestujících“ kouzelníků vpadla k nim do jejího rodného města. Přišli ve jménu někoho, kdo se jmenoval Grindelwald a přišli očistit svět od mudlů a mudlorozených, ale to Emilii nezajímalo. Její rodina nevěděla, co to znamená a výkřiky, které se ozývaly z ulice, ignorovali.
Bývala to hezká čtvrť, ale když protestující odešli, tak byla většina domů v plamenech a ulici lemovala mrtvá těla. Emilie byla jedna z pěti mladých dívek, která byla přinucená s těmi muži vykonávat sex. Ale ona byla jediná, která měla tu smůlu, že musí s důkazem o nepotrestání těch zločinů, které na ní byly spáchané, dál žít.
Její unavené oči se maličko přivřely, když se usmála na svého tříletého syna, její bledá pleť byla překrytá jemný make-upem. Jason byl hodný chlapec, ale vypadal tak, jako ten muž, který ji znásilnil, takže ji pohled na syna někdy zabolel. Moc ho milovala, nikdy by jí ani nenapadlo, se ho zbavit, ale to nic neměnilo na tom, že někdy, když za ní přišel bez upozornění, tak se ho lekla.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Jasone,“ vykřikla. Emilie rozpřáhla ruce a chlapec se k ní s hlasitým smíchem rozběhl. Uspořádala oslavu narozenin jen pro ně dva, protože její rodiče jeli o víkendu někam pryč a ona nechtěla být sama v domě s jinými dospělými. Na stole byl velký dort, který sama upekla. Jason koutkem oka spatřil dort, jeho smaragdově zelené oči si hladově prohlížely vrstvy čokoládové polevy a krému.
„Mám tě rád,“ zamumlal chlapec a natáhl se k matce, aby ho mohla vzít do náruče. „Všechno nejlepší k narozeninám, mami!“ zvolal nadšeně a tlapkal jí rukama po obličeji.
Pořádně se na něj usmála: „Ne, miláčku, to jsou tvoje narozeniny. Maminčiny narozeniny byly před devíti měsíci, pamatuješ? Taky jsme měli dort.“ Emilii také trápily noční můry, projevy úzkosti a hrůzy z neznalosti, jestli se ten muž zase nevrátí, jestli se letos neukáže, nebo před rokem anebo ještě dřív, a nevezme jí její dítě. Od té doby nesnášela oslavy narozenin, ale bylo by nespravedlivé, aby její nevinný syn o tuhle tradici přišel. „Chceš rozkrojit dort?“
„Anooo!“ zakřičel.
„Budeme ale muset nějaký nechat babičce a dědečkovi. Nemyslíš?“ Emilie ho nesla do kuchyně, kde ho usadila na linku, zatímco hledala nůž. „To by jinak nebylo fér.“
Ozvalo se tiché cvaknutí a Emilie v obavách prudce zvedla hlavu, strach vepsaný všude ve tváři. Ale pak uviděla Jasona, jak chrastí s jejími klíči od auta a uklidnila se.
„Nedostanu dort?“ ozval se za ní hlas. Otočila se a v ruce sevřela nůž, když ve své kuchyni spatřila osmnáctiletého vetřelce. Obrátila se od svého syna, a zatímco nedávala pozor, další muž došel potichu k dítěti a sundal ho dolů z pultu.
„Nebylo by fér, kdyby chlapcův otec nedostal dort na synovy narozeniny, nemyslíš, mudlo?“ Když uslyšela hlas toho muže, její srdce vynechalo pár tepů. Pomalu se k němu otočila, nůž natažený směrem k útočníkovi, v hlavě se jí promítly všechny věci, které jí tehdy šeptal do ucha.
„Běž od mého syna,“ řekla, její hlas a nůž se třásly strachem. „Nech nás.“
„Jaké je jeho jméno?“ ptal se s úšklebkem na rtech Arcturus Black. „Myslím, že Jason, ne? To je hrozné jméno pro syna z rodu Blacků, nemyslíš, Polluxi?“ mladší bratranec pokýval hlavou, hůlkou mířil na Emiliinu páteř. „Myslím, že ho budu muset změnit,“ ušklíbl se Arcturus, pomalu a hrozivě zvedl koutky a Emilii se zrychlil dech, když se k ní zezadu blížila zelená kletba. „Anatheme Mallory Blacku, je čas, aby ses vrátil domů.“
Domů. Ukázalo se, že jeho domov teď byl na Grimmauldově náměstí číslo 12 v Londýně. Anathem se kolem rozhlédl se slzami v očích. Dům byl dobře udržovaný a čistý, ale byl málo prosvětlený. Používání svíček místo elektřiny propůjčilo pokojům mdlé a nejasné světlo, dusilo obyvatele ve stínech a šedém světle.
Když byla Anathemovi představena jeho nová rodina, (jeho nová matka Melanie McMillian, která byla Arcturusovou manželkou, jeho o dva roky starší sestra Lucretia a jeho o dva roky mladší bratr Orion, který byl ještě mimino) chlapec si nemohl pomoct, ale chtěl zpátky svůj domov a svou skutečnou matku.
„Já chci maminku,“ fňukal, slzy se mu hrnuly do očí, když zatnul pěsti a připravoval se na výbuch svého hněvu. Místo toho, aby mu bylo dovoleno křičet a plakat do té doby, než dostal, co chtěl, jak to před tím dělala Emilie (příliš se obávala něco odepřít mladé kopii muže, který ji znásilnil), byl Anathem zastaven.
Arcturusova hůlka mířila na chlapečkovu hruď a tříleté dítě začalo křičet a plakat, protože ho zachvátila křeč a bolest, když muž zašeptal: „Crucio!“ a myslel na svou nenávist k mudlovské poskvrně v krvi svého syna. Chlapec se učí, musí se naučit, že teď je čistokrevný kouzelník. Už žádná mudlovská matka, žádný mudlovský záchvat vzteku a žádné nevychované mudlovské žádosti… ne pro žádné dítě z domu Blacků.
„My jsme teď tvá rodina,“ zasyčela na něj Melanie, v náručí chovala Oriona a s lehkostí ignorovala, jak se zkroutil do klubíčka a dál se třásl a plakal. „Já jsem teď tvoje matka.“

Pro Anathema nebylo cesty zpět. Ať se mu to líbilo nebo ne, teď byl doma.

8 komentářů:

  1. To je škoda, že o tuto povídku není zajem, dle mého je velice zajímavá, zejména jak dopadne Harry.
    Bobina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mi to přijde docela líto, ale já ji mám ráda, takže hodlám pokračovat dál, i když některé pasáže jsou na překlad docela složité. Navíc jsou kapitoly docela dlouhé. Proto bohužel je jen jedna kapitola za týden.

      Vymazat
  2. Jsem ráda, že překlad nadále pokračuje, protože jsem odolala a nepřečetla jsem si originál jak doporučuješ, i když mě svrběli ruce :D Zatím se to vyvíjí slibně a dokonce mi moc nevadí ty skoky v čase. Takže díky za další kousek :)
    Reni

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těší mě zájem o tuto povídku. Budou doufat, že to vydržíš až do konce a nebudeš zklamaná. Další kapitolka je už u bety a bude tu zase v neděli v 0:01 :)

      Vymazat
  3. Podle mě je povídka super, mám ráda temného Harryho, je to zajímavější a řekla bych i reálnější. Určitě překládej, každou neděli budu napětím čekat :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji :) Budu se snažit nezklamat a každou neděli přidávat :)

      Vymazat
  4. je to zajímavá povídka, moc zvědavá jak to bude pokračovat.
    moc se těším na další díl.

    OdpovědětVymazat
  5. Mili zlati..Nade jeste nedorucila kapcu a ja jsem ted v hospode a pak jedu na akci... takze ji pricam zitra, jakmile toho budu schopna :)

    OdpovědětVymazat