Obr.

Obr.
Vítám Vás na své stránce plné povídek ze světa Harryho Pottera. Většinou se jedná o překlady slashe z angličtiny nebo ruštiny. Častými páry jsou HP/LM, HP/SS s HP/LV. Doufám, že se Vám tu bude líbit a zanecháte mi tu nějaký komentář. Vaše Sirina

pondělí 28. července 2014

2. kapitola


2. kapitola
31. července 1997
Bazilišek za ním znovu vyrazil. Harry s výkřikem uskočil dozadu, jen taktak se vyhnul obrovské hadí tlamě. Nebelvírův meč měl přitisknutý k hrudi a zády se pevně tiskl k chladné zdi; teď neměl kam utéct. A dokonce i slepý bazilišek by ho mohl najít.
Harry se chvěl. Prsty měl zaťaté a pevně jimi svíral jílec meče, druhou rukou pohladil meč, lehce, láskyplně. Tenhle meč byl důležitý, bylo na něm něco, co ho nutilo starat se o něj. Harry si v duchu slíbil, že bez ohledu na to, co se mu stane, musí se ujistit, že Nebelvírův meč nebude jakkoliv poškozen.
Do paže se mu zaryl baziliškův jedový zub. V té samé chvíli Harry mečem probodl měkké patro hadí tlamy a poté i mozek. Bazilišek s řevem divoce potřásal hlavou, snažil se od Harryho vymanit, ale zub zůstal zarytý v Harryho paži. Jak had umíral, svíjel se a řval. Harry se plazil po zemi, v jedné ruce vší silou svíral meč. Nechtěl ho tu nechat. Nemohl ho tu nechat.
Najednou Harry držel zub v ruce a udeřil. Znovu. A znovu. Zub protnul deník, a když ho Harry vytáhl, inkoust z něho vystříkl až do Harryho tváře. Znovu bodl do deníku a s uspokojením se usmál, když Tom Raddle vykřikl bolestí.
Tom začal jasně a oslnivě zářit. Pořád křičel a Harry se unaveně zhroutil, konečně zub upustil. Vedle něj se Ginny slabě pohnula, ale Harry se nedokázal přimět k tomu, aby se na ni podíval.
Jeho pozornost byla zaměřena jen na Nebelvírův meč a Fénixe, který nad ním majetnicky poletoval. Kdyby měl Harry sílu, to zvíře by proklel.
XXX
listopad 1943
Anathem opatrně následoval Toma, ruku měl sevřenou v Tomově teplé dlani. „Věř mi,“ řekl dospívající Voldemort, jeho tmavomodré oči se láskyplně dívaly na zarudlý obličej svého milence.
„Kam jdeme? Už jsme tam?“ ptal se An lehce roztřeseným hlasem. Oči měl zavázané, protože odmítl, aby na něj Tom použil kouzlo, které dočasně způsobovalo slepotu. Anathem vždycky nenáviděl tmu. Bez ohledu na to, jestli je Tom s ním nebo ne, stejně se mu nelíbilo, že nemůže vidě, když ho vedl tunelem dolů směrem k Tajemné komnatě.
„Je to překvapení. Slibuji, že se ti to bude líbit.“ Černý šátek uvázaný kolem Anovy hlavy zakrýval krásné zelené oči, ale Tom věděl, jak jsou oslnivé. „Už jsme skoro tam, drahý."
Zmijozel ze šestého ročníku šel dál a Anathem neměl jinou možnost, než se nechal vléct dál.
Slyšel kapat vodu, zvuk vody dopadající do louže se zdál být mnohem hlasitější než normálně, když oči zavázané neměl. Anova volná ruka ho sevřela v pase. Nebylo to tím, že by Tomovi nevěřil, věřil mu, jen neměl rád, když se cítil tak zranitelný. Vždycky se snažil být silný a soběstačný a být veden se zavázanýma očima, bylo samotnou podstatou zranitelnosti a slabosti. On nebyl slabý. Nechtěl být slabý. Nemohl připustit, aby měl jeho otec pravdu.
„Tome, můžeš mi už prosím sundat ten šátek?“ zašeptal Anathem. Lehce stiskl Tomovu ruku. O chvilku později Tom zašeptal něco nesrozumitelného a černá látka se snesla k zemi. An několikrát zamrkal, snažil se své oči znovu přivyknout na tlumené světlo v komnatě.
Zdi byly špinavé a vlhké, ze stropu kapala voda, ale Anathem neočekával přílišnou výzdobu. Koneckonců byli v úrovni sklepů. Nikdo jiný nevěděl o existenci této místnosti, tedy nikdo živý, tak se dalo předpokládat, že místo bude zanedbané. Možná mohl Anathem přesvědčit jednoho z domácích skřítků, aby se o to postaral, ale tak, aby se to jeho otec nedozvěděl. Nebo by Voldemort mohl požádat Malfoye, aby mu jednoho půjčili.
„Ještě tam nejsme,“ slíbil mu Tom. Znovu vzal Anathema za ruku a dychtivě vedl Zmijozela dál. Chlapec z pátého ročníku s rozšířenýma očima vzhlédl, když Tom něco zašeptal v hadím jazyce a kamenná zeď před nimi se začala posouvat.
„Je to jako na Příčné ulici!“ vyjekl An, když se ve zdi objevila díra a cihla po cihle se odsouvala. An se odtrhl od Toma, vytáhl ruku z milencova sevření a hnal se vřed do vlastní komnaty.
I tahle místnost byla stejně špinavá, ale to Anathema vůbec nezajímalo. Rozběhl se a nevadilo mu, že proběh něčím, co mohlo být malé jezero. Spěchal z jedné strany místnosti na druhou a bylo mu jedno, že bude mít zničené boty. „Ach, podívej, Tome!“ vykřikl a ukazoval na různé části zdi. Na stěnách byly rytiny, většina z nich byly nějaké čáry a čmáranice, Tom mu vysvětlil, že je to písemná forma hadího jazyku. An po nich jezdil prstem, snažil se zapamatovat jejich tvar. „Přečti mi to, Tome. Prosím!“ prosil tiše, zelené oči upřené na druhého chlapce.
A tak Tom začal číst.
Jakmile Anathem ukojil svou zvědavost, vzal ho Tom znova za ruku. S trhnutím si Ana přitáhl k hrudi, jedna z Tomových rukou se omotala kolem pasu menšího chlapce, zatímco An oběma rukama objal modrookého chlapce kolem krku.
„Vydrž,“ řekl mladšímu chlapci. „Je tu někdo, koho bych ti chtěl ukázat.“ Namířil hůlkou na své nohy, ´Levicorpus,´ řekl klidně. Začali stoupat nahoru. Anathem s velkým úsměvem shlédl dolů na zem, ruce víc utáhl kolem Tomova krku. „Nepustím tě,“ řekl tiše Zmijozelův dědic.
„Já vím. Ale víš, jak miluju létání. Nerad bych zapomněl, že nejsem na koštěti a pustil se tě."
Tom se zasmál, jeho hruď vibrovala proti Anathemově. „Ne, ale je mnohem zábavnější jezdit na mně, než na koštěti, nebo ne?“
An zrudl a s povzdechem odvrátil obličej. Patnáctiletý chlapec kvůli sebemenší zmínce o sexu stále rudl jako panic, i navzdory tomu, že letos v létě přišel o panictví.
Zastavili se, vznášeli se přímo před tváří sochy Salazara Zmijozela. Samotná socha byla vysoká jako celá místnost, jeho tvář byla obrovská. Jeho ústa byly velké skoro jako malé dveře a když na ně Tom mávl hůlkou, tak se otevřely. Byly dost široké, aby Tom mohl projít, svého milence táhl s sebou.
„Vítej ve Zmijozelově úkrytu. Pojď, Ane.“ stáhl Tom chlapce s sebou.
Anathem se usmál, když musel popoběhnout, aby udržel krok s Tomovýma dlouhýma nohama. Skoro nikdy neviděl Toma tak šťastného a nadšeného něčím, co se jakkoliv netýkalo černé magie. Bylo hezké vidět Toma chovat se občas jako obyčejný člověk, pomyslel si.
„Pojď sem, drahý. Rád bych ti představil svého druha.“ zasyčel hlasitě Tom. Zastavil se uprostřed místnosti a čekal.
Místnost, ve které byli, byla velkolepá. An si nebyl jistý, jestli to bylo takhle čisté pořád, nebo jestli se o to postaral Tom, ale teď to vypadalo úžasně. Na jedné straně stály police plné knih, gauč s polštáři a na protější straně byla pohovka. Kolem byla holá zeď a kousek vedle dveře, které se zrovna otevřely. Zevnitř se vyplazil bazilišek, oči měl zavřené, a zastavil přímo před Tomem a něco na něj zasyčel.
Anathem se lehce otřásl, ale ne strachy. Chápal, že bazilišek je nebezpečný, ale on tu byl s Tomem a Tom by nedovolil, aby mu ublížil. Když Tom promluvil, znova se otřásl. Když slyšel svého milence mluvit hadím jazykem, běhal mu z toho mráz po zádech. Tom zjistil, že ta reakce je velmi příjemná. Při sexu vyslovoval Anovo jméno v hadím jazyce, jen aby mohl cítit, jak se pod ním An třese a sevře se kolem něj v touze.
Bazilišek sklonil svou velkou hlavu přímo před Anův obličej. Oči měl zavřené.
„Rád tě poznávám,“ řekl Anathem. Tom jeho slova zopakoval v hadím jazyce.
„Říká, že hezky voníš.“ Bazilišek pak řekl ještě něco jiného, něco, co na Tomově tváři vyvolalo zamračení. Vytáhl hůlku a výhružně s ní mával, i když to had nemohl vidět. Syčel na ni asi něco nepříjemného.
„Co říkala?“ zeptal se An, smál se Tomově reakci.
„Ptala se, jestli má dovoleno tě sníst, když sem přijdeš sám,“ zavrčel Tom. „Vysvětlil jsem jí to, drahý, neboj se.“ natáhl ruku a objal Anathema kolem pasu.
„Nebojím se,“ řekl An tiše. „Jsem tu přece s tebou.“
A jen o chvíli později se Tomovi podařilo přesvědčit baziliška, aby se vrátil zpět do svého doupěte. Musel mu lhát a říct, že Anathem už odchází a že tu zůstává jen Tom. Anathem si myslel, že tahle situace je dost zábavná, nebereme-li v potaz skutečnost, že kdyby had neposlechl, byl by ho s největší pravděpodobností snědl dřív, než by mu Tom mohl nějak pomoct. Ale jako obvykle se jen tak něčím nenechal znepokojit.
Pomalu se procházel po místnosti, prsty hladil obrazy a knihy. Sedl si na jednu židli, vstal a přemístil se k jiné a znova se posadil, jen proto, aby je všechny vyzkoušel. Tom si hověl pohovce, deník měl opřený o nohy a něco psal na zažloutlé strany.
„Co to tam teď píšeš, Tome?“ zeptal se An zvědavě, když si sedl k Tomovým nohám.
„Popisuji svůj hněv, pokud by se mému mazlíčkovi podařilo tě sníst. Chci, aby celý svět věděl, že by nebyl dobrý nápad sežrat tě.“ Mluvil pomalu, jeho hlas byl skoro studený, ale An vzhlédl do modrých očí právě včas, aby v nich viděl pobavení.
„Ano?“ ptal se zvědavě, „A jaký by byl tvůj hněv?“
„Hrozivý, drahý. Jaký by taky mohl být?“Anathem se lehce zamračil na Tomovu směšnou odpověď a natáhl se, aby ho lehce plácl po noze. „To, co tam píšu, není tvoje starost. Pokud zjistím, že je něco z toho pro tebe důležité, tak tě o tom budu informovat.“
„A když mi to řekneš, a nesporně požádáš o mou pomoc, pak ti ji dobrovolně nabídnu,“ slavnostně slíbil černovlasý chlapec. Zaklonil hlavu a Tom se sklonil, nahnul se nad Anathemem, aby zlehka spojil jejich rty.
„Nepožaduji po tobě nic menšího než úplnou oddanost a zapojení, Ane. Ty víš jak…,“ jemně ho škádlil Tom. Zavřel svůj deník, brk vložil mezi stránky.
„No a co nehynoucí oddanost, kterou jsi mi slíbil?“ ptal se zelenooký kouzelník.
„Chceš, abych svou oddanost demonstroval?“ zeptal se Tom. Bez čekání na odpověď sklouzl z pohovky a klekl si k Anathemovi. Trochu do něj strčil, až An spadl dozadu na koberec. Tom si vlezl nad něj a opřel se o lokty. Měkká ústa se na chvíli setkala, než se Tom s úšklebkem odtáhl.
„A co když nechci?“ škádlil ho lehce An, i když na Tomovu bradu vtiskl polibek.
„To se mi odvážíš vzdorovat?“ vydechl Tom, než se jejich ústa znovu setkala.
XXX
květen 1995
„Opovažuješ se mi vzdorovat, Luciusi?“ zašeptal.
Blondýn se před ním krčil na zemi, jeho černý smrtijedský plášť měl zmuchlaný u nohou a jeho kápě byla stažená z obličeje. Lucius Malfoy se třásl, byl ve velmi vážných potížích, a on to dobře věděl.
Dostal rozkaz střežit deník Temného Pána, chránit ho. Ale už to bylo od porážky Temného Pána tak dlouho, že si Lucius tak na půl myslel, že se kouzelník už nikdy nevrátí. Dal deník nejmladšímu dítěti Artura Weasleyho kvůli pomstě, protože věděl, že když u sebe bude mít tak temný předmět, tak to rodinu jistě dostane do problémů.
A přesto se k němu zase vrátil.
„Můj Pane, omlouvám se,“ začal Lucius prosit. Jedno dobře mířené prokletí ho přerušilo uprostřed prosby. Lucius křičel, když 'Cruciatus' šířilo bolest do celého těla. Bolest byla tak nesnesitelná a mezi výkřiky prosil, aby už jeho utrpení skončilo.
„Nemáš žádnou omluvu, můj kluzký příteli. Minulý týden jsi trestu unikl. Ušetřil jsem tě ponížení před ostatními, i když jsi byl nejméně loajální ze všech. Ale teď nemohu dovolit, aby ti to tak lehce prošlo.“ Temný pán se zhluboka nadechl, cítil Luciusův strach, když se nad svého následovníka naklonil. „Zničil jsi něco, co mi bylo drahé. Mám jen velmi málo věcí, kterou jsou pro mě cenné, Luciusi.“
„Přísahám, můj Pane, přísahám, že to napravím. Já… Já se budu snažit, udělám, co budete chtít. Jen mi odpusťte!“ muž skoro vzlykal. Hrdý čistokrevný Lucius Malfoy byl na kolenou a prosil u nohou polokrevníka, zatímco se snažil statečně bojovat se slzami bolesti a hrůzy. „Prosím,“ zašeptal.
Dlouhými kostnatými a chladnými prsty přejel po Luciusově obličeji. Muž byl pěkný, přemýšlel Voldemort. Ale jeho vzhled se nedal s Anathemem vůbec srovnat.
Při pomyšlení na mrtvého chlapce Voldemorta ostře bodlo v hrudi. Byla to desetiletí od chvíle, kdy si naposledy vzpomněl na svého mrtvého milence. S pouhou myšlenkou na jeho jméno přišly další vzpomínky. Vzpomínky strávené se zelenookým Zmijozelem. Temný Pán ustoupil od Luciuse a sledoval, jak se krčí před mužem se skelnýma rudýma očima.
„Vypadni mi z očí, Malfoyi,“ zlostně sykl. Chtěl mučit a zabíjet, ale nemohl přijít o všechny své následovníky tak brzo po svém návratu. Odradil by nové potenciální spojence. Byl šílený, ale nebyl hloupý.
V hlavě mu vířily myšlenky na Anathema, míchaly se s myšlenkami na Pottera, který mu opět unikl, a to ho naštvalo. Mrštil ke dveřím další kouzlo, ale Lucius už unikl a zavřel za sebou. Jeho ruka se sevřela kolem hůlky a v hněvu dlouze a tiše zasyčel.
Naplánuje útok, ale jen nějaký malý. Chtěl zůstat mimo dohled ministerstva, dokud neshromáždí své síly a posílí svou armádu, ale už to bylo tak dávno, co si užil slušné mučení mudlů.
XXX
1. srpna 1997
Billova a Fleuřina svatba byla krásná.
A také, stejně jako všechno hezké v Harryho životě, netrvala dlouho. Téměř ihned po ukončení slibů, když ženich políbil svou nevěstu a ukrojili první kousek z jejich dortu, se začali na pozemek Doupěte přemisťovat smrtijedi. Lidé ječeli a hystericky vykřikovali při běhu o život. Jen málo z nich mělo tolik rozumu, aby zůstali a bojovali; Harry byl jedním z nich.
Zvedl hůlku, namířil na blížícího se muže zahaleného v černém plášti. „Duro!“ vykřikl. Měl radost, když pozoroval, jak se oči smrtijeda pod maskou rozšířily, jestli strachem nebo překvapením, to Harry nevěděl. Pak kouzelník úplně zkameněl. Nebylo pochyb o tom, že ho kouzlo zabilo. Bylo to původně určeno pro neživé objekty, ale Harry neměl čas tím okouzlovat talíře a poháry, a pak je házet po smrtijedech! Neměl v úmyslu, aby na svatbě jeho bratra někdo zemřel.
Duro!“ zakřičel směrem na dalšího maskovaného kouzelníka. „Expulso!“ křikl o chvíli později, když se smrtijed plížil za paní Weasleyovou. Harry si ani neuvědomil, že tohle kouzlo zná, nebyl si ani jistý tím, jaký má účinek, ale byla to první věc, která mu přišla na mysl, a tak ji bez dalšího přemýšlení použil. Když kouzlo zasáhlo smrtijeda, tak explodoval. Krev, orgány a úlomky kostí létaly vzduchem do všech směrů. Harry se rychle sehnul, aby se vyhnul letící noze. Nemyslel si, že by tohle kouzlo chtěl použít znovu. I v případě, že by se dostal do úzkých. Doufal, že ho nikdo neviděl to kouzlo použít. Jak by asi vysvětlil, že ho znal, očividně bylo tmavé, vždyť asi nevěděl, jak to že ho zná?
Někdo ho chytil kolem pasu. Instinktivně poznal, že to není jeho přítel, tak na něj namířil hůlkou a použil Vylučovací kletbu. Další Temné kouzlo, o kterém nevěděl, že ho umí.
Ozval se hrozný zvuk mačkání, po kterém následovalo žblunknutím, jak střeva smrtijeda vyhřezla z jeho břicha a ve smyčkách dopadala na zem. Kouzelník se svalil dopředu a sténal bolestí. Harry si ale stoupl k němu a vrhl na maskovaného muže další kouzlo.

Začínalo být jasné, že Smrtijedi vítězí. Většina lidí se neobtěžovala bránit. Někteří z těch, kteří se zapojili, už byli poraženi nebo se vzdali. Harry byl dokonce překvapený, že on vydržel tak dlouho. Nebýt toho, že zdá se instinktivně znal polovinu kouzel, které použil, byl by pravděpodobně poražený už dávno.
Ve chvíli, kdy sklonil ruku s hůlkou a přemýšlel o útěku, objevili se před ním Ron s Hermionou. Měli na sobě jeho neviditelný plášť, ale přestože je nemohl vidět, slyšel jejich volání.
„Pojď! Kámo! Pojď pod něj! Rychle!“ mumlal Ron.
Hermiona nadzvedla okraj pláště, takže si Harry pod něj mohl vlézt. „Máme tvé věci. Dala jsem je do toho vaku od Hagrida. Pokud jsem na něco zapomněla, tak je mi to líto, ale museli jsme si pohnout.“
„Vypadneme odsud. Zničíme ty věcičky a toho bastarda s hadím ksichtem, a pak se vrátíme domů, ano?“ zeptal se Ron tiše.
Všichni tři společně tiše a nemotorně kráčeli k plotu, který vedl kolem Doupěte. Tady protipřemisťovací kouzla Smrtijedů končila. Harry se nemohl legálně přemístit, ale věděl jak a Ron s Hermionou každopádně už své zkoušky absolvovali a prošli. Jakmile byli mimo ochrany, Hermiona je oba vzala za ruce.
„Pevně se držte,“ řekla. Pak se otočila na podpatku a všichni tři společně s puknutím zmizeli.
Té noci, po ubytování ve svých nových pokojích na Grimmauldově náměstí číslo 12, zamířila Hermiona do Harryho pokoje. Ron byl v kuchyni a Hermiona chtěla s Harrym mluvit o samotě. Chtěla si s Harrym promluvit, ale myslela si, že cokoliv se chystala dozvědět, by nemuselo být něco, co by Ron se svým černobílým pohledem na svět dokázal přijmout.
„Harry? Odkud ty kouzla znáš?“ zeptala se hned, jak ji Harry pustil do pokoje.
„Rovnou k jádru věci, že jo, Miono?“ ušklíbl se Harry, než došel k posteli a lehl si na ni. „Co ti mám říct? Naučil jsem se je od Prince dvojí krve? Dobře, od něj ne. A nečetl jsem je v žádné učebnici, ani v žádné knize o černé magii. Já nevím, Mio. Pomyslel jsem na nějaká kouzla, a tyhle byly ty první, které mě napadly. Prostě jsem je nějak znal.“
Hermiona si tiše povzdechla, nebyl to souhlas ani nesouhlas s ničím, co Harry řekl. Nebyla si jistá, co si o tom má myslet, v tuto chvíli o tom pochybovala.
„Víš, že většina kouzel, které jsi poučil, jsou považována za temná?“ zeptala se váhavě po chvíli ticha.
„Co mě prozradilo? Krev a střeva, co mi zkrášlily hábit nebo skutečnost, že o hodinu později mě jizva pálila jak čert? No, tušil jsem to, díky. Víš co, Mio, nelituju toho. Neměl jsem je použít, ale nelituju toho. Kdyby mohli, tak by podobné kletby použili oni na mě, takže se za to omlouvat nebudu.“ Harry zkřížil ruce na prsou a zamračil se na svou nejlepší kamarádku.
„Opravdu to tak cítíš?“ zeptala se tiše, oči měla vytřeštěné.
„Ne. Ano. Možná? Jsem tak zmatený. Upřímně, vůbec nevím jak to, že ty kouzla znám. Děsí mě, že jsem je dokázal tak snadno použít, když jsem předtím ani nevěděl, že existují. A přitom jsem se při jejich použití cítil tak dobře. Co se to se mnou děje?“ zašeptal tiše.
Hermiona popošla k němu a objala ho. „Nic se s tebou neděje. Bojíš se, stejně jak my všichni. Máš pravdu, oni by neváhali nám ublížit. A i když nesouhlasím s kouzly, která jsi použil, jsem ráda, že umřeli oni a ne ty. Uvidím, co dokážu zjistit o tom, jak můžeš ty věci tak najednou znát, jestli na to budu mít volnou chvíli. Měli bychom začít hledat viteály, hned jak to bude možné, Harry,“ odtáhla se a usmála se na něj.
„Já vím a díky, Mio.“
„Trochu si odpočiň. Uvidíme se ráno.“
Pak ho nechala samotného a zavřela za sebou dveře. Harry nedokázal odpočívat v posteli, dokud nezvedl hůlku, nenamířil s ní na dveře a nezamumlal složité ochranné kouzlo. Nedokázal by však vysvětlil, jak je možné, že to kouzlo zná. Bylo by nejvhodnější, kdyby se probudil dřív než Hermiona, aby ho stihl zrušit. Nebylo pochyb, že by ho jinak vyslýchala a snažila se dozvědět, odkud zná tak pokročilé kouzlo. Nevěděl, odkud tahle kouzla zná, ale rozhodně přišla vhod.
Té noci se ve svém pokoji cítil v bezpečí. Byl chráněný před svými přáteli, kteří by mu ale stejně nikdy neublížili.
A tu noc se mu zdálo o Voldemortovi.
XXX
duben 1963
Les byl skoro tichý. Bylo slyšet jen tlumené syčení a šustění listí ve větru. V okolí nebyla žádná další zvířata, všechna byla vyplašená nebezpečnou aurou kouzelníka, které si povídal s hadem.
Byla to nezvykle velká kobra, stejně dlouhá jako byl kouzelník/čaroděj vysoký, a její oči zářily světle zelenou barvou – jako Anathemovy oči.
Lord Voldemort sledoval hada, opatrně ji zkoumal. „Chápeš, že do tebe uložím část své duše?“ zeptal se hada. Asi nepochopila, co to znamená, přeci jen je to zvíře, ale cítil, že by se o to měl alespoň pokusit, aby věděla, s čím souhlasí. Jelikož se měla stát v podstatě jeho rodinou a být po jeho boku po zbytek života, myslel si Voldemort, že by o něm aspoň mohla smýšlet trochu mírněji, i když to tak nikdo nedělal.
Ačkoliv, na názoru ostatních nezáleželo.
Od Anath… NE! Nechtěl na chlapce myslet. Bylo to už šestnáct let, co ten mladý muž zemřel, bylo to až příliš dlouho na to, aby se na něj Voldemortovy myšlenky stále zaměřovaly. Potřeboval se jich zbavit. Brzy se vrátí zpět do kouzelnického světa, zpět do Anglie, a nemohl si dovolit, aby jeho jediná slabost byla tak dobře viditelná.
Ještě jeden viteál by měl stačit, pomyslel si. Sám sobě si jich slíbil sedm, a tohle by byl ten poslední. Ještě jeden, a všechny své myšlenky na zelené oči, černé vlasy, světlou pokožku kůži a měkké rty přitisknuté na jeho vlastní, by vložil do výroby svého viteálu, a pak by Voldemort konečně mohl zapomenout.
Všichni si přece zaslouží odpuštění; alespoň od nějaké vyšší síly, když už ne od sebe.
„Doufal jsem, že bych na tenhle poslední viteál použil Nebelvírův meč. Byl by rád. Ale budeš muset stačit ty,“ syčel na hada. Znal ji po dobu jednoho týdne. Potkali se, když se potloukal albánským lesem a hledal úkryt pro jeden ze svých viteálů. Nagini, jak hada od té doby nazýval, byla přesvědčená, že proces vytvoření viteálu, který spojí kousek jeho již tak rozedrané duše s jejím tělem, je podobný jako 'páření'. Ušklíbl se na ni, když jí nabídl svou levou ruku. Okamžitě se kolem ruky ovinula a pomocí smyček se dostávala výš, až byla kolem Voldemorta nakonec zcela obtočená. „Pojďme, Nagini,“ řekl jí, „pojďme, přítelkyně.“
Společně šli hledat oběť. Aby bylo možné rozdělit duši, musí se spáchat strašný čin, nejhroznější a zlý čin, vražda.

Žádné komentáře:

Okomentovat