Obr.

Obr.
Vítám Vás na své stránce plné povídek ze světa Harryho Pottera. Většinou se jedná o překlady slashe z angličtiny nebo ruštiny. Častými páry jsou HP/LM, HP/SS s HP/LV. Doufám, že se Vám tu bude líbit a zanecháte mi tu nějaký komentář. Vaše Sirina

úterý 29. července 2014

2. část


21. část
Harry si vědomě nevzpomínal, jak ho Cedric zachránil z jeho vlastní mysli, ale trochu o tom snil a z těchto snů se probouzel s úsměvem na rtech. Ani jeden z nich nezmiňoval Snapeovy vzpomínky, ale věděl, že kdyby potřeboval, může si o nich s Cedrikem promluvit. Byl velmi překvapen, že  Snape se rozhodl sdílet s Cedrikem stejné, strašné vzpomínky a byl za to rád. Fyzicky se Harry cítil v pořádku a chtěl odejít z nemocničního křídla, ale madam Pomfreyová o tom přesvědčená nebyla a nechala si ho tam ještě pár dní, jen pro jistotu. Nicméně ve středu večer se usmívala, když mu podávala večeři; pečené kuře, šťouchané brambory a výhonky.


„Dobrá, Harry, právě jsem dostala výsledky testů a rád uslyšíte, že zítra můžete opustit ošetřovnu. Oznámím vašim vyučujícím, že se vrátíte do třídy až v pondělí, stále ještě potřebujete odpočívat.“
Harry se snažil neprotočit oči. Potřebuje odpočívat? Už přes týden byl přilepený v posteli, více odpočinku a byl by mrtvý! Poklepala Harryho po ramenou a položila mu tác s večeří na stolek vedle postele. Jakmile odešla, Harry vytáhl hůlku a nechal výhonky zmizet. Objevil, že je ošetřovatelka na něj mnohem milejší, když to vypadá, jako že snědl všechno na talíři, bylo v tom mnohem méně povyku a nespokojeného pomlaskávání, když jeho talíř byl prázdný.
Od té doby Harry nikdy nesnědl celou porci, vždy nechal zmizet nějaké jídlo, když se žena nedívala a spořádal, co mohl, pak stejně tak nechal zmizet zbytky. Měl z toho trochu provinilý pocit, ale chtěl odejít, a kdyby si myslela, že nejí pořádně, pak by na něj dohlížela, dokud by ho nedonutila sníst tolik, že by mu z toho bylo špatně. A zvracení by ho rozhodně v brzké době z ošetřovny nedostalo.
Jakmile byla jeho večeře snědena - zbytky nechal zmizet malým švihnutím hůlky - přišli ho navštívit Ron s Hermionou. Mluvili o vyučování, a jak Harry pokročil s klíčem na jeho druhý úkol, ale ani jeden z nich se nezeptal proč je tentokrát na ošetřovně a Harry se necítil na to, aby jim dobrovolně tu informaci poskytl. Ron a Hermiona se udobřili, vypadalo to, že už se dostali přes to, co se stalo na plese a v těchto dnech bylo Hermionu možno častěji vidět v Ronově společnosti než společnosti Viktora Kruma. Harry se cítil od nich obou trochu oddělený znalostí toho, co se stalo jeho matce a co se stalo Snapeovi. Svým způsobem měl pocit, že je víc dospělý než oni, jejich život byl naplněn školou, vyučováním, randěním spolu v Prasinkách.
Harryho svět se rozšířil příliš daleko a příliš rychle a občas si přál, aby se nikdy nedozvěděl to, co objevil od té noci, kdy mu madam Pomfreyová řekla o utrpení jeho matky.
Hermionin krk zdobil malý zlatý náhrdelník, který Harry předtím neviděl. „To je krásný,“ řekl Harry a natáhnul se, aby se ho jemně dotkl. Hermiona s Ronem zrudli.
„Ron mi ho daroval na Svatého Valentina,“ usmála se Hermiona na Rona, který z toho zrudl ještě víc.
„Valentýn?“ dotazoval se Harry. „Kdy byl?“
„Je dneska, hlupáčku,“ řekla Hermiona.
„Oh.“ Harry se cítil hloupě, že mu nikdo nic neřekl. Neměl ani ponětí, jak dlouho byl mimo realitu a měl špatný pocit z toho, že nebude schopný sehnat Cedrikovi dárek. Po tom všem, co pro něj Cedrik udělal, věděl, že mu chce dát něco, aby ukázal, že si ho velmi váží, ale co? „Hermiono, mohla bys mi přinést pergamen a brk?“
Hermiona ožila. „Oh, Harry, cítíš se natolik dobře, aby ses pokusil dohnat svoje domácí úkoly?“
„Ehm,“ řekl Harry, nechtěl jí lhát, ale Hermiona už byla na nohou a pryč, aby mu získala požadované položky. Harry neměl v úmyslu psát domácí úkoly, alespoň teď ne.
***
Cedric stál venku před ošetřovnou, měl pocit, jakoby krabička v kapse jeho hábitu vážila nejméně tunu. Cítil, jak mu tlačí na stehno a chtěl vědět, jestli má vážně odvahu to udělat. Madam Pomfreyová ho uviděla stát přede dveřmi a uvítala ho úsměvem. Pokaždé, když ho poslední dobou viděla, se žena úplně rozzářila, byla velmi ráda, že byl schopen pomoci Harrymu zpět.
„Pojď dál, Cedriku, ostatní Harryho návštěvníci už odešli.“
„Děkuji,“ Cedric si otřel vlhké ruce do hábitu a zamířil k Harryho posteli. Závěsy kolem postele nebyly nikde v dohledu, a jakmile ho Harry spatřil, na jeho tváři se rozlil ten nejširší a nejšťastnější úsměv, který kdy Cedric viděl. Jeho oči téměř žhnuly radostí. „Cedriku!“ zvolal a Cedric cítil, že se mu málem zastavilo srdce v hrudi z toho, jak byl Harry rád, že ho vidí.
„Obávám se, že jsem se nemohl dostat ven, abych ti koupil něco na Valentýna, tak jsem ti zkusil místo toho něco nakreslit. Není to tak hezký jako ty, stejně si nemyslím, že ze mě někdy bude umělec.“ Harry zrudl, když mu podával zmačkaný kus pergamenu, který pevně svíral v ruce. Cedrik ho vyrovnal a upřeně se zadíval na obrázek sebe, jak byl v Harryho mysli. Zobrazen jako princ, připraven zachránit Harryho. Cedric se usmál.
„Děkuju ti, Harry. Je to úžasné!“
Náhle se krabička v jeho kapse zdála o tolik lehčí. Mohl to udělat, chtěl to udělat. Cedric krátce políbil Harryho na rty, poté si klekl vedle postele a sáhl si do kapsy.
Podal Harrymu malou sametovou krabičku. „Harry Jamesi Pottere, prokážeš mi tu čest a staneš se mým manželem?“ zeptal se Cedrik, měl pocit, jakoby se jeho srdce dusilo. Ticho se protahovalo a protahovalo a Cedrikova první myšlenka byla, že se zmýlil, že možná Harry byl příliš mladý na to, co po něm žádal. Ale v příštím okamžiku byl převrácen na podlahu, jak se Harry vrhl do jeho náruče a pak to uslyšel. Znovu a znovu opakované slovo. „Ano! Ano! Ano!“
Cedrik ležel rozplácnutý na zádech, sametovou krabičku stále svíral v ruce, na něm ležel Harry, který mu pokrýval tvář drobnými polibky. „Ještě jsi ani neviděl prsten, Harry,“ smál se Cedric, zatímco se na něj sypaly Harryho polibky.
„Oh, správně,“ zčervenal Harry a posadil se, takže seděl obkročmo Cedrikovi na stehnech. Tato pozice byla jednou z těch, které se nejčastěji objevovaly v Cedrikových snech a představách o Harrym a Cedrik se musel potýkat se svou rostoucí erekcí. Tohle nebylo o sexu, ačkoli doufal, že určitě v budoucnu některé z nich vyzkouší. Harry otevřel krabičku a nejdřív nahlédl dovnitř, pak vytáhl zlatý kroužek.
Dvě ruce ve středu prstenu objímaly srdce s korunou nad ním. „Je nádherný,“ vydechl Harry.
„To je Claddagh,“ řekl Cedric. „Je to tradiční, mudlovský, irský svatební prsten, ale někdy je stejně tak používán pro přátelství. Když jsi volný, nosíš srdce odvrácené od tvého těla, když jsi zadaný, nosíš srdce směrem k tělu.“
Harry si navlékl prsten na prst, srdce směřující k tělu. „Cedriku, jsem rozhodně zadaný,“ usmál se Harry, než se sklonil a dlouze a hluboce políbil Cedrika na ústa.
„Myslím, že bychom se mohli vzít, hned jak dokončíš školu,“ řekl Cedrik bez dechu, jakmile se odtrhnul od Harryho rtů. Oba byli tvrdí z polibku, ale vědomi si toho, kde se nacházejí, Cedric ze sebe sundal Harryho a dovedl ho zpátky k posteli, kde ho posadil. „Nicméně potřebujeme minimálně dvě osoby jako svědky našich zásnub,“ pokračoval. „Jinak, když se vezmeme, nebude to považováno za platné. Jestli souhlasíš, myslel jsem na madam Pomfreyovou a profesora Snapea.“
Harry přikývl.
„Nevím o žádných dvou vhodnějších lidech,“ řekl a stiskl Cedrikovu ruku ve své.
***
Severus nikdy předtím nebyl požádán, aby byl svědkem tak radostné události jako je zásnubní obřad. On, madam Pomfreyová, Hermiona Grangerová a Ron Weasley byli jediní lidé, kteří se, kromě samotných snoubenců – Harryho Pottera a Cedrika Diggoryho - zásnub účastnili. Bradavická ošetřovna jistě nebyla to nejromantičtější místo na světě, kde jste se mohli zasnoubit, ale vzhledem k množství času, které zde Harry Potter strávil, to Severus shledával poněkud zábavným a nemohl se přestat šklebit. Cítil, jak ho bodlo něco pod hrudní kostí, když viděl způsob, jakým se ti dva na sebe dívají. Byli velmi zamilovaní a bylo by neomalené odmítnout být svědkem jejich zásnub a Severus se divil, proč ho myšlenka na to, že by byl neomalený, štve, když mu to nikdy předtím nevadilo.   
Madam Pomfreyová řídila celý obřad, Severus nikdy předtím nesvědčil zásnubám, tak se tedy nechal vést jejími pokyny. Weasley vypadal docela šokován, že jeho kamarád se zasnubuje tak mladý, ale slečna Grangerová to shledávala příšerně romantickým a zatím nepřestávala plakat do svého kapesníku. Nechtěl si ani představit, co ta holka bude dělat, až bude za pár let samotná svatba.
Diggory a Potter se postavili před Poppy, modrou a bílou stuhu obtočenou kolem jejich levých rukou, které měli spojené a dotýkali se dlaněmi a prsty. „Já, Poppy Imelda Pomfreyová se tímto stávám svědkem slibu, kterým tito dva kouzelníci, Harry James Potter a Cedric Amos Diggory, přede mnou stvrzují svůj svazek. Výše jmenovaní slibují bez kouzel či donucení, že si přejí být spolu sezdáni v kouzelnickém manželství. Slibují, že od dnešního dne budou věrní sobě a všem slibům, které si dali v soukromí. Já, Poppy Imelda Pomfreyová, stvrzuji, že tito dva kouzelníci jsou zasnoubeni.“ Poppy potom kolem jejich spojených rukou ovinula stužku, kterou vykouzlila ze vzduchu, zelenou jako barva léčitelství.
Madam Pomfreyová ustoupila a kývla na Severuse, že teď by měl udělat to samé.
„Já, Severus Tobias Snape se tímto stávám svědkem slibu, kterým tito dva kouzelníci, Harry James Potter a Cedric Amos Diggory, přede mnou stvrzují svůj svazek. Výše jmenovaní slibují bez kouzel či donucení, že si přejí být spolu sezdáni v kouzelnickém manželství. Slibují, že od dnešního dne budou věrní sobě a všem slibům, které si dali v soukromí. Já, Severus Tobias Snape, stvrzuji, že tito dva kouzelníci jsou zasnoubeni.“ Severus vykouzlil tmavě šedou stužku, barva lektvarů, a zavázal ji kolem rukou dvou mladých mužů před ním.
Jejich ruce a stužky, které je obalovaly, se na chvíli zlatě rozzářily, než stuhy zcela zmizely a na nejbližší postel dopadly čtyři svitky pergamenu. Severus jeden pozvedl, další podal Poppy a zbylé dva každému ze zasnoubených čarodějů před ním. Rozložil pergamen, byla to potvrzená kopie zásnubního certifikátu, který teď byl uložen v archívu na Ministerstvu kouzel.
Diggory a Potter zírali na certifikáty s všeříkajícími úsměvy, Hermiona Grangerová znovu popotahovala do svého kapesníku.
„Oh, to byla nádhera! Děkuji, že jste nás pozvali, Harry a Cedriku.“
„Bylo nám potěšením,“ řekl Harry. On a Cedrik si všimli Severuse, jak se nejkratší cestou snaží utéct ke dveřím.
„Děkuji vám, pane,“ podával mu Potter ruku. Severus nikdy předtím nepotřásl studentovi rukou, ale co jiného mohl dělat? Přijal nabízenou ruku a pokývnul hlavou. Když s ním Potter skončil, Cedrik mu potřásl rukou, ale pak, k Severusovu ponížení, si ho přitáhl k sobě do objetí a poplácal ho po zádech, jako kdyby byli nejlepší přátelé.
Když se konečně vyvlékl z Cedrikova objetí, který se s Potterem vracel k ostatním třem, Severus si nemohl pomoct a hleděl za jejich vzdalujícími se zády trochu déle. Tito dva studenti o něm věděli více než kdokoliv jiný na světě, snad s výjimkou Poppy a Albuse. Byla to pravda?
Byli tito dva studenti ze všech nejblíže k tomu, co znamenalo mít přátele.
22. část
Noc před Druhým úkolem šel Harry do prefektské koupelny na pátém patře, neboť dříve toho dne dostal od Cedrika velmi tajemnou radu. Hermiona už mu vynadala, že nerozluštil klíč dříve, ale on jí nemohl říct o těch ostatních věcech, které mu ležely v hlavě.
Cítil se lehce zranitelně, když se měl potloukat kolem po večerce a bez neviditelného pláště (stále ještě ho měl Snape) ale nešel dřív, protože nechtěl riskovat, že by ho zahlédl nějaký prefekt, jak používá jejich koupelnu. Pod paží měl umístěné vejce, župan utáhnutý těsně kolem pasu. Jen doufal, že nikdo není kolem, nechtěl vysvětlovat Filchovi, co tu proboha dělá. Nejen, že bylo po večerce, ale taky nebyl prefekt a tudíž technicky neměl dovoleno používat tuto koupelnu.
Harry se naklonil ke dveřím a zašeptal heslo Lesní vůně. Dřevěné dveře se otevřely bez zavrzání, překročil práh a málem mu upadla čelist. Vana, velká jako plavecký bazén, byla zapuštěná do podlahy, kolem všech čtyř stran měla šperky vykládané kohoutky. Namátkově vyzkoušel pár kohoutků, z jednoho vytryskla voňavá pěna, z jiného zas obrovské bubliny. Otevřel ještě další a napustil vanu vodou a pěnou, což šlo velmi rychle i přes velikosti vany. Zazubil se, kouzla jsou prostě skvělá.
Na jedné stěně visela malba jezerní panny, vypadalo to, že spí, protože tichounce chrápala. Na poličkách rozmístěných podél stěn byly uložené hromady načechraných bílých ručníků. Harry k nim přešel, vzal dva, položil je na zem vedle vany a usadil na ně vejce. Než se svlékl, zamkl dveře, nemohl se dočkat, až vklouzne do vody, vana plná pěny vypadala tak lákavě, že klíč byla ta poslední věc, na kterou myslel, chtěl si jen odpočinout.
Harry si rychle stáhl pyžamové kalhoty a spodní prádlo předtím, než vklouzl do koupaliště. Teplota byla tak akorát, právě tak teplá, aby celé jeho tělo zalila horkem. Posadil se na římsu, která se táhla jako sedátko podél okraje vany, a chvíli upřeně zíral na vejce. Jak mu koupel proboha mohla pomoci vyřešit klíč? Harry pokrčil rameny a otevřel vejce, známý skřípavý jekot se odrazil od vykachlíkovaných stěn. Tepalo mu v uších, pokusil se znovu zavřít svůj úlovek, ale jeho ruce byly kluzké od pěny a vejce mu z nich vypadlo do bazénu.
Jek stále pokračoval, ale zněl trochu víc… hudebně? Harry se zhluboka nadechl a ponořil svou hlavu pod vodu. Střed vejce zářil zlatými bublinami a nyní slyšel útržky písně, která, jak se zdálo, vycházela z vejce.
Přijď za námi v ten náš modrý svět
nad zemí náš zpěv neslyšet
máš hodinu jen krátký čas
ztracené bys získal zas. (Překlad z filmu)
Verše se opakovaly znovu a znovu dokola, Harry zadržoval dech tak dlouho, jak mohl, takže si tu píseň pamatoval, když se s lapáním po dechu a kašláním vynořil na povrch a vytíral si vodu z očí. Jezerní panna na zdi poněkud hlasitěji zachrápala a Harry se znovu upřeně zadíval na malbu. Jezerní lidé? Možná v Bradavickém jezeře žili nějací jezerní lidé? Ale jak má proboha na hodinu zadržet dech? Byl pod vodou jen pár minut a měl pocit, jakoby mu hořely plíce.
Jakmile vejce usadil zpět na dlaždice vedle ručníků, lehl si s hlavou opřenou o okraj vany. Voda pleskala o jeho pokožku, pěna ho lechtala a on se usmál sám pro sebe. Nebylo by špatné být prefektem, už jenom kvůli tomu, že by mohl chodit do téhle koupelny. Jeho oči se stávaly těžší a těžší, a kdyby se neozvalo hlasité zaklepání na dveře, Harrymu by hrozilo, že sklouzne pod hladinu.
„Harry, to jsem já,“ ozval se zpoza zamčených dveří Cedrikův chraplavý šepot. Harry našel svou hůlku v hromadě svlečeného oblečení a pohybem zápěstí a zamumlaným Allohomora otevřel dveře. Cedrik vešel, ruce v kapsách kalhot. Dnes v noci na sobě neměl školní hábit, byl oblečený jen v džínech a světle krémové košili. Harry nikdy předtím neviděl Cedrika v něčem tak neformálním jako džíny a musel přiznat, že mu to v nich opravdu velmi sluší. Opravdu velmi. Když se díval na Cedrika, všechna krev v jeho těle se mu nahrnula do rozkroku, do jeho pulzujícího penisu.
Harry jakoby spolkl zlatonku, která mu náhle uvízla v krku, a byl rád, že na vodě je tolik pěny. „Cedriku, ahoj. Co tady děláš?“
„Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku, teprve nedávno tě propustili z ošetřovny.“
„Jsem v pořádku,“ řekl Harry. „Přišel jsem na ten klíč. Díky.“
„Nemáš vůbec za co,“ usmál se Cedric a klekl si vedle ručníků, jeden zdvihl. „Jsi připravený vylézt ven?“
„Umm,“ řekl červenající se Harry a snažil se nepřitáhnout pozornost na svůj rozkrok, ale jeho oči se tam mimovolně zadívaly.
„Oh,“ uculil se Cedric. „V tom případě, myslíš, že by ve vaně bylo místo ještě pro jednoho, snoubenče můj?“
Harry se zašklebil zpět a rychle se podíval na prsten zdobící jeho prst. Nikdy předtím o tom takto nepřemýšlel, věděl, že měli zásnubní obřad, ale teprv, když ho Cedric oslovil jako snoubence, došlo mu, co to znamená. Budou se brát. Bude si brát Cedrika Diggoryho.
Úkol se rázem stal bezvýznamným. Bude si brát Cedrika, to je to jediné, na čem mu záleží, a jeho srdce se mu naplnilo radostí, která proudila jeho tělem, až bylo skoro dvakrát tak veliké. Harry si nepamatoval, kdy naposledy se cítil tak šťastně a tak spokojeně. Strnule se díval na Cedrika, zděšeně zjišťoval, že se mu pohled rozmazává slzami, které se marně snažil zadržet.
Cedrik poklekl vedle Harryho a smutně se na něj zadíval. „Hej, co to je? Harry, jestli nechceš, tak se nemusíme spolu koupat.“   
„Ne – ne, to – to není t-tím,“ vzlykal Harry. „Já jsem prostě tak šťastný!“ S tím prohlášením Harry použil všechnu svou chytačskou sílu a stáhl Cedrikovu tvář dolů k dlouhému, pomalému polibku. Oh, málem by vyvrcholil jen z tohohle, z líbání Cedrika. Své mokré ruce zapletl do Cedrikových vlasů, cítil, jak vlhké prameny mu proklouzávají skrz prsty. Cedrik se odtáhl, lapal po dechu a jeho líce získaly půvabný odstín lasturově růžové. Harry chtěl olíznout každý jejich centimetr. „Myslím, že jsem trochu moc oblečený,“ zasmál se nervózně Cedric. Cedric byl taky nervózní? Bylo by to poprvé, co by oba byli nazí v přítomnosti toho druhého, ale Harry, navzdory nervozitě, nechtěl cokoli z toho zastavit, ne do té doby, dokud Cedric bude chtít pokračovat.
Když se Cedric vzdálil a postavil se, zul si boty, v kterých byl bez ponožek, Harry odhadoval, že i přes nervozitu nechtěl Cedric tak brzy dovést věci až do konce. Cedric si rozepnul vrchní tři knoflíky košile, pak ztratil trpělivost a přetáhl si ji přes hlavu. Harry byl přikován k tomu pohledu, paměť ho neklamala; Cedrikův hrudník byl stejně svalnatý a pevný, jak si ho pamatoval z té noci ve stanu. Myslel si, že jeho vysněná verze Cedrika byla nejspíš přehnaným výplodem Harryho mozku, ale ne, všechno to bylo skutečné a stálo to přímo před ním.
Harry nedokázal potlačit toužebné zasténání, které mu uniklo hned, když Cedric rozepnul knoflík na svých džínech a Harrymu se zjevil výhled na cestičku měkce vypadajících chloupků, které se nořily pod Cedrikovy kalhoty. Cedrik rozepnul zip poněkud opatrně a Harry brzy pochopil proč. Cedrikova dosti působivá erekce napínala látku mezi jeho nohama a Harry si připadal, že on sám v tomto ohledu patří mezi ty menší. V porovnání s Cedrikem byl drobný a jen doufal, že Cedric nebude věnovat příliš času díváním se na něj, na jeho velikost.
Když Cedric vystoupil ze svých džínů, úhledně je a svou košili složil předtím, než si stáhl boxerky. Harry si nemohl pomoci a trochu se zahihňal, když porovnal Cedrikovo elegantně urovnané oblečením se svým vlastním namátkově odhozeným. Ani ho nenapadlo, aby ho poskládal. Cedric se přes rameno ohlédl na Harryho, ruce na lemu svých trenýrek a zakřenil se na něj, než za ně škubl a vyklouzl z nich ven. Bylo to o několik minut dříve, než se celý otočil a Harry ho spatřil v celé jeho nahé kráse.
Harry sklouzl šokem ze sedátka. Dobrý bože, Cedric byl ohromný! Jeho úd stál téměř kolmo k jeho břichu, už tak tvrdý s kapkou čiré tekutiny na špičce. Cedrik držel ruce sevřené v pěst nervózně podél těla, jako kdyby se bál, že by ho Harry mohl shledat nedostatečným nebo ošklivým nebo něco takového. Harry si myslel, že v životě neviděl nic krásnějšího než zcela nahého a zcela vzrušeného Cedrika Diggoryho.
Harry se usmál a rozpřáhl svou náruč; o chvíli později se Cedrik k němu v pěně připojil a oba dva plavali k sobě a políbili se, jakoby každý z nich byl pro toho druhého životadárný kyslík. Cedric líbal skvěle, zdálo se, jakoby věděl, co se Harrymu líbí, jak si užívá, když mu lehce kouše spodní ret, ale ne horní, jak miluje, když jejich jazyky proti sobě vášnivě bojují, jak zbožňuje, když mu Cedric prsty probírá vlasy. Oba šlapali vodu, nohy ovinuté kolem toho druhého, rukama se navzájem drželi v pase.
Harry mohl cítit Cedrikovy chloupky na hrudi na svém hladkém hrudníku, nemohl se rozhodnout, jestli ho to lechtá nebo vzrušuje. Potom Cedric posunul svá ústa a začal Harrymu sát krk; definitivně vzrušující. Harryho penis se pohupoval ve vodě a snažil se najít něco, o co by se mohl třít, ale voda je od sebe odnášela. Cedric přerušil své počínání na Harryho krku, což donutilo Harryho frustrovaně zasténat, bylo to tak dobré! Cedric dotáhl Harryho zpět k místu na stupátku a sednul si, Harryho si obkročmo posadil na klín, každou jeho nohu měl z jedné strany svého pasu.
„Cedriku! Oh, bože, Cedriku!“ zakňučel Harry, jakmile jeho úd přišel do kontaktu s Cedrikovým podbřiškem a stejně tak s jeho erekcí, a proběhla jím vlna vzrušení. Položil si hlavu Cedrikovi na rameno, lapal po dechu, Cedric uchopil Harryho boky a začal jím pohybovat proti sobě. Harry rozechvěle vnímal vše, levandulově vonící pěnu, vodu, tříštící se o jeho pokožku, Cedrikovy prsty svírající Harryho, jakoby byl ta jediná věc držící ho na zemi, jejich těžké oddychování, jak přiráželi proti sobě, jemné polibky, kterými Cedric zahrnul Harryho krk, kam jen dosáhnul.
Harry se občas penisem otřel o matraci nebo polštář, ale to nebylo ničím ve srovnání s pocitem, který probíhal jeho tělem, zatímco ve vaně zuřivě přirážel proti Cedrikovi. Všechna jeho nervová zakončení byla v plamenech a byl si jistý, že shoří na popel, nikdo nemohl přežít takovou intenzitu dlouho. Harry si připadal, jakoby měl v příští minutě explodovat, popadl Cedrikovu tvář a políbil ho, tvrdě, tlačil svůj jazyk do Cedrikových úst, jak orgasmus vytryskl z konce jeho penisu v bouřlivých záchvěvech. Vlna za vlnou ho přelévala, zaplavovala jeho i Cedrikovo břicho hustší tekutinou, jež se přidala k té, která je už pokrývala. Vlny nepřestávaly, vynášely ho výš, dál a dál dokud nepřistál, křičíc Cedriku! Cedriku! v ráji Cedrikova chvějícího se těla, když Cedric vystříkl mezi ně, jeho ruce sevřely Harryho boky tak pevně, že měl klouby bělejší než pěna.
„Oh, Bože. Oh, Bože,“ opřel si Harry čelo o Cedrika, jak se snažil znovu chytit dech. Srdce mu neustále bušilo do žeber a celé tělo cítil spíše jako vodu, v které seděl, než jako maso a kosti. Projel jím další malý otřes a on vibroval na Cedrikovi, miloval, jak jejich mokrá těla po sobě klouzala.
Cedric sundal ruce z Harryho boků, chytil do nich chlapcovu tvář předtím, než ho zatáhl dolů pro nádherný, sladký polibek, jenž Harryho přivedl do rozpaků a jeho penis znovu začal mohutnět. „Páni!“ řekl Harry, když se odtáhli, aby nabrali dech. Harry cítil, jak Cedrikův úd také proti jeho tvrdne a nesměle se na něj usmál, ačkoliv proč se stále cítí nesměle i potom, co spolu dělali, tím se snažil nezabývat.
„Líbilo se ti to, Harry?“ usmál se Cedric a políbil Harryho na nos, pak na tváře, pak na víčka.
„To bylo úžasné! Hm, Cedriku, co to bylo?“
„Jak se tomu říká, myslíš?“
Harry přikývl.
„Myslím, že se tomu říká dělání Cedrika a Harryho velmi šťastnými!“ smál se Cedric, ale přestal, když viděl, jak Harry našpulil pusu. „Fajn, říká se tomu frottage, je to z francouzštiny.“
„Jako sýr?“ zeptal se Harry, čím dál tím víc zmatený.
„Ne, to je fromage!“ vyprskl Cedric. „Frottage, třít se proti něčemu. Příjemný, že?“ Harry nemohl než souhlasit, protože v ten okamžik se mu Cedrikův penis jemně otřel o jeho.
„Myslím, že nejspíš potřebuji frottage trochu víc procvičovat,“ zasténal Harry a natáhl se pro další polibek.
Cedric mu s největší radostí vyhověl.
23. část
Cedric se stále cítil poněkud malátný z dozvuku jejich činnosti, když s Harrym nakonec vylezli z vany. Přivolal si pár dalších ručníků z poličky, a jakmile Harry vystoupil z vody, Cedric jeho tělo do jednoho zabalil a rázně ho utíral, sušil mu paže a hrudník.
Harry tam jen stál, ztuhle jako násada koštěte, hlavu sklopenou a absolutně nevnímal svět. Cedric to shledával poněkud znepokojujícím po jejich večerním škádlení. Když se Cedrikovy ruce dostaly níže k Harryho břichu, mladík mu vytrhl ručník z ruky a obtočil ho kolem sebe.
„Ne, ne,“ prosil Harry, zatímco se svezl po zdi na podlahu a než svěsil svou hlavu mezi kolena, stačil Cedric zahlédnout chlapcovy slzy.
„Harry, co se děje? Co je špatně?“ zeptal se Cedric jemně. Uspěchal to dnes v noci? Dotlačil Harryho příliš rychle příliš daleko?
„Ne – neměli jsme to dělat,“ řekl Harry hlasem ochraptělým z pláče a z pokusu ho skrýt.
„Dělat co, Harry?“ vyzvídal Cedric, i když to téměř uhodl. Vynořila se jedna Harryho ruka a mávla směrem ke koupeli.
„My. Tohle. Neměli jsme to dělat. Jak můžeš snést dotýkat se mě? Jsem tak špinavý, tak odporný,“ vzlykal znovu Harry a sklonil hlavu ještě níž mezi kolena.
Cedric měl pocit, jakoby mu srdce spadlo někam do blízkosti jeho chodidel. Oh, Bože, byl Harry sexuálně zneužívaný a jen mu to neřekl? Lhal ten den, kdy mu vyprávěl o strýcově týrání? Že to bylo jen fyzické? A teď tu byl Cedric, který ho nutil a nutil do věcí, na které možná Harry nebyl ani zdaleka připravený. A poté, co viděl Snapeovy vzpomínky, byl to jen zázrak, že ho Harry neodstrčil dřív. Cedric cítil tolik vinny, že připustil to, co se mezi nimi ve vaně stalo, jako kdyby Harryho nějakým způsobem jaksi využil. To nikdy neměl v úmyslu.
Cedric obtočil ručník kolem svého pasu a svezl se na zem vedle Harryho, ale nedotkl se ho, netoužil Harryho rozrušit ještě víc, než se zdál být. Jestli se Cedrikovi kdy pod ruce dostane Vernon Dursley, nebude zodpovědný za své činy.
„Harry, miláčku, prosím, mluv se mnou,“ řekl Cedric. „Víš, že mi můžeš říct cokoliv.“
Harry stále dál brečel, houpal se dopředu a dozadu ke zdi.
Cedric čekal, nechtěl tu nechat Harryho samotného jen ve společnosti jeho nářku a špatných vzpomínek. Přibližně po půl hodině byla jeho trpělivost odměněna. Harry vzhlédl od svých kolen, zdál se překvapený, že tu ještě našel Cedrika.
„Myslel jsem – myslel jsem, že jsi mě opustil. Že jsi na mě naštvaný,“ zakuňkal Harry.
„Harry, jsme zasnoubení, budeme se brát. Nezáleží na tom, co se stalo, co mi řekneš, nepůjdu nikam. Nikdy tě neopustím, Harry. To slibuju.“
„Možná – Možná si mě už nebudeš chtít vzít,“ řekl Harry, „až to zjistíš. Cítím se tak špinavý, Cedriku, a už nikdy se nebudu cítit čistě, dokonce i když jsem se právě vykoupal.“ Harry se znovu složil a Cedric si přál, aby ho mohl obejmout a poskytnout mu tím útěchu, ale nebyl si jistý, zda to dotykem ještě nezhorší.
„Harry, nic, co mi řekneš, mě nedonutí přestat tě milovat. Miluju tě, celého tebe, bez ohledu na to, co se ti stalo. Prosím, neboj se říct mi to, Harry.“
„Budeš mě nenávidět!“ vzlykal Harry. „Budeš mě nenávidět!“
„Nikdy bych tě nemohl nenávidět, Harry,“ řekl Cedric tím nejklidnějším hlasem, jaký zvládl. Málem mu taky bylo do breku ze všech těch příšerných věcí, které se staly Harrymu, a byl pevně rozhodnutý, že nikdy nedovolí, aby cokoliv nebo kdokoliv znovu ublížil chlapci, kterého miluje. „Miluju tě. Miluju tě a navždy budu.“
„Slibuješ?“ zeptal se Harry, naděje zářící z jeho očí sevřela Cedrikovi hrudník.
„Slibuji,“ řekl Cedric. „Jsi připravený mi to říct, Harry? Nemusíš, jestli nechceš, ale možná se potom budeš cítit lépe.“
Harry se zadíval dolů na vykachlíkovanou podlahu, pak zpět na Cedrikovu tvář. „Bylo to tak hrozný, Cedriku!“ zanaříkal, a pak se vrhl na Cedrikovu hruď  a ovinul mu ruce kolem pasu. Cedric hladil Harrymu záda a ulevilo se mu, že mu to Harry dovolil. Dával si pozor, aby udržel svůj dotyk lehký a nedovolil svým rukám zabloudit níž pod Harryho pas, dával mu tím beze slov najevo, že to má být uklidňující dotek… nic víc.
Mezi vzlyky a škytáním vyšel najevo i příběh Harryho matky. Cedric Harryho držel po celou dobu, nemluvil, jen ho nechal, ať převypráví události svým vlastním tempem. Stěží si chlapec stihl přebrat novinky, než byl natlačen do Snapeovy myslánky a viděl ty strašné vzpomínky, které obsahovala.
„Já – připadám si tak vinný, tak špinavý, Cedriku. Ne – neměl jsem vůbec být narozený,“ štkal Harry. „Jsem nic, jsem nikdo!“
„Ššš, Harry, ššš,“ snažil se ho Cedric utišit. „Jsi Harry. Vždycky budeš Harry, nezáleží na tom, jaké příjmení ti dali, dokonce ani kdo byl ten zmetek, který zneužil tvou matku. Na čem záleží je, že tě tvoji rodiče milovali. James a Lily Potterovi byli tvými rodiči a milovali tě tak moc, že zemřeli, aby tě zachránili.“
„Milovali, že jo?“ vzhlédl Harry ze svého místa na Cedrikově hrudi. „Každý mi stále opakuje, jak moc mě milovali.“
„Milovali tě, Harry. Nemysleli si, že jsi odporný nebo špinavý, protože nejsi. Nemáš vinu na tom, jak jsi byl počatý, Harry. Nikdo nemá, nikdo si rodiče nevybírá. Říkal jsi, že se cítíš vinný? Proč? Nebyla to tvoje chyba, že tvoji matku zajali. Nech vinu ležet na tom, komu patří – tomu Smrtijedovi, který to tvé matce provedl.“
„Ne – Necítím vinu kvůli tomu, Cedriku. Ta koupel – co jsme dělali. Cítím se hrozně, protože se mi to líbilo. Jak se mi můžou líbit takovéhle věci potom, co se stalo mý matce? Nemělo by se mi to líbit, že ne?“
„Oh, Harry“ povzdechl si Cedric a políbil Harryho na vrchol hlavy. Harry sebou trochu cuknul, ale neodtáhl se. „To, co jsme dělali, je úplně odlišné od znásilnění. My milujeme jeden druhého, my prokazujeme naši lásku fyzickým způsobem. Znásilnění není o lásce, není ani o sexu. Je to o moci, nadvládě a násilí. Je to jen další forma mučení, kterou Smrtijedi používají.“
„Zníš, jako bys o tom hodně věděl,“ řekl Harry.
„Měl jsem starší sestru, Harry. Byla bystrozorka; během posledního roku války ji Smrtijedi znásilnili a zabili. Byly mi tehdy jen dva nebo tři roky, ale jakmile jsem byl dost starý, můj otec mi vše řekl. Chtěl se ujistit, že budu připravený na cokoliv.“
„Oh, Cedriku, mrzí mě to. To jsem nevěděl.“
„Myslíš si, že má sestra byla špinavá a odporná, Harry?“
„Cože? Ne, samozřejmě, že ne!“
„A tvá matka?“
„Ne, nebyla jejich chyba, co se jim stalo.“
„Ne, nebyla. A stejně tak to nebyla ani tvoje chyba, Harry. Jsi v tom všem nevinně a já si přeji, aby zde bylo něco, s čím ti mohu nějak pomoci.“
„Ne – nemyslím, že je, Cedriku,“ řekl smutně Harry. „Ale – ale možná, mohli bychom – můžem se vrátit? Brát věci trochu pomaleji? Zatím jen líbání? Cítím se trochu zmatený.“
„Harry, samozřejmě, že můžeme! Neudělám ti nic, co nebudeš chtít. Nikdy.“
„Díky, Cedriku. Díky, že máš tolik pochopení.“
„Hej, od čeho je tvůj rytíř v zářivém brnění?“ smál se Cedric. „Je to v rytířském kodexu, víš.“
„Oni mají kodex?“ Harry se zvedl na kolena a, k Cedrikově velké úlevě, se usmíval, slzy uschly do stříbrných stop na jeho tvářích.
„Oh, ano. Možná ti ho jednoho dne nechám přečíst!“
***
Když se oba znovu oblékli, doprovodil Cedric Harryho zpět do věže pro případ, že by cestou potkali Filche nebo některého z prefektů, i když si Harry nebyl jistý, jak ještě dlouho bude akceptováno jako platná omluva, že Cedric je primus, vzhledem k tomu, že celá škola ví, že spolu chodí. Harry se cítil trochu vyždímaný z jejich rozhovoru, přesto byl rád, že to Cedrikovi řekl. Pravděpodobně mu to měl sdělit dřív a nejspíš by se mu v prvý řadě věci tak nevymkly z ruky.
Když došli k Buclaté dámě, Cedric vtiskl něžný polibek na Harryho rty předtím, než odešel do vlastní ložnice. Harry řekl heslo Létající mořští koníci, Buclatá dáma mumlala něco o buzení jí kdykoliv, než odklopila portrét a Harry prolezl do společenské místnosti. Bylo dost pozdě, takže všichni už byli v postelích a z ohně v krbu zůstaly jen žhavé uhlíky.
S těžkým srdcem vyšel Harry nahoru do ložnice. Nelhal Cedrikovi, opravdu se cítil velmi zmatený a jen doufal, že Cedric s ním bude mít strpení, až se pokusí urovnat svůj zmatek. Cedric byl starší a možná by chtěl od jejich vztahu víc než pár polibků, ale řekl mu, že na ztrátu panictví chce počkat až po svatbě, takže pravděpodobně se Harry strachuje zbytečně. Konec konců Harry neopustí školu ještě další tři roky, což jim dává spousty času na vyřešení čehokoliv, co potřebují před svazkem vyřešit.
A navíc zítra byl taky Druhý úkol. Harry hodil letmý pohled na Deanův mudlovský budík, zeleně svítící číslice ukazovaly 1:40 ráno – takže úkol je už dnes dopoledne – a Harry neměl žádný nápad, co bude dělat. Po koupeli se už oblékl do pyžama, tak jen odhrnul peřinu a vklouzl do postele.
Něco tvrdého ho tlačilo pod polštářem. Harry se zamračil – byl to další z laškovných žertů? Nebyl v náladě na vtipy, ne dnes v noci. Posadil se a odstrčil polštář z cesty. A tam, sotva viditelná v měsíčních paprscích proudících přes okno, ležela sklenice. Manipuloval se spoustou takových sklenic, když rovnal Snapeův sklad. Jakmile zvedl sklenici, objevil se vedle ní s prásknutím krátký dopis.
Žaberník, Pottere. Tentokrát neexplozivní druh. Jsem si jistý, že využití pro něj už vymyslíte.
Psaní nebylo podepsáno, ale Harry by poznal ty pavoučí klikyháky kdykoliv.
Přitiskl si lístek na prsa a usnul s malým úsměvem na tváři.
24. část
„Harry! Harry!“
Na ten hlas se Harry se škubnutím probudil, zelená barva Avady Kedavry pomalu doznívala v jeho hlavě, jak noční můra postupně bledla, a on rozmazaně hleděl do znepokojených očí Nevilla Longbottoma. Harry zašmátral pro své brýle a nasadil si je, pokoj se zaostřil a on zamrkal nahoru na Nevilla.
„Křičel jsi, Harry,“ řekl Neville, zněl trochu rozechvěle. „Jsi v pořádku?“
„Je mi fajn,“ odpověděl Harry. „Byla to jen noční můra.“
Slabé únorní sluneční paprsky se prodíraly skrz okno, to už bylo ráno? Harry se cítil, jako kdyby vůbec nespal. Se všemi těmi obavami na Druhý úkol, nočními můrami a přemýšlením, jestli na něj Cedric po včerejším nočním rozhovoru není naštvaný, Harry chtěl jen zalézt zpět pod peřinu a spát dokud Turnaj neskončí.
Nevillovi oči zabloudili ke sklenici žaberníku na Harryho nočním stolku. „Oh, výborný nápad, Harry!“ vykřikl Neville s širokým úsměvem.
Harry zjistil, že má prázdné ruce, Snapeův dopis musel upustit někdy během noci.
„Em, Neville, co žaberník vlastně dělá?“ zeptal se Harry, ze Snapeova psaní to nevyčetl a naposledy, když byl poblíž žaberníku, tak se odehrála ta exploze a Harry neměl čas se na něj zeptat. Otázky o přísadách do lektvarů byla ta poslední věc, na kterou ten den myslel.
Neville se usmál. „Ty si ze mě jen střílíš, že jo? Proč bys proboha měl žaberník, kdybys nevěděl, co dělá?“
„Um…“
Neville se rozhlédl kolem na ostatní postele, ujišťoval se, že je nikdo neposlouchá, Harry se podíval taky a viděl, že Ronova postel je prázdná a již ustlaná. Když nad tím tak přemýšlel, nepamatoval si, že by Rona včera v noci, když se vrátil, viděl v posteli. To byl Ron pryč celou noc? Harry se pro sebe zašklebil.
„Žaberník ti umožní dýchat pod vodou,“ vysvětloval Neville. „Tady je ho dostatečně na jednu hodinu. Myslel jsem si, že to je důvod, proč ho máš – na Druhý úkol.“
„Jasný, jo, to mám,“ řekl Harry. „Ale ve skutečnosti jsem si nebyl jistý, co s tím mám udělat. Ty jsi expert na rostliny, Neville, ne já. Jsem v bylinkářství beznadějný.“
Seamus hlasitě zachrápal a vzbudil se, zlostně zazíral na Nevilla a Harryho, jakoby si myslel, že jeden z nich ho probudil. Neville se smál. „Pojď, Harry, dáme si něco k snídani.“
***
Harry snědl pár soust k snídani, a pak dalších deset minut strávil zvracením v koupelně vedle Velké síně. Hermiona ani Ron nebyli na snídani a Harry doufal, že se nedostali do problémů, jestliže je učitelé nachytali, že strávili noc společně, protože to byl jediný důvod, který Harryho napadl, proč minulou noc nebyli ve svých postelích; zaslechl Levanduli Brownovou a Parvati Patilovou, jak se diví, kde Hermiona byla. Její postel byla taky prázdná.
Harry se opřel hlavou o zeď kabinky a pokusil se uklidnit, sklenici žaberníku měl sevřenou v pěsti. To všechno bylo hezké a snadné v teorii, ale on se bál uvést to do praxe. Nikdy se nenaučil plavat a byl vyděšený z vody. Jednoho dne, když byl Vernon v obzvláště pomstychtivé náladě, sice už Harryho pořádně zmlátil násadou od koštěte, ale nemyslel si, že je to dostatečný trest za cokoliv, co tehdy Harry provedl. Vernon naplnil vodou kuchyňský dřez a držel Harrymu hlavu pod vodou, dokud se málem neutopil. Už bylo dost špatný, když se včera v noci potápěl pod hladinu v prefektské koupelně, jak proboha se má potopit na dno jezera?
Možná by měl teď jít a říct porotcům, že to nedokáže udělat? Že se vzdává?
Harry se třásl a skoro nervozitou brečel, když uslyšel Cedrika volat zvenku kabinky.
„Harry? Jsi tam? Už je skoro čas.“


Harry se postavil a otevřel dveře. Cedric byl již oblečený v plavkách, tričku bez rukávů a kraťasech. Držel v ruce Harryho plavecké vybavení, které nechal při snídani na stole.
„Nedokážu to udělat, Cedriku! Nemůžu!“
„Harry, dostal ses přes draka v nejlepším čase! Tohle bude procházka růžovým sadem. Nebo plavání v jezeře,“ usmál se, ale Harry se neusmál nazpět.
„Neumím plavat, Cedriku! Nikdy – nikdy mi nezaplatili žádné lekce, jen Dudleymu. Jak se předpokládá, že zvládnu tenhle úkol, když neumím plavat? Jsem vyděšený z utopení, Cedriku. On – můj strýc --“ ale Harry nedokázal dál mluvit.
„Věříš mi, Harry?“ zeptal se Cedric jemně.
„Ano, celým svým životem.“ Jakmile vyslovil tato slova, uvědomil si, že jsou pravdivá. Věřil Cedrikovi až do skonání světa a ještě dál.
„Můžu udělat kouzla, která ti nedovolí se utopit. Necháš mě je na tobě provést?“
Harry přikývl. Měl daleko víc důvěry v Cedrikova kouzla než v žaberník, ačkoliv i ten pravděpodobně použije.
Cedric vytáhl hůlku a pronesl slova kouzla Aqua Tutis. Harry cítil, jak červené paprsky vylétly z Cedrikovi hůlky a zabalily ho jako do deky, ale neměl pocit, že je chycený, cítil se zajištěný, v bezpečí, jakoby mu nic a nikdo nemohl ublížit.
„Páni,“ tiše vydechl Harry. „Děkuji ti, Cedriku.“
„Nemáš vůbec zač,“ řekl Cedric. „Polibek? Pro štěstí?“
Harry přikývl a postavil se na špičky, aby přitiskl své rty na Cedrikovy, v tomto prostém gestu cítil všechnu lásku, kterou k němu Cedric choval. Dokáže to. Udělá to. Cedric dal Harrymu pocit, že není nic, co by nedokázal. Cedric ho pevně objal, pak se Harry rychle převlékl a oba odešli k jezeru.
***
Harry ležel na plošině a třásl se, když ho Seamus a Hermiona balily do ručníků. Kůže ho pálila, jak ho požahali ďasovci a rázné sušení od jeho dvou přátel mu moc nepomáhalo. Přišel Cedric a vzal jeden ručník od Seamuse.
„Sežeňte mu nový ručník,“ nařídil Seamus nikomu konkrétnímu, když se vzdal svého ručníku ve prospěch Cedrika.  
„Jak se teď cítíš, Harry?“ zeptal se Cedric tichým šepotem, když ho začal sušit mnohem jemněji než Seamus s Hermionou.
„Jsem rád, že už je konec, i když jsem skončil poslední,“ odpověděl Harry.
„Předposlední,“ dodala Hermiona. „Fleur úkol vůbec nedokončila.“
Harry pokrčil rameny, bylo mu vcelku jedno, kolikátý byl, bude šťastný, až celý tenhle zatracený turnaj skončí. Porotci se dohadovali o pár metrů dál, ale Harry neslyšel, co říkají. Karkarov se tvářil vražedně, tvář jako mračna. Někdo Harrymu podal načechraný župan, přetáhl si ho přes svoje kraťasy a nátělník, ale stále se třásl. Nemohl se dočkat, až se vrátí zpátky a dá si horkou sprchu nebo koupel. Cítil se, jakoby mu už nikdy nemělo být teplo.
Brumbál zakouzlil Sonorus na svoje hrdlo. „Prosím, věnujte mi pozornost!“ jeho hlas se nesl přes jezero ke všem divákům. „Slečna Fleur Delacourová nedokončila úkol, tudíž porotci neměli jinou možnost, než udělit jí čtvrté místo. Pan Cedric Diggory vyhrává první místo, neboť se jako první soutěžící vrátil se svým zajatcem.“
Ovace byly ohlušující, Rita Holoubková odtáhla Cedrika pryč od Harryho, aby ho mohli vyfotografovat, ale Harry měl dojem, že Cedrikův úsměv nebyl pro fotografy, ale pro něj. Harry cítil, jak se hřejivá záře usazuje někde kolem jeho bránice a usmál se nazpátek.
„Byly zde určité spory ohledně druhého místa,“ řekl Brumbál, jeho oči se krátce upřely na Karkarova. „Nicméně, většina porotců se shodla, že Harry Potter se k zajatcům dostal jako první, a kdyby se nerozhodl, že zachrání nejen svého zajatce, ale všechny čtyři, jako první by se i vrátil. A z tohoto důvodu, pro tuto výjimečnou ukázku mravní síly, mu udělujeme druhé místo!“
Ozývalo se bučení, ozývalo se provolávání slávy, ale Harry stěží mohl uvěřit tomu, co slyšel.
„A máš to, Harry!“ poplácal ho Seamus po zádech. „Vůbec nejsi idiot, ale prokázal jsi mravní sílu!“
Hermiona ho objala tak pevně, že cítil, jak ho opouští všechen vzduch. Je druhý? Druhý?
Jakmile Rita Holoubková a její fotograf dofotili Cedrika, pospíšil si k Harrymu a podruhé ho dneska objal. „Věděl jsem, že to zvládneš, Harry!“ políbil ho na čelo, Harry slyšel cvaknout na tucet blesků, ale nestaral se o to. Dokázal to, neutopil se a držel Cedrika v náručí, co víc si mohl přát?
„Párty v nebelvírské společenské místnosti!“ křičel Fred, když zbytek diváků vedl k lodím.
„Může Cedric přijít?“ zavolal na něj Harry, Cedric ho stále nechtěl pustit.
Fred předstíraně sjel Cedrika hodnotícím pohledem a obrátil se na své dvojče. „Co si myslíš, Georgi? Je dost dobrej pro našeho Harryho?“
George i Fred se na Harryho stejně přátelsky zakřenili. „Jo, může!“
***
Byla to první Harryho párty, kterou si ve skutečnosti užil a věděl, že to je díky Cedrikovi, že byl s ním. Většinu času strávili s Cedrikem, obsadil jedno z pohodlných křesílek u krbu s Harrym usazeným na klíně. Harry se konečně zahřál, ostatní Nebelvíři mu ani nenechali čas na převlečení, takže stále byl oblečený v plaveckých kraťasech a nátělníku a vlhkém županu. Když došli k věži, Cedric na ně oba zakouzlil ohřívací a sušící kouzlo, ale Harry se stále ještě trochu třásl.
Opřel si hlavu o Cedrikovo rameno a sledoval, jak se kolem rozjela párty. Máslové ležáky byly vykouzleny (nebo spíš se pro ně Fred a George proplížili do Prasinek jednou z tajných chodeb) a hluk sílil a sílil. Stůl s jídlem a pitím vypadal zdecimovaně, a na podlaze byl bordel z rozsypaných křupek a popcornu, na který se Harry nedokázal nedívat.
Fred a George pořádali hru ‘Připíchni ocas na koště‘. Levandule kvičela, když přišla na řadu, neboť pokud jste udělali chybu, vynořila se řada paží a zlechtali soutěžícího. Ron s Hermionou byli v dalších křesílkách a líbali se, aniž by se starali o svět kolem sebe nebo o to, kdo by je mohl vidět. Harry se urychleně podíval jinam, cítil, jak mu hoří tváře.
„Harry? Jsi v pořádku?“ zeptal se Cedric a hladil ho po zádech. „Jsi nějak moc zticha.“
„Je to jen příjemný, sedět si tu takhle. Je mi dobře, vážně.“
„Dobře,“ políbil ho Cedric na čelo, zíral se na Rona s Hermionou. „Ještě se ani nenadechli.“
„Ne,“ zachichotal se Harry. „Chceš – chceš taky? Se mnou?“
„Jenom jestli chceš ty, Harry. Říkal jsem ti, nebudu tě do ničeho nutit. Víš to, že jo?“
„Vím, Cedriku. Vím, že nejsi takový. Miluju tě a právě v teď by se mi velmi líbilo, kdybys mě líbal.“
Cedric se usmál a pohladil rukou Harryho obličej. „Myslím, že mně by se to taky velmi líbilo.“
Harry zavřel oči a vyklenul krk, zatímco se k němu Cedric snížil a potkali se někde uprostřed, přitiskly svá ústa tvrdě k sobě. Měl to být dlouhý, pomalý, toužebný polibek, ale byly hrubě přerušeni pískotem a pokřikem přicházejícím od ostatních Nebelvírů. Harry otočil hlavu od polibku a zamračil se na ně.
„Hej, Cedriku, nech tomu ubohýmu chlapci jeho jazyk v jeho puse!“ rozchechtal se George.
„Harry! Jsem nesmírně šokován tvým chováním!“ dodal Fred, dramaticky si přiložil ruku na čelo a předstíral, že omdlívá. „Taková dekadence!“
Harry popadl nejbližší polštář u svých nohou a hodil ho na ně. Dvojčata se nemohla přestat smát. Harry se cítil trochu trapně, ale také byl trochu vzrušený, že se ostatní dívali. To se snad z něj stává exhibicionista?
„Óó, pravá láska,“ broukal si Fred přes smích. „Nevšímej si nás, Harry. Líbej si Diggoryho, jak chceš, ale možná bys chtěl od nás ukázat pár triků?“ toužebně se na něj zadíval a Harry byl šťastný, že ho uchopily Cedrikovy paže ve velmi majetnickém gestu.
„Ne, to teda nechtěl!“ Cedric na ně naštvaně hleděl a dvojčata využila Ronovu hádku s Hermionou a rozprchla se.
„Cedriku, nechtěl bych,“ řekl Harry. „Jsou to jen přátelé, opravdu.“
„Já to vím, Harry. Ale občas se divím, jaktože jsi proboha se mnou. Ty by sis mohl vybrat daleko líp.“
„Nediv se, Cedriku. Jsem s tebou, protože tě miluju a na světě není jiné místo, kde bych teď byl raději než tady, na tvém klíně, a líbal se s tebou do bezvědomí.“
„To je příslib?“ zeptal se s úsměvem Cedric, jeho ruce pevněji ovinuly Harryho pas.
„To je,“ řekl Harry a pokračoval v přislíbené činnosti.



A/N: Aqua - voda
Tutis - chráněný, bezpečný.














Část 25
Na chodbách mezi vyučováním, ignorujíce pískot svých přátel; za skleníky, za jakéhokoliv počasí; ležíce na Cedrikově posteli, zabaleni jeden druhému v náruči; v zaprášených třídách, kde jejich jedinou společnost tvořily prázdné lavice a židle; v matně osvětlených výklencích, těla natlačená na zeď; v umývárně Ufňukané Uršuly, po zkontrolování, že ona zde nešmíruje.
Od té doby, co nezašli dál než k polibkům, tak se líbali a líbali, kdykoliv dostali šanci. Cedric byl velmi rád, že Harry na jeho polibky odpovídá tak entuziasticky i po jejich rozhovoru. Když se dozvěděl, že Harry se pro teď chce jen líbat, měl pocit, jakoby z jeho ramen spadla celá tíha. Cítil se nějak lehčeji, a jelikož vše, co dělali, byli jen polibky, tak je provozovali, co nejvíce. Používali rty a jazyky; hryzání a kousání; ruce zapletené do vlasů; putovali dolů na krku; přes tváře nebo podél hrdla.
Měli spousty času na vyřešení věcí kolem sexu a Cedric nespěchal a netlačil Harryho do věcí, na které nebyl připraven.
Bylo úžasné, jak příjemný může být jen líbání. Cedric neměl ani tušení, že dobrý polibek se skoro může vyrovnat potěšení z orgasmu. Miloval chuť Harryho úst a nemohl se nabažit líbání těchto malinových rtů. Také o nich snil a více než jednou musel odejít z Velké síně, když viděl Harryho jíst, a musel vyhledat nejbližší umývárnu, aby si ulevil. Nebylo to moc romantické, ale občas ztvrdl jen ze sledování Harryho v určitých okamžicích. Nebo dokonce nejen ze sledování, když zhltnul pár malých soust a olíznul si rty, tak si Cedric téměř mohl představit, že si Harry vybavuje jejich polibky, které si dali předtím.
Poslední dobou vypadaly Harryho rty mnohem plnější, vlhké a nateklé z polibků. Cedric si byl jistý, že jeho jsou na tom podobně. Zatím nemluvili o Třetím úkolu, ale Cedric cítil, že se toho Harry obává. Když se Cedric pokusil mluvit o něčem, o čem Harry mluvit nechtěl, zavřel mu pusu množstvím polibků. Nemyslel si, že je o pro Harryho obzvláště zdravé takhle ho umlčet, ale nechtěl ho nutit mluvit s ním, jestli doopravdy nechtěl.
Pár dní před Velikonočními prázdninami spolu s Harrym leželi na jeho posteli. Chlapcova hlava odpočívala na jeho prsou a ruka hladila Cedrikovu košile, což ho rozechvívalo slastí. Cedric miloval, když Harry převzal iniciativu; dávalo mu to pocit, že ho do ničeho netlačí. Venku již byla tma a jediné osvětlení pokoje pocházelo od měsíčního světla a pár roztroušených svíček.
„Oh, Harry, málem jsem zapomněl. Moji rodiče napsali Brumbálovi, zůstaneš s námi přes Velikonoce. Matka se nemůže dočkat, až se s tebou seznámí.“
Harryho hlava se se škubnutím zvedla. „Chce se se mnou seznámit? A ví – ví o nás?“ Harry se zadíval dolů na prsten, jeho oči se rozšířily, jak se ho dotkl záchvěv strachu.
„Samozřejmě. Nebuď tak vyděšený, Harry. Zamiluje si tě, tak jako já. Je to jen na pár dní; Brumbál tě nechce mimo Bradavické ochrany nechat dýl než je potřeba.“
„Že se teď tak stará!“ řekl Harry krutě, zatímco se stáhl na horní konec postele, obtočil kolem sebe své paže. Třásl se; Cedric viděl jeho třas i přes matné osvětlení místnosti.
"Harry?"
„Byl to on. Brumbál. On mě donutil podívat se do Snapeovy myslánky, já nechtěl, Cedriku. Vím, že Snape to po mně taky nechtěl, ale Brumbál mě přinutil. Bože, ty věci, které se mu staly, bylo to strašné, Cedriku, opravdu strašné.“
„Já vím, Harry. Já vím. Když jsi byl uvězněn ve své mysli, Snape mně ty vzpomínky ukázal taky.“
Harry se otočil čelem k němu, třepotavý plamen svíčky se odrážel v jeho brýlích. „Ukázal ti je? Dobrovolně?“
„Ano, protože si myslel, že by ti to mohlo pomoci. Nebylo pro něj snadné se o ně podělit.“
„Ne, nepředpokládám, že bylo,“ povzdechl si Harry. „Hádám, že proto se tak zajímal o mě a o tebe, potom co se mu stalo s Luciusem Malfoyem. Asi si myslel, že se mě snažíš využít nebo něco podobnýho.“
„Myslím, že teď rozumím jeho úvaze o trochu lépe, ale můžu tě ujistit, Harry, já nejsem jako Lucius Malfoy!“
„Vím, Cedriku,“ řekl Harry a přilezl zpátky na postel, aby pokračoval bez dechu v  líbání Cedrika. To byl Harryho způsob, jak říct, že už dál nechce mluvit.
***
„Nikdy předtím ses nepřemisťoval, že ne, Harry?“ zeptal se Cedric, jak kráčeli po Bradavických pozemcích a byli téměř u Prasinek, kde končily ochrany. Oba byli zachumlaní do zimních kabátů, šál a čepic; byl stále velmi chladný březen, přestože sněžení už polevilo. Na stromech se objevily první pupeny a na stráních vyrašilo pár narcisů.
Harry potřásl hlavou. Netušil, jestli to nervózní chvění v jeho žaludku je způsobeno tím, že se má poprvé v životě přemístit nebo tím, že bude oficiálně představen Cedrikovým rodičům jako jeho snoubenec. Co když se jim nebude líbit? Co když si budou myslet, že není dost dobrý pro jejich syna? Harry úzkostí zrychleně dýchal.
„Harry, klídek,“ usmál se Cedric. „Nejsou to lidožrouti, zamilují si tě. A teď tě musím chytit, abychom se mohli asistovaně přemístit, jen se mě drž pevně.“
„Ty máš už licenci, viď?“ zeptal se Harry.
„Samozřejmě. Prošel jsem napoprvé.“ Poté se na Harryho malinko usmál a obtočil své paže kolem něj; Harry udělal to samé a hned v příštím okamžiku cítil, jako kdyby celé jeho tělo bylo protáhnuto tunelem, příliš malým pro něj. Když se nakonec ocitli a zastavili v uličce, připomínající něco mezi Zobí a Magnoliovou ulicí, byl bez dechu a lapal po vzduchu.
„Jsi v pohodě, Harry?“ usmál se Cedric. Stále se nemohli od sebe oddělit.
Harry přikývl; ještě tak docela nevěřil, že by dokázal promluvit.
„Tudy,“ uchopil Cedric Harryho ruku a vedl ho dolů uličkou. Byla podobná Zobí ulici, ale přesto tu bylo něco odlišného. Harry nemohl přijít na to, co to je, dokud neprošli kolem pár domů. Všechny příjezdové cesty byly prosty aut, ačkoliv některé měly ve skutečnosti garáže. Někde měly garáže otevřené dveře a uvnitř na zdech visela různá košťata a nádoby s Letaxovým práškem.
„Vítej ve Šprýmařské ulici,“ usmál se Cedric. „Tady jsou všichni kouzelníci.“ (Původní název Quixley Street, pozn. překlad)
„Kde přesně jsme?“ zeptal se Harry.
„Na sever od Nottinghamu.“
„Oh, jako Robin Hood?“
„Jop, to byl kouzelník, abys věděl.“
„Vážně? Já jsem myslel, že to byla jen legenda.“
Cedric se zasmál. „Hlavně ať tě nikdo kolem neslyší tohle říkat! On je ten nejznámější kouzelník, který pocházel z Nottinghamu.“
„Zatím,“ usmíval se Harry. „Počkej, až Cedric Diggory vyhraje Světový pohár ve famfrpálu!“
Cedric se usmál, zčervenal, než se zastavil před číslem 25. Přední trávník byl přepychový, cestička bez navátého listí a nějaké keře už byly v květu, navzdory časnému jaru. Harry předpokládal, že kouzelníci jim mohou k tomu dopomoci, ačkoliv on sám nikdy nebyl příliš zručný v žádném bylinkářském kouzle. Harry neměl vlohy pro zahradničení, po hodině bylinkářství vždy skončil celý rozbolavěný, pořezaný a vyčerpaný.
Než stihli dojít alespoň do poloviny cesty, paní Diggoryová trhnutím otevřela přední dveře a zatáhla Cedrika do nadšeného objetí. „Cedriku! Cedriku! Tak ráda tě vidím!“
Harry cítil, jak se mu slzy hromadí v koutcích očí. Nikdy v Zobí ulici nebyl takto vítán a věděl, že nikdy ani nebude. Paní Diggoryová byla vysoká, štíhlá žena s dlouhými hnědými vlasy a její oči měly stejnou barvu jako Cedrikovy. Na sobě měla dlouhou sametovou sukni a bílou blůzku, vypadala podobně jako guvernantka z viktoriánského románu. Když se odtrhla od Cedrika, byla řada na Harrym, aby byl uchopen do jejího objetí a nebyl si jistý, jak se má chovat.
„Tak ráda tě konečně poznávám, Harry! Cedric nám samozřejmě o tobě všechno řekl v dopisech. Věděla jsem, že je zamilovaný, daleko dřív než to věděl on. Pojď dál, pojď dál, tvoje kufry dorazily letaxem dnes ráno a Sam ti je dal do pokoje.“ Paní Diggoryová pustila Harryho a doprovodila je po cestě do domu.
Harry s Cedrikem ji následovali do kuchyně, do zadní části domu, který byl rozvržením téměř přesnou replikou domu v Zobí ulici, ačkoliv Dursleyovi neměli na zdech obrazy, jenž by se pohybovaly a mávaly na ně. Když došli do kuchyně, veškerá podobnost se Zobí ulicí zde končila. Zatímco teta Petunie musela mít každý přístroj v pořádku uklizený a na správném místě, kuchyně ve Šprýmařské ulici číslo 25 vypadala, jakoby se jí právě prohnalo tornádo. Hromady oblečení byly rozházené kolem, nádobí bylo položené na pracovní desce, ale Harry si myslel, že ve svém životě nikdy neviděl nic úžasnějšího.
Kuchyň byla veliká s červenými lomovými kameny, pohodlnými pohovkami rozmístěnými na jednom konci a změtí skříněk na nádobí na druhém konci. Nebyl zde žádný jídelní stůl dokonce ani vařič, jen velký krb, ve kterém bublalo několik různě velkých kotlíků, z vůně vycházející z nich se Harrymu sbíhaly sliny.
Na jedné pohovce seděla mladá čarodějka, v pokročilém stádiu těhotenství, svůj modrý hábit měla natažený kolem břicha.
„Harry, tohle je Sára, moje snacha,“ usmála se paní Diggoryová. „Sáro, tohle je Harry, Cedrikův nastávající.“
„Těší mě, že vás potkávám,“ řekl Harry a shýbl se, aby potřásl Sáře rukou, když se chtěla namáhavě postavit na nohy.
„Cedriku! Už bylo na čase, aby ses ukázal doma, kamaráde!“ ozval se dunivý hlas přicházející od vchodu. Harry i ostatní se otočili, aby viděli majitele toho hlasu. Vešel do pokoje. Muž byl přibližně stejně vysoký jako Cedric, ale byl rozložitější a jeho obličej měl zdravě červenou barvu, jako kdyby strávil mnoho času venku. Hnědé oči mrkli na oba, Harryho i Cedrika.
„Harry, tohle je můj starší bratr, Sam. Sářin manžel.“
Následovalo další potřesení rukou a pak přátelské poplácání po ramenou. „Jak jsem slyšel, tak gratulace je na místě, Harry. Ačkoliv jsem si jistý, že sis mohl vybrat mnohem lépe než našeho Cedrika!“ smál se, ale bylo to myšleno v dobrém.
„Same! Nech toho ubohého chlapce na pokoji!“ plísnila ho Sára a Harry se tomu musel usmát, Sára nevypadala o moc starší než Cedric.
„Cedriku, ukážeš Harrymu jeho pokoj?“ zeptala se paní Diggoryová, zatímco odstavila kotlíky z ohně. „A až se vrátí váš otec, můžeme se všichni naobědvat. Něco se děje na Ministerstvu, musel tam dnes na chvíli zaskočit.“
„Jasně, mami,“ řekl Cedric, vzal Harryho znovu za ruku a vedl ho ven do chodby.
Zatímco Harry šel do schodů, nemohl se přestat usmívat. Každý byl na něj velmi milý a on se nemohl dočkat, až všechny pozná trochu lépe. Až se s Cedrikem ožení, budou jeho rodina.
A nemohl si přát lepší rodinu, kdyby si sám měl vybrat.
















Část 26
„Tak kam bereš Harryho dneska?“ zeptal se pan Diggory přes okraj novin. Harry už byl ve Šprýmařské ulici tři dny a za tu dobu ho Cedric bral každý den někam jinam. Navštívili muzea a galerie jak čarodějnické, tak mudlovské, a jak se zdálo, Cedric byl rozhodnutý vynahradit Harrymu všechny výlety, které nezažil v dětství. Nikdy ho nepustili na žádný školní výlet na prvním stupni; Dursleyovi za něj nechtěli utrácet peníze, když nezbytně nemuseli a tohle byla rozhodně jedna z těch příležitostí.
„Myslel jsem si, že to dneska nechám na Harrym,“ sdělil Cedric a zmáčkl Harrymu pod stolem ruku.
„Ehm, já vážně nevím,“ odpověděl Harry.
„Amosi, drahý, mohl bys tenhle tác zanést nahoru Sáře? Necítí se nejlíp, chudák holka,“ řekla paní Diggoryová, když levitovala vznášející se podnos ke svému manželovi.
„Kde je Sam?“ zeptal se Cedric.
„Musel dneska brzy ráno do práce. Na ministerstvu je pěkný zmatek. Madam Bonesová byla jasným kandidátem na náměstkyni ministra, ale Popletal ten post dal – no, jen tak mezi řečí se proslýchá, že ti dva nejsou jen přátelé. Sam tam musel jít a zkusit udržet klid. Polovina ministerstva vyzývá Popletala, aby rezignoval, protože zneužil svoji pozici a dosadil tu ženskou na místo náměstkyně ministra, ale je to Samova práce - chránit ministra, a nezáleží na tom, kdo to je.“
Harry se bezvýrazně podíval na Cedrika. „Sam je bystrozor,“ vysvětloval Cedric. „Je ministrovou osobní ochrankou, ale nikdy neměl rád Popletala. Kdo vlastně dostal tu pozici náměstkyně?“
„Někdo jménem Dolores Umbridgeová,“ řekla paní Diggoryová, když její manžel nakonec převzal ze vzduchu mezi nimi podnos a odešel do chodby.
„Nikdy jsem o ní neslyšel,“ oznámil Cedric.
„Ani já ne,“ dodal Harry.
„Dáš si ještě toast, Harry?“ otázala se paní Diggoryová, když nabodávala plátek chleba na toastovací vidlici a dávala jí nad oheň.
„Ne, děkuji, paní Diggoryová. Jsem úplně plný.“
Paní Diggoryová se podívala na Harryho talíř, stále se zbytkem míchaných vajec se slaninou, ale znovu už to nezmiňovala. Harry byl zvědavý, jestli jí Cedric vyprávěl o tom, jak ho Dursleyovi nechávali hladovět. Cedric se natáhl a podal si noviny, které jeho otec nechal ležet na stole; jak Harry zaznamenal, byly to mudlovské noviny a ne Denní Věštec. Paní Diggoryová viděla jeho pohled.
„Přestali jsme odebírat Věštce, hlavně potom co psali o tobě a Cedrikovi.“
„Mami,“ řekl Cedric varovně.
„Co psali o mně a Cedrikovi?“ zeptal se Harry.
„Tys mu to neřekl?“ paní Diggoryová vytřeštila oči na svého syna.
„Vždyť to byly stejně všechno lži. Myslel jsem si, že Harry nepotřebuje slyšet všechny ty hovadiny. Rita Holoubková je nemožný pisálek, nepoznala by pravdu, ani kdyby jí praštila přímo do obličeje!“
Na jednu stranu byl Harry potěšen, že ho Cedric chtěl chránit před tím, co podle něho neměl vědět, ale na druhou stranu informace byly před ním schovávány už předtím a když se je dozvěděl, cítil se mnohem hůř.
„Co tvrdí, Cedriku? Co napsala?“ zeptal se jemně Harry. „Prosím, musím to vědět.“
„Dobrá, pamatuješ si, jak jsme se po Druhém úkolu objímali? Vyfotili to a rozmázli pak v novinách, jak my dva podvádíme, protože spolu chodíme, a jak spolu provádíme zvláštní, nepřirozené rituály, abychom vyhráli Pohár Tří kouzelnických škol, a že je na čase, aby nás prošetřila kancelář pana Skrka nebo dokonce samotná kancelář pro prosazování magických zákonů.“
„Jak to myslíš nepřirozené?“ zeptal se Harry se staženým hrdlem.
„No, v podstatě protože jsme gayové, Harry. Což je další věc, kterou jaksi zahrnula do toho článku.“
„Ale – ale profesorka McGonagallová tvrdila, že když se dva milují, tak nezáleží na tom, jakého jsou pohlaví!“
„To je pravda, Harry, drahoušku,“ odvětila paní Diggoryová. „Ale stále jsou tu lidé, kteří trpí předsudky o čemkoliv. Rita Holoubková prostě jen rádá vyvolává spory. Skandály prodají více novin.“
Harry věděl, že má pravdu, ale moc to nepomáhalo, když on byl ten, kterého protahovali blátem znovu a znovu. A teď do toho zatáhli i Cedrika, protože spolu chodili. Nebylo to fér, ale to obvykle věci v životě Harryho Pottera nebývaly; čas strávený u Dursleyových ho to už pořádně naučil.
Cedric znovu prolétl očima noviny, pak poklepal na reklamu a zakřenil se. „Harry, už jsi někdy byl na pouti?“
„Na čem?“
„Vždyť víš, autíčka, ruské kolo, cukrová vata.“
Pro Harryho to znělo, jakoby Cedric náhle začal mluvit jiným jazykem, a ačkoliv si byl jistý, že jsou to anglická slova, vůbec mu nerozuměl.
„Nebyls, že ne?“
Harry zamítavě zakroutil hlavou.
„Dneska je jedna pouť v Sherwoodském lese, tak půjdeme tam.“
„Cedriku, je to rozumné? Profesor Brumbál říkal, že ani jeden z vás by se neměl pouštět příliš daleko.“
„Budeme v pořádku, mami,“ řekl Cedric, zatímco se Harry tiše naštval. Najednou se Brumbál stará, co se mu stane? Poté co ho donutil podívat se do té myslánky?
„Pojďme,“ řekl Harry, zvedl se od stolu a odešel k vešáku do haly, odkud si vzal svůj mudlovský kabát.
***
Harryho tvář byla zapatlaná růžovou cukrovou vatou, vystrčil jazyk a pokusil se jí slízat a přitom měl ten nejširší úsměv, jaký na něm Cedric kdy viděl. Byl stejný, jako když Cedric byl na pouti poprvé, Harry měl široce rozevřené oči v údivu a nadšení. Už si byli zajezdit na autíčkách, ale Harry nechtěl jít ani na ruské kolo, ani na tobogán, a Cedrika napadlo, jestli náhodou nemá strach z výšek, ale vzápětí mu došlo, že to nemůže být pravda, když na koštěti létá bez problému.
„Tady máš ještě kousek,“ usmál se Cedric na Harryho.
„Kde?“
„Tady,“ řekl Cedric, sklonil se a slíznul mu to lepkavé cukroví z horního rtu a levé tváře, pak ho krátce políbil na rty pro radost. „Máš vůbec ponětí, co se mnou děláš, Harry?“
„Mám o tom představu,“ usmál se Harry, hodil rychlý pohled na Cedrikův klín, který po jejich polibku byl trochu vzrušený.
Cedric se smál. „Takhle jsem to nemyslel! Myslím tím, že si nedokážu představit svůj život bez tebe. Jsem šťastný, že jsem tě našel, Harry.“
„Já taky,“ řekl Harry a postavil se na špičky, aby mohl políbit Cedrika na nos, pak odtrhl kus cukrové vaty a nakrmil Cedrika svými prsty, oba se přitom na sebe usmívali. Nějaké dítě prošlo kolem, držíce obrovského plyšového medvídka, takového, kterého dávali jako výhru v házení kruhů. Za tím dítětem šel chlapec připomínající velrybu, který si neustále fňukavě stěžoval páru za ním, korpulentnímu muži a hubené ženě.
„Já chci taky takového! Proč nemůžu mít taky takového?“ opakoval stále a stále dokola. Harry, který dával další kousek cukrové vaty do Cedrikových úst, náhle zamrzl.
"Harry?"
„To je můj bratranec!“ zakvílel Harry. „Rychle, schovej mě!“
Cedric zakouzlil tiché kouzlo Není-mě-vidět a bublina obkroužila oba. Harry sklouzl dolů a opřel se zády o kmen stromu stojící za ním. Cedric se posadil vedle něj a využil příležitosti, aby mohl sledovat Dursleyovi. Takže tohle jsou ti lidé, kteří tak ublížili Harrymu? Z Harryho vyprávění si Cedric představoval, že vypadají tak zle, jak se chovají, ale oni vypadali úplně normálně. Přesně jako každá jiná rodina, která se rozhodla dnes jít ven. Kde mají rohy a rozeklané ocasy?
Cedrika svědila ruka svírající hůlku. Chtěl jim ublížit. Chtěl je zranit tak moc za to, co udělali Harrymu. Nikdy ho nepřitahovala černá magie v žádné podobě, až teď, když sledoval, jak ten rozmazlený bratranec je hýčkán svými rodiči; zajímalo ho, jestli je nenávidí natolik, aby na ně mohl použít Cruciatus. Zasloužili si trpět za to, jak se chovali k Harrymu. Nikdy nebyl hýčkán – byl bit, o hladu, zamčený; zacházeli s ním hůř jak se psem.
Cedric už by déle nevydržel tu jen sedět a sledovat je. Vrhl tiché kouzlo jejich směrem. Nebyla to nepromíjitelná, ale všichni tři budou poněkud brzy potřebovat koupelnu. „Pojď, Harry, jdeme odsud.“
Cedric se postavil a natáhl ruku, aby pomohl Harrymu vstát, ale Harry nereagoval. Měl ruce obtočené kolem svých kolen a jeho oči byly prázdné, zíraly do prázdna, zelená zářila potemněle.
„Harry, zlato?“ zeptal se jemně Cedric, zatímco se posadil na zadek před Harryho. Nestalo se mu stalo poprvé, že odešel někam pryč. Jediná věc, která se dala dělat, bylo počkat, až se vrátí zpět; nebylo to stejné, jako když byl Harry natlačen do myslánky, nebyl lapen ve své mysli, jen nebyl připraven čelit některým věcem a Cedric věděl, kdy nemá cenu tlačit.
Netrvalo to dlouho, než Harry zamrkal a podíval se na Cedrika. „Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Jen pár minut, Harry. Pojď, něco bych ti rád ukázal.“
Harry se natáhl pro Cedrikovu ruku a oba se vydali hlouběji do lesa, vyhnuli se obrovskému dubu obklíčenému turisty cvakající jejich fotoaparáty. Kouzlo Není-mě-vidět je stále obklopovalo, ale Cedric stejně nesměřoval nikam poblíž stromu. Popis poblíž oznamoval, že to je Velký dub (Major Oak), místo, kde údajně měl tábořiště Robin Hood a jeho zbojníci.
Jak se dostali hlouběji do lesa, Harry se zastavil, zalapal po dechu a pevněji sevřel Cedrikovu ruku. „Co to bylo? Cítil jsem takové zvláštní chvění.“
„To je magie země,“ řekl Cedric. „Les je jí plný. Tady to bylo teď jen silnější.“
Stromy zde byly hustší a díky světlu, které tudy jen těžko prosvítalo, vypadalo, že je spíše úsvit než časné odpoledne. Nikdo jiný nebyl takhle hluboko v lese. Nebyly zde žádné cesty pro horská kola ani pěší stezky, museli se protahovat mezi stromy, hledat si vlastní cestu. Byla tam taková tma, že oba potřebovali vykouzlit Lumos na svých hůlkách, až náhle vyšli do jasného slunečního světla, které je oslnilo po tak dlouhé době v temném lese.
Ve středu stál dub, jeho zkroucené větve se kymácely ve větru a země kolem byla podestlána žaludy.
„Tohleto je ten strom, kde opravdu kempovali,“ řekl Cedric. „Cítíš tu magii?“
„Páni!“ vykřikl Harry. „Je to, jako kdybych to všechno mohl cítit v mém těle.“
Cedric přikývl, když ho sem poprvé táta vzal jako dítě, cítil to stejně. Byl si vědom každého počitku v těle, krve pumpující skrz žíly; vzduchu proudícímu dovnitř a ven z jeho plic; cítil každou kost a každý kloub, jak se pohybuje; magie lechtala všude. Stál tady pod tím stromem poprvé, když mu jeho otec řekl, že je kouzelník z dlouhé linie kouzelníků. Tehdy mu bylo pět let, ale nikdy nezapomněl, jak neuvěřitelný pocit měl, když stál na tomto místě a byl si jasně vědom toho, kdo a kým je. Vždycky měl podezření, že na jeho rodině je něco zvláštního a bylo to milé překvapení, když mu otec nakonec řekl, kým je.
„Ano, to tak bývá. Jsme přímo na ley line,“ řekl Cedric. „Kouzelníci cítí magii pod jejich nohami.“
„Je to úžasné, Cedriku. Děkuji ti, že jsi mě sem vzal.“
„Nemáš vůbec za co, Harry,“ odpověděl Cedric a sklonil se dolů pro polibek.














Část 27
Když dojedli oběd, který si dali formou pikniku ve stínu stromu, Cedric se posadil s nohama nataženýma před sebe a s Harrym na klíně. Vždycky si myslel, jak do sebe skvěle zapadají a mohl by strávit celý den jen sezením v lese, díváním se do očí, jež měly tmavší odstín než listí, které je obklopovalo. Objal pažemi Harryho v pase a přitáhl si ho blíže, připraven ho políbit.
Bože, první chuť Harryho rtů byla tak opojná a Cedric si ji vždy vychutnával. Harry mu polibky vracel vášnivě, kroutil se na Cedrikově klíně, a netrvalo dlouho a Cedric byl jak z polibků, tak z Harryho pohybů, vzrušený, jeho prsty pevněji sevřely Harryho pas, jakoby tím chtěl potlačit zasténání. Magie a touha rozechvívaly jeho žíly a rozhodně by netrpěl, kdyby dovolil, aby tato situace dál pokračovala.
Harryho jazyk obkreslil Cedrikovy rty, ten otevřel pusu a nechal ten dožadující se orgán pro jednou vstoupit dovnitř, přisál se na něj a představoval si, jaké by to bylo sát Harryho penis. Vlna vzrušení jím vystřelila tak náhle při té představě, že si nemohl pomoci a zasténal. Neochotně se odtáhl od Harryho rtů.
„Harry, zastav, jestli nechceš, aby věci zašly dál, prosím, zastav. Já – já-„ ale Harry ho přerušil polibkem, hrubým a vášnivým, a Cedric cítil, jak ho důkaz Harryho vzrušení tlačí do břicha. Cedrikovy ruce sklouzly na Harryho zadek, téměř přišpendlily chlapce na místě na něm a přirazil proti němu.
Harryho ruce zápolily s knoflíky na Cedrikově košili, ačkoliv se nepřestávali líbat. Bože, Harry se zdál být tak zběsilý, jako byl Cedric, utrhnul knoflíky, když se podle něj nechtěli rozepnout dostatečně rychle a trhnutím ji rozhalil, protože spodek košile byl stále zastrčený v Cedrikových džínech. Harry vydal dlouhý sten z hloubi svého hrdla a Cedric cítil, jak ho ten zvuk rozvibroval až ke špičkám prstů.
„Cedriku! Já – cítím se zvláštně,“ přiznal Harry, když odtáhl svá ústa.
Cedric vzhlédl a zahleděl se na chlapce nad sebou. Harryho oči byly zastřeny touhou, byl tak vzrušený, že stěží v nich zůstala nějaká zelená, jen úzký lem okolo temného pole zornice; jeho tvář byla zardělá; rty měl vlhké a nateklé z líbání a těžce oddechoval. Vlasy mu trčely všemi směry. Cedric mu je prsty pročísl.
„To je magie země, Harry, ovlivňuje tvoje libido.“
Cedric byl tak tvrdý, až to bolelo a velmi chtěl pokračovat, ale ne na úkor klidu v Harryho duši.
„Harry? Jseš si tím jistý? Myslím tím, vážně jistý?“ Zkoušel ani nedoufat… ani si nepřát.
„Jsem si jistý, Cedriku. Miluju tě – a chci, abychom to dělali společně. Ne – ne úplně dovnitř, ještě ne.  Nemyslím si, že jsem na to připravený.“
„A co chceš dělat, Harry?“
„Miluju, když mě líbáš a dotýkáš se mě. Jen se mě dotýkej, Cedriku, jakkoliv – tak dlouho, dokud jsi to ty.“
Cedric na mýtině vykouzlil magický oheň; mohl je zahřát a přidal trochu světla, ale přitom neublížil lesu kolem nich a od té doby, co byly zastřešeni kouzlem Není-mě-vidět, nemohli mít ani publikum pro cokoliv, co chtěli dělat. Stejně jen málokdo se zatoulal takhle hluboko do srdce lesa.
Harry se díval na plameny. „Já – cítím se trochu jako v ohni, Cedriku. Jako kdyby se mi něco muselo stát, nebo exploduju.“
„Znám to, Harry,“ zakřenil se Cedric. „To je divoká magie lesa, je velmi – stimulující.“ Cedric znovu políbil Harryho, nejdříve škádlivě, pak důkladněji, až se mu Harry začal svíjet na klíně a krev mu vřela v žilách. Pomalu rozepínal Harryho knoflíky, škádlil obnaženou kůži, která se mu ukázala, miloval se s povrchem pokožky pod svými prsty. Oběma bradavkám se dostalo štípnutí, což způsobilo, že Harry vyrazil svými boky a ostře zatahal Cedrika za vlasy. Cedrikovi to nevadilo, aspoň mu to ukázalo, jak moc si to Harry užívá.
Bylo to docela erotické, líbat a hladit Harryho venku, oba pouze napůl oblečení a magie lesa sama přidala něco navíc do jejich touhy. Ne že by Cedric v tomto ohledu potřeboval přílišnou pomoc, když se mu právě Harry vrtěl na klíně, jakoby se snažil dostat se k Cedrikovi tak blízko, co to šlo. Cedric sundal ruku z Harryho pozadí a dal ji mezi ně, nejdříve rozepnul Harryho džíny, pak své vlastní. Uchopil do obou rukou jejich erekce, vyklenul své boky a natlačil je k Harrymu. Oba byli tvrdí a na vrcholu se objevila už i první tekutina. Cedric cítil, jak jejich srdeční rytmus pulsuje skrz údy v jeho rukou, oba se cítili rozpálení a omámení a Cedric věděl, že už to nebude trvat dlouho – ne, když jimi probíhala magie lesa.
Příliš brzy ucítil Cedric lahodnou bolest dole ve svých varlatech a podbřišku, snažil se udržet se, chtěl, aby oba vyvrcholili ve stejnou dobu. Harry odtrhl svou pusu a křičel do lesa: „Cedriku! Oh, Bože, Cedriku! Už budu! Už budu!“ Jakmile Cedric na rukou ucítil první kapky Harryho vrcholu, přestal zadržovat svůj. Orgasmus se z něj uvolnil ve zdánlivě nikdy nekončícím proudu. Lapal po dechu, zatímco sperma zalilo jejich penisy, snažíce se vyždímat z nich každou kapku, jeho hrudník se vzdouval, tělo se mu třáslo z doznívání ještě dlouho po odeznění vrcholu.
Cedric vzal jejich spojenou esenci a otřel jí nejdříve o strom, pak o lesní podloží. Hluboko v hrudníku ucítil vibrace a věděl, že jejich nabídka byla přijata.
Objal Harryho a políbil ho, dlouze a hluboce. „Jsi v pořádku, Harry?“
„Je mi dobře, Cedriku. Děkuju, že jsi se mnou tak trpělivý. Já jsem se jen potřeboval cítit znovu připravený. Nejspíš mě ten les ovlivnil!“ Harry se smál a ten zvuk v okamžiku rozpustil všechny Cedrikovy obavy. Harry byl připraven na více důvěrností, ale Cedric by ho nikdy do nich netlačil, dokud by si nebyl jistý, že je Harry opravdu chce taky. Harry odpočíval čelem opřený o Cedrikovo.
„Stále se cítím tím znepokojený, občas,“ jemně přiznal. „Tím, co se stalo mé matce. Takže když na to občas nebudu mít chuť, budeš vědět proč.“
„Harry, nikdo nemá chuť na sex pořád. Když nemáš náladu, tak prostě nemáš náladu. Jsem rád, že si to užiješ, když chuť máš.“ Oh, drahý, cože to říkal? Nyní viděl, jak se Harryho oči topí v neprolitých slzách.
„Co jsem udělal, že jsem si zasloužil někoho tak skvělého jako jsi ty?“ zašeptal Harry a natáhl se pro další polibek. Cedric ucítil slanou chuť jeho rtů, ale uvědomil si, že teď Harry pláče radostí stejně tak jako smutkem. Rozhodl se, že nikdy nenechá Harryho znovu brečet žalem.
***
Severus se procházel prázdnou školou, ozvěna jeho kroků se rozléhala na mramorové podlaze. Tento rok většina studentů odjela na Velikonoční prázdniny domů; zbyla tu stěží hrstka lidí. Severus dohnal všechno známkování, plánování hodin, výzkum a vaření lektvarů a musel sám sobě přiznat, že se nudí.
Albus ho zval na čaj znovu a znovu Severus odmítal pozvání. Jejich přátelství už nikdy nebude stejné, ne potom co provedl Harrymu Potterovi. Donutit toho chlapce podívat se do myslánky, přestože zcela jasně si to nepřál, bylo skoro stejné jako znásilnění, které provedl Lucius Malfoy, a Severus ve svém srdci nenašel pro ředitele odpuštění. Přinejmenším dokud se ten muž ještě trochu nevydusí.
Severus se zastavil před Velkou síní, bylo teprve brzké odpoledne, takže všechny stoly byly prázdné. Byl to depresivní pohled, tak se otočil a místo toho zamířil ven k jezeru. Musel něco dělat – cokoli – než se zblázní.
Nemohl přestat myslet na ty dva chlapce, zajímalo ho, co dělají, když se dostali pryč od bradavických pravidel a nařízení. Mohl by Diggory porušit slib teď, když je mimo školu? Ne – Severus zamítavě potřásl hlavou, sledovací kouzlo by ho upozornilo, kdyby se něco mělo stát. Vypadalo to, že cokoliv ti dva mohou spolu vyvádět – a Severus nebyl blázen, dobře si pamatoval vzbouřené hormony svého mládí – nepovede k sexuálnímu styku, přinejmenším zatím ne.
Severus si povzdechl, zatímco zíral na jezero. Kdo by si to pomyslel? Jemu chybí Harry zatracený Potter a Cedric Diggory.


***
Harry neměl moc příležitostí vidět Cedrika, jakmile se vrátili zpátky do školy, protože Cedric byl zaneprázdněný učením se na zkoušky, které se konaly už jen za pár měsíců, stejně jako Třetí úkol. Pan Skrk jim konečně sdělil, že to bude bludiště.
Ron s Hermionou vypadali, že jsou k sobě trvale přilepeni rty a Harry cítil, že se jim čím dál tím víc vzdaluje. Měl strašně špatný pocit ohledně bludiště, ale nedokázal slovy popsat, proč se z toho cítí tak zle. Stejně ho musel splnit, vázala ho magická smlouva, ale prostě chtěl, aby celá tahle záležitost už skončila.
„Hej, Harry,“ řekl Neville jednou večer, když Harry zíral do ohně. „Nemáš chuť si zahrát řachavého Petra?“
Neville se očividně snažil vyhnout zírání na Rona s Hermionou, kteří se ocucávali v rohu, jako kdyby byli jediní na celém světě.
„Jasně, Neville,“ souhlasil Harry. Domácí úkoly měl vypracované a bylo úterý, takže dnes ani nepomáhal Snapeovi ve sklepení.
„Nemáš schůzku s Cedrikem v noci?“ zeptal se Neville, zatímco rozděloval karty.
„Učí se, zanedlouho bude skládat OVCE. Nechci ho obtěžovat.“
„Jsem si jistý, že on to nebude brát jako obtěžování, Harry,“ usmál se Neville.
„Jasný, možná to shledá malým rozptýlením,“ zahihňal se Harry, vzpomněl si, co se stalo naposledy, když navštívil Cedrika v jeho pokoji, zatímco se měl učit. Jediné, co tu noc objevili, bylo, kdo řve víc nahlas, když vrcholí. Harryho tvář zrudla při té vzpomínce, ale zdálo se, že si toho Neville nevšiml. „Dohodli jsme se, že až do zkoušek, se uvidíme jen o víkendech.“
„To ale musí být těžký,“ řekl Neville a vyložil první kartu. Harry se na hru nedokázal soustředit.
„Jo, docela, ale OVCE jsou důležité. Nechci, aby propadl kvůli mně.“
„Cedric je hlavička, Harry. Nepropadne,“ sdělil Neville a Harryho zajímalo, jestli se svět nepřevrátil vzhůru nohama a jeho právě povzbuzoval Neville Longbottom. Normálně to bylo přesně opačně, ale Harry si tuhle příležitost užíval. Někdy už měl po krk toho, jak musel být ten silný, ten, ke kterému si lidé chodili pro radu, jako kdyby znal všechna tajemství života, přestože byl stejně zmatený jako všichni ostatní.
Jizva na čele mu nevštípila žádnou super inteligenci nebo dokonce zdravý úsudek, on se jen proplétal životem a doufal, že to nějak uspořádá za pochodu. Nikdy ho žádným zvykům neučili rodiče ani Dursleyovi a mudlovská základní škola ho rozhodně nepřipravila na život kouzelníka. Někdy měl Harry pocit, jakože visí na vlásku a tyto dny na něj všechno padalo, roztrhané na kousky.
Karty na podlaze explodovaly, když Neville vyhrál hru, ale Harry už neměl žaludek na další. Jeho vnitřnosti byly jakoby zauzlovány a on nemohl přijít na příčinu. To se tak přejedl na večeři? Poté co popřál Nevillovi a ostatním dobrou noc, šel si lehnout, kde se díval na nebesa nad svojí hlavou, dokud si nebyl jistý, že rozpoznal každou přízi na tapisérii.
Což bylo dlouho předtím, než ho přemohl spánek.









Část 28
Sen sám o sobě už blednul, ale ne ta hrůza, kterou vyvolal. Harry se zastavil před dveřmi do Cedrikovy ložnice, srdce mu bušilo jako příboj narážející na břeh. Bylo už dávno po večerce a Harry věděl, že kdyby ho chytili, ztratil by body nebo by mu uložili trest, ale v tuto chvíli ho nezajímaly ani kolejní body ani trest a ani cokoli kromě toho, aby se ujistil, že je Cedric v pořádku. Ten sen se zdál tak skutečný a Harry ho nemohl dostat z mysli. Potřeboval se ujistit, že to byl jen sen; že to byla jen jeho představivost, podvědomí nebo něco podobného. Nevěřil v jasnovidectví, tak co tedy dělal před Cedrikovým pokojem ve dvě ráno, když už za šestnáct hodin bude Třetí a poslední úkol?
Ale co kdyby zaklepal na dveře a Cedric by ho poslal pryč? Poslal by ho zpátky do jeho studené, prázdné postele, kde by mu jen noční můry dělaly společnost. Harry si otřel své vlhké ruce do županu – neustále se mu potily a strávil venku v chodbě minimálně půl hodiny stáním a zíráním na vyřezávané dveře.
Harry otočil několikrát dokola svým prstenem Claddaghem než nakonec posbíral dostatek odvahy a zaklepal. O pár chvil později se dveře zhoupnutím otevřely a odhalily rozcuchaného, zívajícího Cedrika, jak si vázal pásek od županu kolem pasu, ale předtím Harry stačil zahlédnout jeho holý hrudník.
„Harry!“ zvolal Cedric radostně, jakmile ho spatřil, vřelé objetí o chvíli později Harryho kompletně zlomilo a on vzlykavě vyprávěl svou úzkost na Cedrikově rameni. Stěží mluvil souvisle, ale Cedrikovi to, zdá se, nevadilo. Nepřestávaje objímat Harryho, je oba dovedl k posteli a Harryho usadil na svůj klín, zatímco se opřel o pelest.
Přejížděl Harrymu po zádech a nechával ho všechno vybrečet. „Ššš, Harry. Všechno je v pořádku, jsem tady. Byl to jen sen. Nejsem mrtvý, Harry.“
Harry jen plakal a plakal. Nedokázal to vysvětlit; nedokázal vysvětlit, jak děsivý byl ten sen.
„Jsem vyděšený, Cedriku,“ řekl Harry, když se konečně uklidnil dostatečně na to, aby promluvil. Cedric mu sundal brýle a bříšky prstů setřel slzy z tváří. „Já – já nechci jít spát. Přeju si, aby ten blbý Pohár už skončil!“ zabořil svou tvář do Cedrikova krku, cítil se tak mladě a hloupě, když se zeptal: „Můžu – mohu tu zůstat přes noc, Cedriku?“
Cedric odtáhl Harryho tvář z jeho hrudníku, aby se dívali z očí do očí. „Ty chceš strávit noc se mnou?“
„Jen spát,“ trošku se začervenal Harry. „Já – jen chci být držený.“
Cedric si přitáhl Harryho do ještě pevnějšího objetí. „Oh, Harry, ten úkol tě opravdu bere, že? Samozřejmě, že můžeš zůstat se mnou! Ty sis myslel, že tě pošlu pryč, když jsi měl tak děsivý sen?“
„Ne – nevěděl jsem,“ přiznal upřímně Harry. „Ni – nikdo se o mě nikdy předtím nestaral.“
Cedrikova tvář potemněla a Harry si téměř mohl představit myšlenky druhého chlapce v tuto chvíli, jeho vlastní myšlenky se taky zaobíraly Dursleyovými. Nikdy ho neutěšovali, když měl noční můry, když si odřel koleno nebo zlomil kost. A navíc nejvíce zranění mu stejně způsobili oni.
Cedric přitlačil rty na Harryho krk. „Teď jsi se mnou, Harry. Vždycky se o tebe postarám. Vždycky,“ řekl prudce. Harry o tom ani na vteřinu nepochyboval.
***
Když se Harry vzbudil, nevěděl, kde je. Jediné, co si uvědomoval, bylo horké tělo vedle něj a sluneční paprsky prosvítající oknem. Jeho srdce začalo opět bít normálním rytmem, když viděl, že to Cedric leží na posteli vedle něj. Měl další noční můru i přesto, že spal v Cedrikově náručí.
„Pane Diggory! Pane Pottere!“ zaječela profesorka Prýtová, těsně doprovázená profesorkou McGonagallovou.
Cedric otevřel oči a zasténal, jakmile spatřil, jak dvě vedoucí kolejí na ně zírají. V jedné posteli. Cedric měl na sobě pouze boxerky a Harry byl v pyžamu. Tohle nebylo dobré. V žádném případě to nebylo dobré a Harry si přál, aby se právě teď otevřela země a pohltila ho.
„Máte vůbec představu, jak jsme se báli, Pottere?“ křičela McGonagallová. „Celý hrad vás celou noc hledá! Mysleli jsme si, že jste byl unesen nebo něco podobného!“
„Omlouvám se,“ řekl Harry.
„Dobrá, ale omluva nestačí! A vy, pane Diggory? Mohl byste mi vysvětlit, co dělá cizí student ve vaší posteli?“
„Velmi jste mě zklamal, Cedriku, vskutku velmi zklamal,“ poznamenala madam Prýtová. „Nejen, že ve vaší posteli najdeme studenta, ale ještě k tomu nezletilého! Myslela jsem si, že jste čestnější, Cedriku, opravdu.“
„Prosím, madam Prýtová, profesorko McGonagallová, nic se nestalo!“ protestoval Harry. „Měl jsem noční můru, tak jsem šel za Cedrikem. Cedric nic neudělal; neudělal by, dokud nebudeme mít po svatbě.“
„Po svatbě?“ dotazovala se profesorka McGonagallová. „Pottere, je vám čtrnáct let, jste příliš mladý na to, abyste myslel na svatbu – a už vůbec na sex!“
„Oženíme se, jakmile na to budu mít věk,“ oznámil Harry a ukázal učitelkám svůj prsten. „Už jsme měli zásnubní obřad.“
McGonagallová otevřela ústa, zavřela je, pak je znovu otevřela a zůstala zírat na ten prsten minimálně dobrou minutu. „Oba přísaháte, že se mezi vámi nestalo nic nepřístojného?“
No, Harry rozhodně nehodlal přiznat nic o líbání a dotecích, kterým se občas oddávali, ale věděl, že se ptá, zda jeho panenství zůstalo neporušeno.
„Ano, madam,“ řekl Harry a Cedric současně.
„Dovolíte mi na vás použít Panenské kouzlo, gentlemani?“ zeptala se profesorka Prýtová. Harry musel vypadat trochu zmateně.
„To je kouzlo na zjištění panenského stavu dané osoby, Pottere,“ vysvětlila McGonagallová.
Harry s Cedrikem oba přikývli, věděli, že mezi nimi se zatím nic nestalo. Madam Prýtová mávla hůlkou; z konce hůlky vylétla červená mlha a obklopila Harryho i Cedrika. Usadila se kolem nich a o pár minut později se okolo obou těl zbarvila do bíla.
„Ano,“ řekla madam Prýtová a zněla velmi překvapeně. „Takže oba jste zatím panici; nicméně, musíte vědět, jak nevhodné je takovéto chování. Neměl byste trávit noc v ložnici pana Diggoryho, pane Pottere, nehledě na to, kolik nočních můr máte! A vy, Diggory, byste to neměl dovolit!“
Cedric ani Harry nepromluvili, co taky mohli říct?
„Minervo, nechám potrestání pana Pottera na tobě, když je ze tvé koleje a vyřídím to s panem Diggorym. Předpokládám, že bychom měly dát vědět ostatním, že Harry byl nalezen živý a zdravý.“ Madam Prýtová vyslala ze své hůlky zprávu po Patronovi a v příštím okamžiku se Harry ocitl přímo v objetí madam Prýtové a hned poté profesorky McGonagallové.
„Už nás takhle nikdy neděste, Harry,“ řekla profesorka McGonagallová, když se znovu sebrala a Harry si nebyl jistý, jestli si to jen nepředstavoval, že v jejích očích se třpytí slzy.
„Vaše rodina čeká dole, Cedriku,“ oznámila profesorka Prýtová, která taky měla lehce skelné oči. „Oblečte se a potkáte se na snídani.“
„Pojďte se mnou, Harry,“ řekla McGonagallová, zatímco čekala u dveří, až se Harry zvedne z Cedrikovy postele a posbírá svůj župan. Nemohl si pomoct, ale lehce zrudl, když si ho zavazoval kolem pasu, stále se cítil velmi trapně, že ho jeho učitelé nachytali s Cedrikem v posteli, a nezaleželo na tom, že ve skutečnosti nic neudělali. „Vaše rodina na vás taky čeká.“
Svět kolem Harryho zešedl a pak skoro úplně zbělal. Chytil se jednoho sloupku postele, aby se udržel na nohou. Dursleyovi nemohou být taky. Ne v Bradavicích. Ne na jediném místě, kde se cítil od nich v bezpečí.
„Harry!“ uslyšel někoho vykřiknout své jméno, ale netušil, kdo z nich to byl. Paže se kolem něj ovinuly a dovedly ho k židli. Někdo mu do ruky vrazil vyčarovanou sklenici vody. Všechno znělo zvláštně, jako kdyby je poslouchal skrz dlouhý tunel.
„D- Dursleyovi?“ zalapal po dechu Harry, když si usrkl trochu vody. Profesorka McGonagallová si odfrkla pod vousy.
„Ti mudlové? Ne, Harry, myslela jsem Weasleyovi. To jste nevěděl? Molly Weasleyová o vás smýšlí jako o vlastním. Teď to dopijte a běžte se připravit na snídani.“
Harry věděl, že ho paní Weasleyová má ráda, ale neměl ani ponětí, že ho bere, jako by byl jedním z jejích synů. Zamrkal zpět slzy a vděčně se napil vody. Mělo mu být jasné, že Dursleyovi se nemohli odvážit nikam poblíž Bradavic.
Jakmile Harry dopil, profesorka McGonagallová ho dovedla zpět do Nebelvírské ložnice a čekala, když se šel rychle osprchovat, ale aspoň čekala venku za dveřmi. Harry měl pocit, že je hlídaný, ale obvykle to byl Snape, kdo v minulosti přebíral tuto povinnost. Když se oblékl, profesorka McGonagallová šla s ním do Velké síně.
„Je to poslední den zkoušek, takže vám těžko udělím trest,“ povzdechla si McGonagallová. „Ale odeberu Nebelvíru dvacet bodů, Harry.“
„Rozumím, madam,“ řekl Harry. Porušil řád a věděl to. Profesorka McGonagallová měla dost dobře právo na to ho vyloučit, že byl v posteli jiného studenta, tak byl rád, že to neudělala.
Když Harry vešel do Velké síně, ocitl se v dalším ženském objetí, tentokrát to byla paní Weasleyová, kdo ho zmáčkl tak pevně, až se bál, že mu rozdrtí žebra.
V prvních letech života ho nikdo neobjal a teď ho objali tři lidé za sebou, čímž se cítil trochu vykolejený.
„Oh, Harry, drahoušku, my jsme se o tebe tak báli!“ řekla paní Weasleyová, když ho pustila. Vedle ní stál Bill, ale ten jen potřásl Harrymu rukou a uculil se na něj, jako kdyby přesně věděl, kde Harry strávil poslední noc.
Po snídani vzal Harry Billa a paní Weasleyovou na procházku po pozemcích. Všichni šampioni byli omluveni z vyučování na den Třetího úkolu. Většina sedmáků dnes skládala poslední OVCE, ale jako jednomu ze šampionů, byly Cedrikovy zkoušky přeloženy na začátek července na ministerstvo, týden nebo dva po ostatních studentech a také musel dostat jiné testy než všichni ostatní.
Při obědě se Cedrikova rodina zapovídala s Weasleyovými, takže se Cedric s Harrym vytratili hned, jak dojedli a posadili se do stínu buku u jezera. I pár dalších studentů čelilo také slunečním paprskům, ti, kteří dnes ráno dokončili poslední zkoušku, se dobře bavili tím, že vrhli kouzlo na své knihy, které se roztrhaly na kousíčky a spadly na trávu jako konfety.
V dálce viděli vysoké živé ploty bludiště. Harry se zachvěl a zabořil svou tvář do Cedrikova hábitu.
„Nechci ho dělat, Cedriku. Mám z toho špatný pocit.“
„Chceš odstoupit z úkolu?“ zeptal se Cedric.
„Nemůžu, už jsem se ptal pana Skrka. Musím to zkusit, jediný způsob, jak se z toho můžu dostat, je, že se zraním nebo se mi něco stane během samotného úkolu.“
Cedric si přitáhl jeho tvář a políbil ho. „Budeš v pořádku, Harry.“
Harry přikývl, ale on se nebál o sebe. Bál se o Cedrika.
***
Bylo zde daleko více diváků než tu noc, kdy šampioni čelili drakům. Harry se třásl v teplácích, ale nebylo to zimou. Brumbál si přitáhl šampiony blíže k sobě a zamumlal varování. „V bludišti nenajdete žádné draky ani příšery z hlubin, ale buďte opatrní. Lidé se v bludišti mění. Oh, najděte pohár, jestli to dokážete, ale pamatujte si, abyste přitom hledání neztratili sebe.“
S tímto poslal Harryho a Cedrika na jejich startovní pozice, dívali se na sebe, ale Harry chtěl více než se jen dívat, chtěl ho obejmout a aby mu Cedric stále a stále dokola opakoval, že všechno bude dobré. Harrymu bylo špatně, na večeři toho moc nesnědl a přál si, aby neomdlel.
Dělo vystřelilo a on se s Cedrikem každý svou cestou vydal do bludiště, jakmile vstoupil, živé ploty za ním uzavřely vchod, takže hudba a zvuk davu zmizely tak náhle, jako když otočíte vypínačem.
Maje na paměti Moddyho rychlou nápovědu, Harry se vydal doleva, hlouběji do bludiště.












Část 29
„Harry, vem si ho! Vezmi si ten pohár!“ protestoval Cedric. „Zachránil jsi mě! Vyhrál jsi!“
Jak si ho mohl Harry vzít? Vždyť téměř nechal Cedrika pohltit jedním živým plotem; nezasloužil si vyhrát, tak tam jen stál a díval se na modře zářící Pohár Tří kouzelníků.
„Běž, Harry!“ vykřikl Cedric znovu, když se zvedl vítr, který rozvířil listí a prach kolem nich. Harry stěží něco viděl.
„Dohromady,“ trval na svém Harry. „Oba jsme se sem dostali ve stejnou chvíli a pořád to znamená, že Bradavice zvítězily, dobrá?“
„Jestli si jseš jistý, Harry,“ podotkl Cedric, ale nepohnul se blíže k Poháru.
Harry přikývl a začal počítat. „Jedna, dva, tři…“ oba se natáhli k poháru a ve stejnou chvíli se ho dotkli a v zápětí Harry ucítil škubnutí někde za pupíkem. Jeho ruka se pevně sevřela kolem Poháru; věděl, že Cedric je někde mezi těmi záblesky barev a zvuků, ale vůbec ho neviděl. Všechno, co Harry slyšel, bylo svištění v uších a všechno, co viděl, bylo rozmazané.
Chviličku na to dopadl naplocho na záda a Pohár mu vyletěl z ruky. Harry zasténal a postavil se. Cedrika nikde neviděl, ale slyšel ho odněkud zleva.
„Harry, ten Pohár je přenašedlo! Věděl jsi to? Myslíš, že to stále patří k úkolu?“
Harry se rozhlédl kolem. Už tady dříve byl… ve snu. Byli na tom hřbitově z jeho nočních můr.
Podíval se na náhrobek, vedle kterého přistál. Byl to velký čtyřhranný kvádr, který držela bytost s kosou. Na vrcholu hrobu nebyl žádný anděl; byl tak obrázek samotné Smrti, kostlivé a temné. Harryho ruce obkroužily jméno na kameni – Tom Raddle. Pod jeho jménem byla jen data, žádný žalozpěv, žádná zmínka o milujícím manželi nebo otci a Harry si byl jistý, aniž by se podíval na datum, že to byl Tom Raddle starší. Pod jejich nohama byl pohřben Voldemortův otec.
„Už jsem tu dřív byl,“ řekl Harry, když Cedric obešel hrob z druhé strany. „Byl jsem tu v noční můře.“
Náhle Harryho jizva jakoby vzplanula a on spadl na zem svíraje si hlavu. Měl pocit, jako kdyby mu ji někdo rozštípl na dvě části a přes tu bolest stěží dokázal myslet. „Cedriku! Běž zpátky k Poháru!“ křičel přes agónii působenou jeho hlavou.
Cedric si vedle něj klekl. „Harry, co se děje?“ zeptal se měkce a snažil se ho udržet na nohou.
„Ten Pohár, Cedriku! Dostaň se zpátky k Poháru!“ Ale jakmile to Harry dořekl, spatřili osamělou postavu blížící se k nim od malé chatky na úpatí kopce. Byl to podsaditý, neforemný muž a v náručí choval něco, co vypadalo jako hromada hadrů, ale Harry, díky té bolesti v jizvě, věděl, že muž nenese jenom hadry. „Voldemort!“ zasyčel Harry. „To je Voldemort; běž zpátky k Poháru, Cedriku! Prosím!“
„Nenechám tě tady!“ protestoval Cedric, vstal a namířil hůlku na blížící se postavu Červíčka.
Harry zasténal, vyškrábal se na nohy a pokusil se postavit před Cedrika jako štít, ale příliš pomalu, příliš loudavě. Slova, pronesená tu noc, ho budou pronásledovat po zbytek života.
„Toho přespočet zabij!“
***
Přesně v půl deváté v noci v den Třetího úkolu Turnaje Tří kouzelnických škol, Harry Potter a Cedric Diggory přistáli na trávníku před stanovištěm diváků a Znamení zla na Severusově paži se probudilo k životu. Dav začal oslavovat, ale Severus věděl, že něco je špatně hned, jakmile zahlédl potoky slz stékající po Potterově tváři. V tu ránu byl s Brumbálem na nohou. Téměř v ten samý okamžik Fleur Delacourová vydala uši rvoucí skřek, který sílil a sílil, dokud celé prostranství nezaplnili křičící a ječící diváci.
Popletal a jeho náměstkyně spěchali k těm dvěma chlapcům. Potter ležel zdrcený přes Diggoryho tělo a Severus bez pochyby věděl, že je to ve skutečnosti jen tělo – Cedric Diggory byl mrtvý. Měl bledou tvář, prázdné a nevidomé oči. Moddy se u té scény objevil také a jeho tvář vypadala šíleněji než kdykoliv předtím.
„Harry, co se stalo?“ zeptal se ředitel, ale buď ho Potter neslyšel, nebo mu nechtěl odpovědět. Severus poklekl a uchopil Harryho za bradu a podíval se mu do očí. Chlapec vypadal strašně, tvář pokrytou krví, slzami a blátem, oblečení roztrhané. Naproti tomu tělo Cedrika Diggoryho bylo bez vnějších známek zranění, to Severus znal z dřívějška. Cedric se stal obětí smrtící kletby.
„Pottere, co se stalo?“ zeptal se Severus tak něžným hlasem, jak jen dokázal.
„On se vrátil! Voldemort se vrátil!“ vykřikl Harry, zadrhával se mu hlas při těch slovech. „Cedric mě požádal, abych s sebou vzal jeho tělo. Nemohl jsem ho tam nechat! Ne takhle! Ne s ním!“ naříkal a přitiskl se na Cedrikovo neživé tělo.
„To je v pořádku, Harry. Jste zpátky doma,“ řekl Severus. „Oba dva.“
„Tělo musí být přemístěno, Snape!“ nařídil Popletal. „Tady je moc lidí!“
„NE!“ vřískal Harry. „Ať se to všichni dozví! Ať všichni vidí, co udělal Voldemort! Zabil Cedrika! Zavraždil mi Cedrika před očima! Zavraždil ho! Zavraždil ho!“ Znovu začal naříkat a svezl se na Cedrika, celé tělo se mu otřásalo silou jeho vzlyků.
Brumbál se sehnul a pokusil se Harryho odtrhnout z Cedrikova těla, ale chlapcův zármutek a sevření bylo silné a řediteli se lehce vytrhl.
„NE!!!“ zaskučel Harry hlasem plným bolesti, Severus si nevzpomínal, že by kdy předtím slyšel takové utrpení vycházet z lidského hrdla. „Zmizte od nás!!! Cedriku! Cedriku!!!“ vzlykal Harry a znovu se ohnul k Cedrikovu tělu, rozhodnutý nikdy ho nenechat jít.
„To je můj syn! Můj syn!“ plakal Amos Diggory, když se probojovával dolů přes tribuny. Jeho ženu museli podpírat nejstarší syn a snacha. Obě ženy vypadaly na omdlení. Diváci utichli, jen upřeně zírali na scénu před sebou.
Když Amos doběhl k tělu svého syna, Moddy se pokusil odtrhnout Harryho od Cedrika. „Pojďte, Harry. Tady už nechcete být.“ Moody byl silnější než ředitel; podařilo se mu zvednout Harryho od těla, ale chlapec se v jeho sevření kroutil jako úhoř.
„Nechte mě být! Běžte ode mne!!“ ječel Harry a dříve než Severus stihl zareagovat, viděl, jak Minerva omráčila nejnovějšího učitele OPČM. Chlapec vypadl z jeho sevření a běžel zpátky obejmout svého mrtvého snoubence, s Amosem byli spojeni v zármutku.
„Profesorko McGonagallová!!“ zuřil Popletal. „Co to má znamenat?“
„Tohle,“ Minerva zapíchla hůlku do omráčené postavy: „Není Alastor Moody. Měla jsem si to uvědomit tehdy, když přeměnil pana Malfoye do fretky. Alastor Moody byl v přeměňování hrozný, vyhořel u NKÚ a nikdy neskládal z tohoto předmětu OVCE. Je mi to líto, je mi to tak strašně líto,“ vzlykala a otírala si oči kapesníkem.
Omráčení podezřelého Moodyho způsobilo, že se mu od boků vykutálela na trávník placatka. Severus se shýbl, zvedl ji a čichem zkontroloval obsah, pak si s Brumbálem vyměnil významný pohled.
„Všichni studenti se vrátí do svých ložnic, všichni ostatní diváci, ať, prosím, opustí okamžitě pozemky!“ zvolal Brumbál.
Ozvaly se mumlané protesty, ale brzy diváci nechali Harryho, Cedrikovu rodinu, Popletala, Umbridgeovou, Brumbála, Minervu, Poppy, pana Skrka, toho, kdo se vydával za Moodyho a Severuse o samotě.
„Mnoholičný lektvar!“ řekl Severus dívaje se na ležící osobu a ukázal obsah ostatním přihlížejícím.
„Vy jste si nevšiml za celý rok, že na vaší škole pracuje podvodník, Brumbále?“ zajímala se Umbridgeová, samolibý úsměv více než kdy předtím ukázal její podobnost s ropuchou. „Ministerstvo se v budoucnosti bude muset na Bradavické zaměstnance podívat zblízka.“
„Ministerstvo nemá žádné pravomoce ve škole!“ protestovala povýšeně Minerva.
„Opravdu? Dobrá, věci se očividně budou muset změnit, že profesorko?“ uculila se Umbridgeová.
„Musíme se vrátit zpátky na ministerstvo, Brumbále,“ řekl Popletal, jako kdyby si nepřál už nic více slyšet.
„Vy nechcete slyšet, co se stalo, ministře?“ zeptal se Severus.
„Nepotřebuji, nepotřebuji, jsem si jist, že mě zastoupíte. Pojď se mnou, Dolores,“ oznámil Popletal a vedl před sebou ropuše podobnou ženu. Severusovi se nelíbil pohled, kterým se ta ženská podívala na Harryho, když procházela kolem, obdařila nevědomého chlapce posmívajícím se úšklebkem. Snape ji ho chtěl pohlavkem setřít z tváře.
Harry si vyplakával oči, zdálo se, že si neuvědomuje nic z toho, co se děje kolem, ale Severus měl za to, že se to musí dozvědět. Potřebuje pochopit, proč se to stalo; potřebuje pochopit, kdo jim to provedl; a kdo doopravdy zabil Cedrika tím, že je tuto noc poslal k Voldemortovi.
Severus přešel k Harrymu a zlehka ho poklepal po rameni; mnoholičný lektvar už vyprchával a tělo falešného Moodyho nabývalo své původní podoby.
„Harry, musíš to vidět. Musíš pochopit,“ téměř zašeptal Severus. Znamení na jeho ruce pálilo a on se snažil ignorovat bolest, teď nemohl odejít. Harry potřebuje někoho silného. Chlapec vzhlédl, slzy mu stékaly po obličeji a z nosu mu kapalo, ale neudělal žádný pohyb, aby je setřel. Místo toho přikývl Severusovi a postavil se, nohy se pod ním skoro podlomily.
Severus zachytil do náruče toho smutkem sklíčeného chlapce a dovedl ho před tvář jeho mučitele.
„Barty Skrk mladší!“ vydechl Brumbál.
Mladík na zemi si vyhrnul rukáv košile, aby každý z přítomných viděl Znamení zla hořící na jeho pokožce. „Víte, co to znamená! Vrátil se! Je zpátky!“
„Ty parchante! Ty zasranej parchante!“ křičel Harry, zatímco se vyprostil ze Severusova náručí a chtěl toho muže rozmlátit na krvavou kaši. Pravděpodobně by i uspěl, kdyby na něj Poppy nevrhla uklidňující kouzlo. Harry klesl na trávník, skoro tak bez života jako Cedric.
„Severusi, můžeš ho vzít na ošetřovnu? Musím pomoct Amosovi a – a připravit Cedrikovo t-tělo. Oh, Bože! Oh, Bože!“
Ošetřovatelka se zlomila ve vzlycích, ale podařilo se jí sebrat se a pokleknout vedle Amose jemně mu šeptajíc. Amos kývl a postavil se, signál pro jeho zbylého syna, aby se k němu přidal. Společně se Samem zvedli Cedrikovo tělo a odnesli ho. Severus zamrkal a sledoval Poppy, která je následovala v uctivém odstupu. Harry stále ležel na zemi, zíral do prázdna. Severuse zajímalo, jestli je to jen uklidňujícím kouzlem anebo jestli je i v šoku.
Severus se sklonil a sebral Harryho do náručí, pak odnesl své břemeno na ošetřovnu. Teprve tehdy si všiml krvavého šrámu na Harryho pravé ruce. Severusovi se usídlil strašně mdlý pocit na dně žaludku. Hlavně kouzla z Černé magie používali krev. Obřad z krve, masa a kosti, to pravděpodobně Voldemort použil, aby obnovil své tělo. Až bude Harry klidnější, zeptá se ho.
Ve skutečnosti si mohl Voldemort vzít násilím krev jakéhokoliv kouzelníka, který byl jeho nepřítelem, ale Severus měl strašlivý pocit, že ví, proč Voldemort chtěl přímo Harryho krev.
Radši by to nevěděl, ale uvědomoval si, že Harry se to bude muset dozvědět, a brzo.
Už takhle tu bylo příliš mnoho tajemství.












Část 30
Harry zíral na svoje oblečení v kufru. Nedělal nic, jen se na něj díval dobrou hodinu, až se Neville poněkud o svého přítele obával. Harry neměl být takhle potichu; neměl být tak v klidu. Ne po tom, co se stalo. V tu noc Neville slyšel Harryho zvracet, jak moc brečel. Vylezl z postele, chtěl svého přítele utěšit, ale Harry zakouzlil kolem své postele nějaké kouzlo a Neville se nemohl dostat dovnitř, aniž by cítil bodnutí v noze, jako kdyby stoupnul na pole plné jehel. Nakonec to vzdal, ale byl vzhůru a poslouchal Harryho pláč.
Odjezd Bradavického spěšného vlaku byl o pár hodin posunut, takže studenti, kteří se chtěli zúčastnit Cedrikova pohřbu, ho nezmeškali. Byl to neobvyklý tah, Brumbál trval na tom, že Cedric bude k odpočinku uložen do Bradavic navzdory nesouhlasu ministra Popletala. Pokud Neville věděl, tak žádný jiný student nebyl pochován na hřbitově na pozemcích, jen bývalí učitelé a ředitelé.
Neville nikdy předtím neslyšel o pohřbu, který by byl svolán tak narychlo, ale byl rád, že bude mít šanci se s Cedrikem rozloučit. Cedric se k němu vždy choval mile a Neville byl rád, když s Harrym našli jeden druhého. Nyní byl Harry úplně sám a Neville otřel oči od vlhkosti, která se tam nahromadila. Senná rýma. To musí být tím.
Ron si klekl vedle Harryho a s Nevillem si vyměnili znepokojený pohled. „Harry?“ zeptal se zkusmo. Harry nedal nijak najevo, že ho slyšel, ale pak se rukama začal probírat skrz oblečení v kufru.
„Nemám co na sebe,“ řekl Harry a postupně vzal každou věc ze svého kufru a hodil ji na podlahu. „Jen ten šmejd, co mi dali!“
Ron se s Nevillem podívali na oblečení roztahané po zemi; byla to pravda. Kromě uniforem bylo všechno Harryho oblečení roztrhané, příliš veliké nebo roky zastaralé. Mezi tím nebyl žádný slušný oblek a Nevillovi bylo líto svého kamaráda. „Nemůžu – nemůžu jít!“ vzlykal Harry a zabořil svou hlavu mezi kolena.
Ale tady, na spodu hromady, ležel oblek, který měl Harry na Vánočním plese. Bílá košile a černé kalhoty společně se smaragdově zeleným hábitem.
„Harry, tady,“ řekl Neville, když s Ronem posbírali šaty a ukázali je Harrymu. Sotva jim věnoval pohled.
„Je to zelený. Nemůžu jít v zelený!“ křičel Harry.
„Přeměním to na černou, podívej, Harry,“ oznámil Ron, když kouzlem přebarvil hábit na černou. Neville zatím přeměnil košili a kravatu na černou a podával je Harrymu. Nakonec oba převlékli Harryho do jeho smutečního oblečení, protože se zdálo, že toho sám není schopen. Jen tam stál jako panenka a nechal je, ať ho oblečou.
„Neville, já jsem nikdy předtím nebyl na pohřbu, co máme dělat?“ zašeptal Ron naléhavě.
„Všechno musí být černé,“ oznámil Neville. „Ponožky, spodní prádlo, všechno. Vůbec žádná jiná barva. Je to známka respektu pro – pro mrtvého.“
Neville doupravil Harryho a objal ho, ale bylo to stále jako držet dřevěné prkno. Harry vůbec nebyl cítit jako maso a krev – spíše jako kost a kůže. To byl vždycky takhle vyhublý?
Když byl Harry hotový, Ron otevřel svůj vlastní kufr a vytáhl bílou košili a černé kalhoty. Přeměnil košili na černou, pak Neville udělal to samé se svým oblečením. Harry tam stále stál s prázdným pohledem.
„Harry, je čas,“ sdělil Neville dívaje se na Rona. Harry nedal nijak najevo, že ho slyšel. Ron s Nevillem vzali každý Harryho pod paží a vedli ho celou cestu na Cedrikův pohřeb.
***
Severus Snape se často zúčasnil smrti, ale nikdy předtím nebyl na pohřbu. Neměl žádnou znalost rituálů, které doprovázely něčí odchod, a divil se, jak mnoho lidí vlastně znalo Cedrika Diggoryho, kteří ho milovali jako jeho rodina a Harry. Nebo zde byli jen proto, aby ukojili svou chlípnost a byli svědky na pohřbu zavražděného chlapce?
Harry Potter byl podpírán Ronem Weasleym a Nevillem Longbottomem. Severus měl dojem, že chlapec by spadl na zem, kdyby nebylo těch dvou, kteří ho drželi na nohou; slečna Grangerová vzlykala do kapesníku, nezajímala se, kdo ji může vidět a Severus věděl, že na rozdíl od některých ostatních smutečních hostů, je její smutek upřímný.
Popletal nesouvisle mluvil o něčem, ale Severus zablokoval slova, zaměřil se na Harryho. Chlapec měl dnes zcela suché oči a byl strašidelně klidný po tom, co se včera v noci málem složil. Nebyla žádná možnost, že by se přes svůj zármutek přenesl tak rychle a Severus věděl, že je něco nějak špatně. Dokonce i Longbottom a Weasley si cosi domysleli; pokud tedy jejich podivné pohledy, které si mezi sebou vyměňovaly, měly s tím něco společného.
Většina zde shromážděných lidí dodržovala tradici a tudíž, kam až oko dohlédlo, byla záplava černé. Severus se naježil, když uviděl, že ta ženská Umbridgeová má ve vlasech růžovou mašli. Také koutkem oka zaznamenal záblesk zelené a spatřil, kterak si Draco Malfoy se zlomyslným úšklebkem vyhrnul nohavice kalhot a ukázal Crabbeovi a Goyleovi zelené ponožky.
V Severusovi vzkypěla krev, ale rok už oficiálně skončil, tedy porušení nemohl potrestat. Přesto se přes to nemohl jen tak přenést, panu Malfoyovi může dát trest na začátku příštího roku. Byl to kouzelnický pohřeb a Malfoy jako čistokrevný by měl prokázat více úcty, nehledě na to, čí pohřeb to je.
Konečně Popletal zakončil svůj proslov a seschlý ministerský čaroděj, jenž obřad vedl, předstoupil na pódium a započal rituální zaklínání, které mělo zajistit, že duše Cedrika Diggoryho bude odpočívat v pokoji. Pak nastal čas, aby se rodina rozloučila. Severus viděl, kterak Amos Diggory namáhavě přešel k Harrymu a natáhl k němu ruku, jeho hlas se jasně nesl přes moře lidí.
„Taky jsi byl jeho rodina, Harry,“ řekl Amos a dovedl chlapce ke kamennému podstavci, na kterém ležel Cedric zamotaný do bílého sukna, pouze hlava byla vidět. Staré runy a symboly ve zlatě zdobily sukno, Severus neznal tak polovinu z nich. Také si povšiml, že obočí ropuchy zabloudilo až k jejím vlasům, když Amos odvedl Harryho od jeho přátel. Nepochyboval, že jakmile se vrátí zpátky na ministerstvo, prošetří záznamy a Cedrikovy a Harryho zásnuby budou rozmáznuté ve Věštci během několika hodin.
Toto se nemělo stát. Cedric Diggory neměl zemřít. Byla to nesmyslná smrt, ale Voldemort byl na ně tohle specialista. Nezajímalo ho, koho zabil či zranil a pokud ho tentokrát Harry nezastaví na dobro, propadnou se všichni do ještě větší temnoty než kdy předtím. Severus se k Voldemortovi vrátil v časných hodinách minulou noc. Klečel na nohou a přísahal věrnost dokonce, i když jeho tělo přetrpělo více cruciatů než si pamatoval. Temný pán si myslel, že jeden z jeho nejvěrnějších služebníků je zpátky v jeho temném područí, ale Severus byl tentokrát zrádce v rouše smrtijeda.
Díval se na mrtvého chlapce a cítil slzy, jež se mu sbíraly v koutku oka; rychle je zamrkal. Bylo by těžké udržet si pověst bezcitného bastarda, kdyby se nechal vidět, jak brečí na pohřbu studenta. Severus nepochyboval, že Draco by to hned všechno nahlásil otci.
Měli se spolu milovat, ať je třebas na věky proklínají. Pak by Voldemortovo znovuzrození nemuselo být tak mocné. Harrymu byla vzatá krev. Každý kouzelník víc, že panenská krev a semeno jsou nejsilnější pro rituály, kdyby Harry nebyl panic, pak by Rituál nejspíše ani nefungoval tak, jak Voldemort doufal. To se však již nikdy nedozví.
Hluk davu se snížil, když pět osob se postavilo kolem kamenné desky připraveno dát své poslední sbohem.
Jako první šla Cedrikova matka, políbila svého mrtvého syna na čelo. Jako další šel bratr, pak jeho žena, pak Amos.
Harry stál dívaje se na Cedrika, postoj měl stejně strnulý jako kamenný stůl, na němž ležel jeho zemřelý milovaný. Přihlížející jakoby zadrželi dech, když se Harry sehnul a naposledy políbil ústa mrtvého chlapce. Vypadalo to, jakože čeká na nějaký zázrak… nějaký pohádkový konec.
Nestal se žádný zázrak. Cedric byl stejný jako předtím, když kamenný podstavec obklopil Cedrikovo tělo a stal se hrobkou. Jakmile poslední deska zapadla na místo, Harry se zhroutil k nohám hrobu svíraje kámen a naříkal, jako kdyby se mu zlomilo srdce. Severus věděl, že to tak je, že chlapcovo srdce bylo právě pohřbeno do toho hrobu. Harry škrábal do kamene, dokud si nerozedral ruce do krve a Poppy ho musela odtáhnout pryč, pryč od přihlížejících diváků, kteří pronikli do jeho soukromého zármutku.
Ale Harry nechtěl odejít. Na pohřbu nebylo dovoleno mít hůlku; všechny hůlky, krom Cedrikovy, která byla pohřbena společně s ním, byly v krabici ve vstupní síni hradu. Vypadalo to, že Harrymu nevadí, že ji nemá. Naříkal žalem k nebi a k zemi a magie z něj vytryskla takovou silou, že Poppy odhodila deset stop od něj. Mraky nad hlavou potemněly, hromy a blesky protrhly oblohu; rozeklaný záblesk udeřil do Cedrikova náhrobku, a když bouře přešla, každý z přítomných to uviděl. Zde, vypálena do Cedrikova bílého hrobu byla spálenina připomínající blesk, téměř přesná kopie jizvy na Harryho čele, a kámen byl prasklý na dva kusy.
„Cedriku! Cedriku!!“ bědoval Harry, když se stočil na zem a ležel tam plakaje. Nikdo se necítil dostatečně sebejistý, aby s ním pohnul, ne poté, co viděli ukázku bezhůlkového kouzla.
Severus slyšel reptání, jeho výbornému sluchu to nemohlo uniknout. Báli se ho – báli se smutkem zlomeného kluka, který vypadal tak rozbitý jako ten hrob.
Poppy se postavila, oprášila a pak přešla k němu. „Severusi, vlak brzy odjíždí. Harry musí být v něm.“
„Nemohl by zůstat v Bradavicích? Nemyslím si, že zatím vážně chce odjet, Poppy.“
„No, samozřejmě že nechce, ale ředitel trval na tom, že musí zůstat u svých příbuzných, aspoň na chvíli. Vyzvednou ho a dovedou na ústředí později v létě, ale pro Harryho teď bude nejlepší o tom nepřemýšlet. Možná se můžeš dostat až k němu?“ zeptala se Poppy, když se ostatní začali rozcházet po hloučcích.
Ředitel už odešel pryč, někde diskutoval s Popletalem a Umbridgeovou. Jediní, kdo zůstali, byla Cedrikova rodina a Harryho přátelé. Weasley nyní utěšoval Grangerovou a Neville klečel po boku Harrymu, ale Severus neslyšel, co chlapec šeptá svému kamarádovi. Harry vzhlédl a pomalu přikývl, než se vytáhl na nohy s pomocí podané ruky Longbottoma.
Harry políbil náhrobek, pak objal Diggoryovi a odešel s přáteli směrem k hradu.
Vypadalo to, že přese vše nakonec odjede vlakem.














Část 31
Na nádraží Kings Cross paní Weasleyová objala Harryho; jeho teta a strýc nebyli zatím nikde v dohledu. Věděli, kdy vlak přijede, ale to bylo přesně podle nich, nechat Harryho čekat tak dlouho, jak si mysleli, že jim to projde. Slzy paní Weasleyové se Harrymu vpíjely do trička, ale on je stěží zaregistroval. Necítil se skutečně. Cítil se prázdně; jako by byl jen přízrak chlapce, panenka, loutka. Nebyl skutečný. Nemohl být skutečný. Žádný člověk nemohl vydržet takovou bolest. Nebylo to možné.
„Chceš, abychom s tebou zůstali, dokud tvoje rodina nepřijede, Harry?“ zeptala se paní Weasleyová sbírajíc se a jemně smrkajíc do bavlněného kapesníku. Pan Weasley si prohlížel okolo procházející lidi, jakoby doufal, že mezi nimi najde Dursleyovi. Bylo by to lehké, kdyby tu ovšem byli. Velikost strýce Vernona šlo těžké přehlédnout.
„Ne, děkuji, paní Weasleyová. Měli by tu být každou chvíli.“
„Oh. Tedy dobrá, drahoušku. Jestli jsi si jistý. Když budeš něco potřebovat, pošli nám sovu. Cokoliv, Harry. Slíbíš mi to?“
Harry přikývl, nevěřil, že by mohl promluvit, aniž by vybuchl v slzách a nechtěl, aby ho tak viděli Dursleyovi, až přijedou. Byl by za to jenom potrestaný. Myslel si, že už nikdy znovu Dursleyovi neuvidí; vzpomínal si na zimní dny, kdy zabaleni do Cedrikova pláště spřádali plány na léto, až Harry znovu pojede do Šprýmařské ulice. To se teď nestane. Brumbál trval na návratu do Zobí ulice, navzdory žádosti Diggoryových, aby je navštívil. Brumbál prohlásil, že je to moc nebezpečné a Harry byl příliš unavený a zničený, aby se s ním hádal. Bylo lehčí nechat je, ať si s ním dělají, co chtějí; bylo to, jako kdyby už více neměl život. Cedric byl mrtvý a Harry věděl, že už nikdy se nebude cítit stejně.
Ron, Ginny a dvojčata krátce Harryho objali, nikdo nepromluvil ani slovo, dokud pan a paní Weasleyovi nepopoháněli své děti, aby stihli další přenášedlo. Harry se otřásl, když uslyšel to slovo, jeho mysl skočila zpátky na hřbitov, kde skončil jeho život. Cedric byl jeho život a teď je pryč. Nic, co by mu mohli Dursleyovi provést, by nebolelo tolik, jako vědomí toho, že zabil Cedrika; zabil chlapce, kterého miloval. Byla to Harryho vina. Kdyby nedonutil Cedrika dotknout se toho Poháru společně s ním; kdyby byl lepší kouzelník, mohl Cedrika zachránit. Byl příliš pomalý, příliš beznadějný.
Občas si přál, aby se nechal Voldemortem taky tu noc zabít.
Harry se procházel po nádraží v omámení, nebyla tu žádná známka přítomnosti Dursleyových a jeho zajímalo, jak dlouho ho tentokrát nechají čekat. Nevěděli, že se Voldemort vrátil, že jde po Harrym, že ho chce zabít. Pravděpodobně by je to ani nezajímalo. Nevzpomínal si, kdy naposledy něco jedl, měl lehkou závrať, ale nezbyly mu žádné peníze na svačinu. Poslední srpce dal Ronovi na vozík s občerstvením ve vlaku, když se sám necítil na to, cokoliv sníst.
Neměl hlad, jen si myslel, že by radši měl něco sníst, než tady mezi tím davem omdlí. Svezl se dolů na kufr, usadil si Hedvičinu klec na klín a zíral do prázdna. Hedvika jemně houkala, jako by se snažila utěšit svého pána, ale Harry nemohl být utěšen. Cedric byl mrtvý. Byl mrtvý a nic ho nevrátí zpět. Jak Brumbál poznamenal před odjezdem, žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé.
„Jsi v pořádku, mladíku?“ zeptal se ho jeden ze staničních průvodčí, když kolem Harryho po několikáté prošel. „Už jsi tu pár hodin. Ujel ti vlak?“
Harry zamítavě zakroutil hlavou. „Můj strýc má zpoždění,“ řekl. „Měl mě tady vyzvednout.“
„Proč nejdeš a nedáš si šálek čaje nebo něčeho, zatímco čekáš? V kavárně to musí být pohodlnější než tady,“ naléhal průvodčí.
Ke své hrůze, Harry cítil, jak mu vlhnou oči ze starosti průvodčího; tento cizí člověk je na něj milejší než kdy byli Dursleyovi.
„Nemáš žádné peníze, že jo?“ zeptal se průvodčí. „Pojď se mnou.“ Muž vzal Harryho vozík a natočil ho směrem ke kavárně, zrovna když se k nim hnal strýc Vernon.
„Tady jsi!“ zavrčel strýc Vernon. „Hledáme tě po tý špinavý stanici hodiny! Myslíš si, že nemáme na práci nic lepšího než se za tebou honit? Co, myslíš?“
Harry předpokládal, že otázka je pouze řečnická, tak se ani neobtěžoval odpovědět. Což byla chyba. Vždycky byla chyba ignorovat strýce Vernona, když byl v plné kázací náladě. Udeřil Harryho tvrdě na tvář.
„Hej! Co si myslíte, že děláte?“ protestoval průvodčí. „Nechte toho chlapce na pokoji!“
„Nestrkejte nos do cizích záležitostí!“ řval Vernon, sliny mu létaly od pusy.
Pár dalších cestujících se otočilo na Harryho, pak se s červenými tvářemi rychle podívali jinam. Nechtěli do toho zasahovat. „A ty! Jaktože mluvíš s cizími lidmi? Zatracená zrůdo! Padej do auta!“ křičel Vernon, vyškubl Harrymu Hedvičinu klec a rozzuřeně odcházel nechávaje řízení vozíku s kufrem na Harrym.
„Nemusíš s ním jít, pokud nechceš,“ řekl průvodčí a podíval se na Harryho s obavami.
„Půjdu,“ řekl Harry maje na paměti Brumbálovo trvalé naléhání. „Budu v pořádku.“
Průvodčí něco napsal na útržek papíru a podal ho Harrymu. „Tady, vem si to.“
„Co to je?“
„To je telefonní číslo na Linku bezpečí.“
Harry neměl ani ponětí, co je to Linka bezpečí, ale věděl, že mu stejně nedovolí použít telefon.
„Děkuji vám,“ řekl a tlačil svůj vozík ven.
Petunie už seděla na sedadle spolujezdce, když došli k parkovišti, ale nebylo tu ani vidu po Dudleym. Možná pro jednou proběhne Harryho cesta do Zobí ulice bez Dudleyho štípání, dupání mu na nohy, když se rodiče nedívají. Ne že by je to zajímalo, kdyby to viděli. Konec konců, Dudley se učil od dobré předlohy, že?
„Co se to s tebou děje?“ zajímala se Petunie, jakmile Harry vlezl na zadní sedačku auta. „Jsi špinavý! Jestli si snad myslíš, že budu prát tvé znečištěné oblečení, tak se pleteš! Od teď si budeš prát svoje vlastní prádlo sám!“
Harry se neobtěžoval odpovědět. U Dursleyových pral od svých jedenácti let, nebylo to tedy nic nového.
Jakmile nastartovalo auto, Harry se zády opřel o okénko a zavřel oči. Nespal, na to se příliš bál. Bál se, že uvidí hřbitov a Cedrikovu tvář bez života, když ho zasáhla záře kouzla. Přesto si Dursleyovi mysleli, že zaspal a většinu cesty strávili nadáváním na něj, jak perné to pro ně je, muset mít ve svém baráku takového netvora. Nebylo to nic, co by mu neřekli už předtím do obličeje, ale teď, bez toho, aby si mohl promluvit s Cedrikem, se mu slova zabodávala do hrudníku jako třísky. Téměř cítil, jak mu jehlice ze dřeva prolétávají srdcem a prohánějí se žilami. Bolelo ho dýchat. Bolelo ho být. Jen chtěl přestat existovat. Chtěl ukončit tuto bolest.
***
Dursleyovi ho na nádraží nechali čekat tak dlouho, že než dojeli do Kvikálkova, byla tma. Jakmile Harry vystoupil z auta, sova velikosti orla se snesla na jeho rameno a do kůže mu zaryla drápy. Na svitku visícím jí na noze, byla pečeť ministerstva. Harry si nechtěl přečíst ten dopis, ale věděl, že by radši měl, jinak mu budou posílat sovy dál a Vernon už takhle byl dost naštvaný.
„Žádné další zatracené sovy!“ zabručel, když popadl Harryho, ten si jen stihl vzít od sovy dopis. Jakmile byli uvnitř baráku, Vernon vzal Harryho kufr a nacpal ho do přístěnku pod schody. Stěží se tam vešel a Harry se divil, jak se on sám proboha mohl vměstnat na tak malé místo. Určitě nikdy nebyl tak malý?
„Kde je ten zpropadenej klacek?“ dožadoval se Vernon s nataženou rukou. Harry přemýšlel, mohl by zalhat a říct, že ji ztratil, ale příliš se bál, že by Vernon tu lež prokoukl. Ne že by Vernon potřeboval nějaký důvod, ale Harryho potrestání bylo vždy horší, když měl Vernon pocit, že je odůvodněné. Bylo to, jako kdyby držel svůj vztek na uzdě, dokud Harry neudělal něco, co neměl dělat, a pak ho Vernon mohl volně propustit.
Harry vyndal svou hůlku z kapsy u džínsů a podal ji strýci Vernonovi, a otřásl se, když mužovy zpocené, zavalité ruce ji od něj převzaly. Petunie za ním sykla; nenáviděla, když kolem ní bylo cokoliv tak očividně magického. Vernon vzal hůlku a zahodil ji do přístěnku, pak zamkl dveře na západku a tři visací zámky, od kterých měl klíče jen on.
„Padej do svého pokoje, kluku, myslíš, že snad chceme koukat na tvůj ošklivý ksicht celou noc?“
„Já – strýčku, teto. Za – zajímalo by mě, jestli bych nemohl dostat nějakou lehkou večeři?“ odvážil se Harry. Možná se bude cítit lépe s nějakým jídlem, možná by ho to zbavilo té duté bolesti v hrudi.
„Lehkou večeři? Večeři? Co si myslíš, že jsme? Že si snad tiskneme peníze? Už takhle nás stojí majlant posílat tě do školy, jestli tě tam dneska nenakrmili, tak to máš blbý! Večeře už byla, nedostaneš nic až do snídaně, jako my všichni!“ sevřel mu Vernon vlasy tak prudce, že se Harrymu zalily oči slzami. „Teď mazej do postele a nech nás na pokoji!“
Když ho bili, Harry si myslel, co ho to napadlo žádat jídlo? Nesnášeli, když obrátil pozornost na fakt, že ho nechávali hladovět. Měl jen štěstí, že to nebylo horší, Vernon dokonce ani dnes nesáhl pro pásek. Pospíchal nahoru, než si to strýc rozmyslí, v pěsti svíral dopis z ministerstva.
O pár minut později, co Harry zavřel dveře Dudleyho druhé ložnice, slyšel před pokojem lehké kroky tety Petunie, kterak ho zamyká, řetězy a klíče při tom chrastily. Nezáleželo na tom. Ve zbytku baráku nebylo nic, co by ho zajímalo. Nic ho nezajímalo, ne teď, když tu s ním nebyl Cedric.
Bylo by příjemné osprchovat se nebo se vykoupat, než šel do postele, ale Harry se naučil žít s tím, že luxus jako teplá voda není pro něj. A když ho pustili ráno z pokoje, byla všechna teplá voda vyčerpaná, takže to byla buďto studená anebo žádná. Proto si vždycky v Bradavicích dopřával tak horkou sprchu; měl pocit, že musí doplnit nedostatek přes celé léto.
Harry ležel na úzké posteli. Matrace byla nerovná a prohnutá uprostřed po těch letech, co patřila Dudleymu – neměl z druhé ruky pouze oblečení. Záclony byly stále roztažené; oranžová záře z pouličního osvětlení házela na zeď prapodivné stíny.
Harry rozsvítil u postele lampičku, byl překvapený, že tam stále byla žárovka; Dursleyovi odšroubovali hlavní žárovku minulý rok. Posunul se nahoru a opřel se o pelest postele, přitáhl si kolena k hrudi. Přál si, aby tu byl Cedric a objal ho, ale Cedric už tu nikdy nebude. Cedric byl mrtvý a Harry si nemyslel, že kdy bude schopný to unést. Slzy se nekontrolovatelně kutálely po jeho obličeji, vlhčily mu kalhoty, přesto nemohl přestat brečet. Na tom zvuku nebylo nic jemného; jeho pláč byl hrdelní a hrubý, zvuk někoho smrtelně raněného.
Ruka pevněji sevřela dopis, když ho strhl značně silnější vzlyk. Harry zvedl hlavu a otřel si oči, než zastrčil palec pod obálku; stále občasně vzlykal, dech se mu zadrhával, zatímco četl rozmazaný dopis očima.
Vážený pane Pottere,
Na ministerstvo přišlo upozornění, že jste v noci 29. června tohoto roku vědomě používal kouzla mimo Školu čar a kouzel v Bradavicích v rozporu Výnosu o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků. Vzhledem k tomu, že Vám už byla udělena jedna oficiální výstraha za přestupek proti oddílu 13 Zákona o utajování, vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků, ministerstvo nemá jinou možnost, než Vás podmínečně vyloučit ze školy a zároveň jste povinen zúčastnit se disciplinárního řízení.
Řízení je ustanoveno na 1. srpna tohoto roku. Prosím, do pozdějšího rozhodnutí se považujte za podmínečně vyloučeného. Prosím, dostavte se i s hůlkou, můžete být požádán, abyste ji odevzdal ministerstvu, které ji zničí.
S pozdravem,
Mafalda Hopkirková
Oddělení nepatřičného užívání kouzel
Harry zmačkal dopis a zahodil ho na podlahu. Jeho krk a hrudník bolely, cítil se na zvracení a na omdlení. Objal polštář a potřísnil ho slzami.
Prvního srpna by Cedric slavil osmnácté narozeniny.














Část 32
Harry spal špatně, jeho sny byly zamořeny obrazy umírajícího Cedrika a Voldemortova znovuzrození. V jedné fázi přišel Vernon do pokoje, když už Harryho křik nemohl déle snášet. Přetáhl Harryho páskem a před svítáním zacpal Harrymu jeho školní kravatou pusu, aby ho umlčel; uvázal mu páskem ruce k pelesti, aby si ji nemohl odstranit.
Harry po tom všem nespal; jen ležel netečně na posteli, ruce nad hlavou, rameno ho z té námahy bolela. Kolem sedmé hodiny se pod kočičími dvířky objevila miska napůl zaplněná ovesnou kaší, ale po půl hodině, byla zase odstraněna; Harry se nemohl pohnout, aby se k ní dostal.
Bylo už dost po jedenácté, když přišel Venon ho rozvázat; jakmile byl Harry volný, uháněl do koupelny – potřeba se stala téměř zoufalou – Vernon na něj celou dobu pokřikoval. Když se postaral o nezbytné, bylo to, jak Harry očekával; voda tekla pouze studená, ale stejně se potřeboval umýt. Nemohl jít pod sprchu, ne se vší tou ledovou vodou, tak jen namydlil žínku a umyl se u umyvadla. Bylo to; nebylo to nijak mimořádně. Nikdy nebylo.
***
Vernon už ho znovu neuvázal, po první noci zahodil Harryho kravatu. Už se ani nesnažil ho znovu umlčet, nechtěl ztratit žádné vlastní oblečení kvůli snaze udržet Harryho potichu. Chlapec trávil dny domácími pracemi a večery snahou vyhnout se Vernonovým pěstem nebo botám, ale občas nebyl dostatečně rychlý. Přestal počítat modřiny, každý další den mu nějaká přibyla.
Pokaždé, když křičel po noční můře, dostal znovu páskem, následně tam jen ležel a vzlykal a brečel. Nebrečel kvůli bolesti, kterou mu strýc právě způsobil, ale protože to bylo tak odlišné od toho, co by udělal Cedric. Cedric by ho podržel; kolébal by ho svým tělem; konejšil by ho jemnými polibky, dokud by se Harry neuklidnil natolik, aby znovu usnul. Vernon se nestaral o to, že má Harry noční můry, že právě ztratil lásku svého života, byl jen otrávený z toho, že ho stále budí. Harry si přál, aby se věci mohly změnit: že udělali chybu; že Dursleyovi nebyli ve skutečnosti jeho rodina a on měl někde milující rodinu, která by přišla a zachránila ho.
Netušil, kolik víc toho ještě snese.
***
V sobotu se věci definitivně změnily. Harry věděl, že je sobota, protože Vernon nešel do práce a venku umýval auto; Harrymu nedovolovali chodit nikam před dům pro případ, že by sousedé viděli jeho a stav, ve kterém se nacházel. Dursleyovi se přestali vyhýbat jeho tváři, takže teď vypadal, že má na lících vzor z nachových a žlutých květin. Harryho vždy něco bolelo už od první noci, co přijel a byl si jistý, že se to nezlepší.
Harry klečel na kolenou, houbu v ruce a umýval dveře na vnitřní dvůr, měl mokré džíny, jak klečel v louži vody na dlaždicích terasy. Teta Petunie dělala něco u kuchyňského dřezu a vrhala po něm zlostné pohledy pokaždé, když podle ní nepracoval dostatečně tvrdě. Harry naposledy jedl před třemi dny, dali mu plesnivý plátek chleba a pohár vody a ten chléb byl tak špatný, že ho téměř okamžitě po snědení vyzvracel.
Dudley lenošil naproti dveřím s jahodovou marmeládou v ruce. Úmyslně rozmazával džem po skle, takže ho Harry mohl čistit znovu. Harry byl tak hladový, že byl v pokušení smývat skvrny jazykem.
„Slyšel jsem tě, víš,“ řekl Dudley, jako by to bylo normální, že oni dva spolu vedou konverzaci. „V noci. Křičel jsi klučičí jméno. Nezabíjej Cedrika! Nezabíjej Cedrika!“ posmíval se, přehraboval kapsy něco hledaje.
Vytáhl ven kousek papíru, v tom si Harry uvědomil, že to není papír, ale pergamen. Viděl záblesk barvy svých nezkrotných vlasů. Obrázek, který mu dal Cedric. Ruka se mu pevněji sevřela kolem houby, takže voda vytekla na kameny pod ním.
„Vrať mi to!“ vykřikl Harry, postavil se a kráčel ke svému bratranci. „Nemáš právo hrabat se mi ve věcech!“
Bože, bylo to příšerné, sledovat Dudleyho džemem zapatlané prsty, kterak bezohledně zacházejí s obrázkem. S něčím, čeho se Cedric dotýkal. S něčím, co Cedric dal Harrymu.
„V tvojich věcech? Nemáš nic, Pottere! Jsi zasraná zrůda bez domova, bez rodiny, bez ničeho!“ Dudley si prohlížel obraz. „Harrymu, s veškerou láskou, Cedric. Kdo je Cedric? Tvůj milenec?“
„Vrať mi to!“ Harry hodil houbu na zem, nezajímal se, kam dopadne. Pokusil se vytrhnout obrázek z Dudleyho rukou, ale ten ho držel z Harryho dosahu. „Vrať mi to!“ Teď byli oba ve skleníku, škrábali se na dlaždicích.
„Ty nejsi jen obyčejná zrůda, co Pottere? Ne, ty jsi k tomu ještě zasranej teplouš!“ řehtal se Dudley a dělal zvuky líbání na obrázek. „Kdo dělal holku, Pottere? Ty nebo tvůj drahý Cedric?“
„Sklapni! Sklapni! Nemluv o něm!“
„Óó, Pottřík malé dítě bude brečet nad svým mrtvým přítelem!“
Harry udělal výpad proti bratranci, vztek a adrenalin bylo pro teď jeho jediné palivo. Všechno bylo pro něj v takovém nereálném stavu, nedošlo mu, že jeho bratranec je větší a v boji o hodně silnější. Udeřil jednou Dudleyho do prostorného žaludku, než byl strhnutý za triko a kolem krku se mu utáhla silná pěst.
„Co se to tady děje?“ zahřměl strýc Vernon blízko Harryho ucha.
„Je to zvrhlík!“ pištěl Dudley. „Snažil se mě dotknout!“
„Ty mizero! To je lež!“ vzkřikl Harry.
Dudley se jen ušklíbl a podal obrázek otci. Stále s jednou rukou kolem Harryho trička, si Vernon prohlédl kresbu, až jeho tvář nabrala červený odstín.
„Budiž,“ řekl. „Tedy. Po tom všem, co jsme pro tebe udělali. Ujali jsme se tě, dávali jsme ti jídlo z našeho stolu, oblékali jsme tě, tohle z tebe vyrostlo.“
„Nikdy jste mě nedávali najíst,“ křičel Harry. „Ne pořádně a oblečení jsem dostával, až když ho Dudley donosil!“
„Jak se opovažuješ!“ Vernon třásl Harrym tak prudce, že téměř slyšel cvakat zuby. „Nejsi nic, jen špinavá, oplzlá zrůda a proklínám den, kdy jsme se tě ujali! Nejen, že jsi jeden z nich, navíc praktikuješ ohavné hříšné činy s jinými kluky! Pro tohle shoříš v pekle, Pottere! A teď se navíc snažíš zkazit mého syna!“
Vernon natlačil Harryho na zeď, rozbil mu obličej o omítku. Hvězdičky mu explodovaly před očima, jak ho srazila bolest. Krev se mu vyřinula z nosu a z pusy, zatímco Vernon ho stále otloukal. Harry se snažil dostat ze strýcova sevření, ale toho muže byla pořádná hromada a jeho pokusy byly marné. Když ho Vernon pustil, spadl na podlahu, jen aby na něm mohli strýc s Dudleym pořádně pracovat.
Byl hnán z a do bezvědomí; polovinu doby ani nevěděl, co s ním dělají. Jediné, co vnímal, byla bolest.
„Petunie! Dones jeho kufr!“ zařval Vernon a Harry si musel připlácnout ruce na uši, aby pohltily ten zvuk. Bolelo to, Bože, bolelo to. Jen chtěl, aby už byl konec. Otevřely se přední dveře; Harry byl trhnutím postaven na své vratké nohy a vyhozen na zahradní cestičku. „Nikdy více! Už tě nechci v tomhle domě, kluku! Tebe a tvoji nepřirozenost! Vypadni odsud a drž se dál!“
„Harry se nemohl pohnout z místa, kam dopadl, byl v agónii. Vernon za ním vyhodil kufr, dopadl Harrymu na nohy, ten jen zakvílel obnovenou bolestí, kterou vyvolal kontakt. Oh, Bože, proč už nemohl umřít?
A pak náhle byly kolem něj silné paže, které ho kolébaly.
„Cedriku!“ vzlykal Harry. „Cedriku!“
„Ššš, Pottere. Je to v pořádku. Mám vás. Mám vás.“
Hlas byl silnější než Cedrikův, starší. Harry nemohl otočit hlavou, aby spatřil svého zachránce, ale poznal ten hlas.
„Pane! Oh, pane!“ vzlykal a nechal se tmou konečně pohltit.
***
Severus seděl na jedné z postelí pro hosty na Grimmauldově náměstí, kde strávil posledních pár hodin. Držel na hrudi pohmožděného a zbitého Harryho Pottera, kolébal ho a jemně mu broukal. Sirius Black se snažil zapojit, snažil se převzít svého kmotřence ze Severusova náručí, ale Severus mu to nedovolil.
Teprve až když se Poppy dostala letaxem do pokoje, začal se cítit ve skutečnosti trošku klidněji. Poppy bude vědět co dělat, jak pomoct.
„Severusi, prosím, polož Harryho na postel, ať ho můžu vyšetřit. Musím vědět, co potřebuje spravit.“
„Prasklá lebka, otřes mozku, zlomená žebra, nos, lopatka, natržená slezina, rozsáhlé modřiny a řezy, protržená plíce,“ vyjmenovával klidně Severus, jakoby četl přísady do lektvaru.
„Severusi, jak to –-“
„Použil jsem svá kontrolní kouzla. Umírá, Poppy! Tihle zasraní mudlové ho skoro zabili!“
„Ven, oba dva!“ vyhodila je Poppy i s Blackem. Oba se na ni zlostně podívali, ale oba věděli, že s tou ženou se nemají hádat, zvláště když Harryho život visí na vlásku. „Musím se o Harryho starat. Proč jsi ho nevzal na ošetřovnu, Severusi?“
„Poté co se Barty Skrk dostal do Bradavic? Nemyslím, že je v Bradavicích dále v bezpečí.“
To nebyl jediný důvod; Severus si nebyl jistý, jak by Harry reagoval, kdyby se vzbudil v Bradavicích, zpátky mezi těmi strašnými vzpomínkami. Neměl představu o stavu jeho mysli a nebude mít, dokud nenabere vědomí.
„Severusi, polož Harryho dolů,“ nařídila Poppy. Severus si uvědomil, že sevření, v kterém hocha držel, spíše upevnil, než uvolnil. Jako kdyby ho nemohl nechat jít; ruce mu jako spáry obtočil kolem pasu. Severus to nedokázal udělat; fyzicky nebyl schopný pustit to křehké tělo ze svých paží. Poppy mu musela Harryho odebrat kouzlem a něžně ho položila na postel.
„A teď ven, oba dva a nechte mě postarat se o pacienta,“ řekla Poppy a pár slz se jí skutálelo po lících.
Když byli v chodbě, Sirius Black se k němu otočil a udělal něco, co Severus nikdy neviděl toho muže udělat předtím. Podal mu ruku.
„Nikdy jsem ti nepoděkoval,“ řekl Black, jeho ruka se stále vznášela na místě.
„Za co?“ zeptal se Severus, podvolil se a uchopil nabízenou ruku. Cítil se velmi zvláštně, stát tady v Blackově domě po předcích, potřásat si s mužem rukou, zatímco Harry leží zraněný ve vedlejším pokoji.
„Za to, že jsi ho zachránil,“ prohlásil Black, hlas měl rozhodně upřímný, nezněla v něm žádná posměšná krutost, jako když byli ve škole.
Maje na paměti hrůzostrašný stav, ve kterém se chlapec nacházel, si Severus zhluboka povzdechl. „Ještě není zachráněn.“














Část 33
Oba dva seděli hýčkáni sklenicí ohnivé whisky, když madam Pomfreyová vstoupila do kuchyně po dvou hodinách, co zanechali Harryho v její péči. Kdo by si kdy pomyslel, že on a Sirius Black budou mít něco společného? Oba se obávali o Harryho, přestože o tom neřekli ani slovo; obsah svých trápení si nechávali pro sebe. Severus se naučil během těch let, které strávil jako špeh, že čím méně mluví, tím je menší možnost, že se prozradí.
„Jak je na tom?“ zeptali se oba najednou ošetřovatelky. Její šaty byly v původním stavu; Severus hádal, že se právě kouzlem zbavila krve. Jeho vlastní hábit byl pokryt tmavšími zaschlými skvrnami, ale ani ho nenapadlo ze svého oblečení odstranit Harryho krev. Nějak mu přišlo neuctivé, odstranit magií důkaz, čím si prošel.
„Ne příliš dobře,“ přiznala Poppy. „Bože, ti lidé! Jak mu to mohli udělat? Dítěti? Pro teď jsem ho umístila do léčivého spánku a ošetřila rány, jak nejlépe jsem uměla. Díky bohu, Severusi, že jsi ho našel včas. Ještě zdaleka není mimo nebezpečí, měla bych se vrátit k němu jen pro případ, že – že se o něco pokusí.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Sirius.
„Když jsem mu čistila rány, tak přišel k sobě. Řekl – řekl mi, že si přeje, abych ho nechala zemřít.“
„Cože?“ Zařval Sirius a pochodoval ke dveřím. „To to vzdává? Jen tak? Jen proto, že mu umřel kamarád ze školy?“
Poppy si vyměnila pohled se Severusem; Harry očividně svému kmotrovi neřekl o svém vztahu s Cedrikem. „Siriusi, posaď se,“ řekla Poppy. „Nechci, abys ho rozrušil. Už takhle se cítí dost špatně.“
Sirius chvíli zíral na dveře, ale pak se podvolil a posadil se zpátky za kuchyňský stůl. „Měla bych se vrátit,“ řekla Poppy.
„Stále na něm mám sledovací kouzlo, Poppy. Upozorní nás, kdyby se ocitl v přímém ohrožení.“
„Oh, dobrá, Severusi,“ sklouzla na další židli. Severus se nedokázal posadit; na to se mu příliš kroutily vnitřnosti. Měl pocit, jako by se měl každou chvíli rozlomit na dva kusy.
Ticho, které zavládlo, trvalo snad věčnost. „Mohl by mi někdo říct, o co jde?“ zeptal se nakonec Sirius.
„Cedric Diggory nebyl jen Harryho kamarád ze školy,“ vysvětloval Severus. „Byli zasnoubení.“
„Co tím myslíš, zasnoubení? Harrymu je teprve čtrnáct!“
„Přesto měli zásnubní obřad a plánovali se vzít hned, jak Harry dodělá školu a bude mít na to věk.“
„Cože? Harry by tohle nikdy neudělal a neřekl mi o tom. Proč sis to vymyslel, Snape? Co z toho máš? Takováhle hloupá lež.“
„Je to pravda, Siriusi. Byla jsem tam. Byla jsem jim za svědka,“ potvrdila Poppy.
„Oh, Bože, ona je to vážně pravda? On toho chlapce miloval? Ale proč mi to neřekl?“
„Myslím, že je to kvůli těm mudlům, kteří mu to vtloukli do hlavy,“ řekl Snape, jeho hlas se na konci téměř zlomil. „Naplnili mu hlavu nesmysly, jak je nepřirozené mít rád někoho stejného pohlaví. To je taky důvod, proč k němu dnes byli tak násilní, zjistili, že je gay a nezvládli to.“
„Nezvládli to? Oni to, do prdele, nezvládli? Vždyť ho, kurva, skoro zabili! Harry, oh, Harry!“ Sirius praštil do stolu. Rozzlobeně se podíval na Snapea, pak na Poppy. „Zabiju je. Všechny do jednoho.“
„Nepotřebuješ s tím pomoct?“
„Zastavte! Oba!“ nabádala je Poppy. „Poslední, co Harry potřebuje, je, aby někdo z vás skončil v Azkabanu! Potřebuje naši podporu; nepotřebuje, aby jeden z vás zbrkle vyletěl a hnal se tam jako nějaký anděl pomsty. Tady, podívejte se na tohle.“ Vrazila Siriusovi do ruky kousek zmačkaného, zakrváceného pergamenu; Severus mu to přečetl přes rameno.
„To má být nějaký vtip?“ zavrčel Snape, vyrval Siriusovi z ruky dopis. „Ministerstvo ho obviňuje za to, že bojoval s Temným pánem? 29. v tu noc zemřel Cedric!“
„Není to vtip, Severusi. Můžou ho vyloučit, nebo hůř, zlomí mu hůlku.“
„Jen přes mou mrtvolu!“ vykřikl Sirius.
„A moji,“ přidal se Snape. Sirius vytřeštil oči.
„Co to s tebou je, Snape? Nenáviděl jsi Jamese a nenávidíš Harryho od té chvíle, cos ho spatřil. Dokonce ještě dřív.“
Severus si vykasal rukáv košile; Poppy zalapala po dechu, jen co uviděla Znamení zla.
„Vrátil se, že jo? Voldemort se vrátil,“ natáhl se Sirius a dotknul se Severusovi paže. Severus spustil dolů rukáv a odtáhl se z dosahu druhého muže.
„Ano, a jestli bude ministerstvo natolik pošetilé a zničí hůlku jediného kouzelníka, který je natolik silný, aby ho mohl porazit, nikdo z nás dlouho nepřežije. A já se postavím každému, kdo je natolik hloupý a zkusí to.“
Severusovi se ke konci zvýšil hlas; vztek, který mu proudil žilami, ho překvapil. Věděl, že mluví pravdu. Postavil by se každému, kdo by se pokusil zranit Harryho a nejen proto, že byl jejich nejlepší nadějí na poražení Voldemorta. Byl to objev, tady, v kuchyni na Grimmauldově náměstí. Postavil by se každému kvůli Harrymu.
Severus klesl na židli, cítil se nejistě. A i sám sobě si odmítal přiznat, co to znamená.
***
Vernon Dursley vždycky stál nohama pevně na zemi, byl praktický muž. Nevěřil v nic nadpřirozeného. Nevěřil v magii a nezáleželo, jak zvláštní věci se děly, když Harry Potter bydlel v jejich domě. Nevěřil v duchy, v ghúly, ani v nic podobného.
Tak proč se nikdo z nich neodvažuje nikam poblíž ložnice, kde přebýval ten Potterovic spratek? Byla zima, taková zima, navzdory horkému létu. Petunie odešla vyčistit pokoj, jen co Vernon toho neřáda vykopl ven, ale skoro okamžitě vyběhla ven.
„Něco tam je, Vernone!“ ječela, zatímco Dudley se přikrčil za otcovými rameny.
„Nebuď směšná, Petunie,“ odsekl Vernon. Neměl čas na řešení nesmyslů. Chtěl z té ložnice udělat svoji pracovnu, ale hysterický záchvat jeho ženy nechtěl přestat. Byl čas na zbavení se věcí, které zbyly po tom spratkovi. Vernon nechtěl, aby mu cokoli připomínalo čas, kdy tu bydlel Harry Potter. Stále tam zbyly nějaké kresby visící na zdech, pár knih, brka a kalamáře s inkoustem roztroušené po stole. Brka! Brka! Nechtěl mít už nikdy žádnou z těch pitomin doma.
Vernon překročil práh pokoje a zalapal po dechu; bylo mu, jako kdyby se ponořil do ledově studené vody. Dech se mu srážel před pusou; okna ložnice byla pokryta jinovatkou. Jinovatkou? V červenci? Zatřásl se a obtočil kolem sebe ruce na pár minut, než začal strhávat obrázky té zrůdy ze zdí.
Nebo se spíše pokusil je strhnout. Ty kresby se nechtěly pohnout. Co s nimi ten spratek udělal? Přilepil je tam? Ať Vernon tahal, jak chtěl, zůstávaly pevně přidělané. „Petunie, pomoz mi!“ zařval, přestože Petunie byla těsně za dveřmi. „Dudley, ty taky!“
Ostatní členové jeho rodiny vstoupili a také se okamžitě začali třást. Přesto jaká byla Vernonovi zima, tak se potil úsilím, které vydával na pokusy o sundání obrazů. Po chvíli zaznamenal bolest, začala na krku a šířila se dolů, do levé ruky. Ucítil dotyk na rameni a otočil se, očekávaje, že uvidí Petunii. Dotyk byl studený, o tolik studenější než vzduch v pokoji a i bez toho, aby se otočil, věděl, že to není Petunie, kdo se ho dotýká.
Srdce mu vynechalo, rozum odmítal přijmout, co vidí a zemřel dříve, než dopadl na podlahu; poslední zvuk, který uslyšel, byl děsuplný křik jeho ženy a syna.
***
Policii zavolala sousedka paní Arabella Figgová. Vypověděla, že nikoho od Dursleyových neviděla už několik týdnů, naposledy toho dne, kdy předvedli scénu a vyhodili synovce z baráku.
Detektivní inspektor Drake měl z toho baráku špatný pocit ještě dříve, než do něj vkročil. Jestliže byli mrtví už pár týdnů, děsil se pomyslet si, v jakém stavu najdou ty těla v červencovém vedru. Se svým týmem vstoupil do budovy, přední dveře byly otevřené dokořán, ale nenesly žádnou známku násilného vniknutí.
Kluci z forenzního šli odebrat otisky prstů ze všeho v dohledu. Drake zkontroloval všechny pokoje v přízemí. Všechno bylo úhledně uspořádané, vše bylo na místě. Na vnitřním dvoře byla houba a kýbl špinavé vody; dveře od skleníku byly otevřené a tam, konečně Drake uviděl, co očekával. Zdi a podlaha byly pokryty rezavě zabarvenými skvrnami. Nepotřeboval nikoho z forenzního, aby mu řekli, že to je krev, ale neleželo tam žádné tělo.
Přešel po schodech nahoru, zatlačil do dveří koncem bundy, aby nezanechal žádné otisky. Jeho seržant, Owens, byl u nich nový a vypadalo to, že se mu udělalo špatně z té krve dole.
„Nemusíš to dělat, pokud nechceš,“ řekl Drake. Netoužil opatrovat omdleného seržanta, pokud tomu mohl předejít.
„Jsem v pořádku, pane,“ trval na svém a Drakeův respekt pro něj o stupínek stoupl.
Zastavili se před posledními dveřmi, oba se třásli. „Bože, to je zima!“ poznamenal seržant Owens, jakmile Drake otevřel dveře. Uvnitř ležela tři těla, otylý muž, štíhlá žena a tlustý chlapec. Těla, místo aby byla nafouklá a červy prolezlá, jak Drake očekával, všechna vypadala, jakoby spala. Nebyl na nich ani známka zranění či rozkladu. V pokoji bylo jak v mrazáku a pravděpodobně proto se ta těla zachovala.
„Bože! Jejich tváře!“ řekl Owens. „Vypadají, jakoby zemřeli strachem!“
***
Několik mil odsud, v domě na Grimmauldově náměstí se chlapec zazmítal a převalil na posteli, zlé sny přerušily jeho léčebný spánek. Vzbudil se, třesoucí se a zpocený, na rtech ucítil krátký polibek, ale v pokoji s ním nikdo nebyl.
Rozhlédl se kolem, srdce se mu nanovo rozbušilo, když si uvědomil, co to znamenalo. Bylo to konečné sbohem. Už nikdy tyto rty neucítí znovu.
„Cedriku,“ zašeptal do tmy. „Cedriku.“
Ale nikdo mu neodpověděl.













Část 34
„Takový pěkný kluk,“ zasyčel Voldemort a nohou obrátil Cedrikův mrtvý obličej a zatlačil ho do špíny.
„Nedotýkej se ho! Nedotýkej se ho!“ křičel Harry a bojoval proti poutům. Nemohl se pohnout. Zařval hlasitěji.
„Harry, ššš, drahý, je to jen sen,“ broukal mu hlas do ucha a někdo jím houpal.
Nebyl to Cedric. Věděl, že to není Cedric, ale podvolil se pohodlí, které dotyk poskytoval, až se nakonec znovu propadl do snů.
Když se druhý den ráno probudil, sluneční paprsky se prodíraly skrze tenké záclony se vzorem Hipogryfa. Kde je? Neměl ani ponětí. Nebyl v Doupěti, aspoň ne v pokoji, kde někdy už byl, a definitivně nebyl v Zobí ulici. Všechno ho bolelo, ale nejvíce ho bolely nohy. Byla to nepředstavitelná muka, kdykoliv se pohnul. Hlavu měl jako v mlze, jako kdyby spal několik dní. Možná také spal.
Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak ho jeho strýc vyhazuje a profesor Snape ho drží, než ztratil vědomí. Po tomto si toho už moc nepamatoval. Byla tu madam Pomfreyová, na to si vzpomínal, a také si pamatoval, že jí řekl, ať ho nechá zemřít. Začervenal se, když si to vybavil. Cedric by se za něj styděl, že není schopen přetrpět trochu bolesti.
„ZRÁDCI KRVE! ZNESVĚCUJETE DŮM MÝCH PŘEDKŮ!!“ ozval se náhle odněkud jekot, až Harry málem vyletěl z kůže.
Kdo to proboha byl? Byl ve Snapeově domě? Jak dlouho byl v bezvědomí?
Harry se rozhlédl po pokoji; cítil se více při vědomí než za poslední týdny, nejspíše za to vděčí lektvarům či kouzlům madam Pomfreyové. Zdi byly vymalovány velmi nepatřičným odstínem béžové, která Harrymu vzdáleně připomínala zvratky. Kufr měl uložený v nohách postele, které byly ze staromódního železa, čímž mu připomněly postele na ošetřovně. Na rozdíl od zdí byla postel vymalovaná čistě, v trochu tmavším odstínu béžové.
V pokoji byly dvě postele; na jedné ležel Harry a druhá byla odstrčena k oknu, drtila spodek záclon. Mezi nimi byl malý stolek, na kterém byla položena petrolejová lampa; několik lahviček s lektvarem; džbán vody a sklenička. Harry zvedl džbán; cítil se poněkud žíznivě, ale tak moc se mu třásly ruce, že většina vody skončila na podlaze místo ve skleničce.
V té vteřině jeho levou nohu zachvátila bolest. Pustil sklenici – voda vyšplíchla na něj, na postel, na zem, když vykřikl. Stěží o vteřinu později vtrhli do pokoje madam Pomfreyová, profesor Snape a jeho kmotr.
„Siriusi! Ty jsi tady!“ volal Harry, jak se snažil ignorovat bolest v noze, ale madam Pomfreyová to tak nenechala.
„Tady, Harry, vypij to,“ řekla podávajíc mu ampulku, kterou vytáhla z kapsy zástěry. „Pomůže ti to s bolestí, drahoušku. Dvě kapky.“
Harry spolknul lektvar a téměř okamžitě ho obalilo teplo, když bolest zabíjející lektvar provedl své kouzlo, nohy ho přestaly bolest, stejně jako zbytek těla. Sirius a profesor Snape na něj stále koukali trochu s obavou. Harry si povzdechl a položil se na polštáře.
„Siriusi, co tady děláš?“ Harry si nedokázal představit, proč je jeho kmotr ve Snapeově domě.
„Bydlím tady,“ řekl Sirius. „Tedy spíš bydlel jsem. Tohle byl dům mých rodičů.“
„Siriusi, necháme vás dva na chvíli o samotě,“ oznámila madam Pomfreyová. „Půjdu připravit Harrymu něco k obědu, tak mu zatím vysvětli věci o Řádu a o…“
„Jakém Řádu?“ zeptal se Harry, čím dál tím víc zmatený. Jestliže měl Sirius barák, proč se musel vracet do Zobí ulice? Proč ho Brumbál neposlal rovnou sem? Proč si musel prodělat tohle všechno? Cítil slzy hromadící se mu v koutcích očí a rychle je zamrkal, než je ostatní mohli vidět. Sirius podal Harrymu skleničku, ale nepromluvil.
„Siriusi?“ začal Harry, když jeho kmotr neprojevil známku toho, že by něco chtěl vysvětlit. Madam Pomfreyová pobídla Snapea ven zamumlaným: „Pojď se mnou, Severusi!“
Harry byl zvědavý, kolik dalších tajemství ještě se předpokládá, že vydrží.
***
„Jeho nohy se nelepší, že ne?“ zeptal se Severus, jakmile s Poppy sešli po schodech z Harryho doslechu. Poppy se zaměstnala staromódním prostíráním mezitím, co ohřívala kuřecí polévku.
Severus si prohlížel mudlovské noviny, které mu Poppy ráno donesla. Všichni Dursleyovi byli nalezeni mrtví, podle vyšetřovací zprávy byli mrtví už týdny, ale jejich těla byla zachovalá. Nenašli žádnou příčinu smrti a koroner vyhlásil verdikt, smrt nastala nešťastnou náhodou.
„Ne, Severusi. Lektvary jen mírní bolest, ale poškození už nelze spravit. Bude kulhat po zbytek života.“
„Merline! Ti bastardi! Nikdy ho neměli tam poslat! Nikdy!“
„Severusi, dobře víš, že krevní ochrana fungovala, jen když Harry s nimi žil.“
„Na co mu byla zasraná krevní ochrana, když ho zranili jeho příbuzní? Nezastavilo je to, aby ho téměř zabili, nebo snad jo?“ Severus sklesl na židli, žluč mu stoupla do krku. Bylo to tak známé. Tak důvěrně známé.
„Severusi, vím, jak moc tě to štve. Musí ti to připomínat tvoje špatné vzpomínky,“ řekla Poppy, sundala kastrol z kamen a nabrala polévku do bílé misky, která byla přichystaná na dřevěném podnose.
„Nedovolím, aby se to opakovalo, Poppy. Ministerstvo má nějaké stupidní zákony na to, kam umístí Harryho, když jsou Dursleyovi mrtví. A nebudou zacházet s tím chlapcem tak, jak se zacházeli se mnou – to nedovolím.“
„Severusi, ministerstvo pravděpodobně umístí Harryho na nějaké chráněné místo. Je to na Starostolci, aby rozhodl o jeho budoucnosti, co můžeme dělat my?“
„Nevím, ale musí tu něco být.“
„Tady, Severusi, doneseš mu ten tác, prosím? Přemístím se zpátky do Bradavic, potřebuju víc tvého Srdečního relaxantu.“
Poppy přidala na tác dva rohlíky, mističku másla a sklenici dýňového džusu. Dlouhou dobu držela v ruce nůž, nakonec ho položila na podnos společně se lžící.
„Ty mu dáváš Srdeční relaxant?“ zeptal se zamračeně Severus. Byl to velmi silný uklidňující lék, návykový, když se bral příliš často a člověku dával více přijatelnou masku pro emoce. Srdeční relaxant způsoboval přesně to, co naznačoval jeho název, uklidňoval lidské srdce, pomáhal mu cítit se, jakože všechny problémy odešly a život je prostě skvělý. Přesto to bylo umělé, problémy nezmizely, a když lektvar vyprchal, pacienti občas upadali do ještě horšího stavu než před užíváním lektvaru.
„Co jsem měla dělat, Severusi? Pomůže mu aspoň na chvíli, do doby, než se bude cítit na to, aby o tom mluvil.“
„Stále si myslíš, že se může pokusit o něco drastického?“ zeptal se Severus. Poppy se opět zadívala na nůž.
„Myslím, Severusi. Ztráta Cedrika je jen vrchol toho všeho a tohle může být jen poslední kapka, která zlomí hipogryfovi hřbet. Ten chlapec si toho už přetrpěl tolik; občas se mi chce brečet jen, jak se na něj dívám. Je tak vyhublý! Věděl jsi to, Severusi? Věděl jsi, co mu Dursleyovi dělali všechny ty roky?“
„Ne přesně, ne, ale měl jsem podezření. Občas, když se vrátil po prázdninách, vypadal – vypadal pronásledovaný. Tak jsem vypadal i já každý rok. Měl jsem udělat něco dříve, Poppy. Měl jsem to zastavit!“
„Všichni neseme vinu, Severusi. Mysleli jsme si, že ho chráníme, když ho necháváme tam, kde žije krev jeho matky. Snažili jsme se nevidět pravdu dokonce, i když jsme ji měli přímo před očima. Neobviňuj se, Severusi. Jestli je to vina někoho, tak moje. Podívej se, kolikrát jsem ho měla na ošetřovně, léčila mu podvyživenost, zlomené kosti, modřiny.“ Poppy pokrčila rameny a osušila si oči koncem zástěry.
„Jen jsi poslouchala příkazy, Poppy. Jako my všichni.“
„To nás neomlouvá.“
„Ne, neomlouvá,“ řekl Severus, zvedl podnos a snažil se vystoupat schody tak potichu, jak dovedl; rozhodně si nepřál rozrušit obraz Blackovy matky. Jednou rukou zaklepal na dveře ložnice, Sirius je otevřel a mávnutím ho pozval dovnitř.
„Uvidíme se později, Harry,“ rozloučil se Sirius a protáhl se kolem Severuse do chodby.
„Madam Pomfreyová ti udělala něco k obědu,“ oznámil Severus, položil tác Harrymu do klína. Chlapec se ani nepohnul, aby se z toho čehokoliv dotknul. Modřiny na obličeji mu bledly, teď když ho Poppy ošetřovala. Pod nimi ale byl bledý a mdlý. Byl oblečený do Siriusova pyžama, které mu nesedělo lépe než jeho obvyklé obnošené oblečení; byl příliš malý.
„Nemám hlad.“
„Pottere, musíte něco sníst.“
„Nemusím! Nemusím nic! Proč mě všichni nenechají kurva na pokoji?!!!“ zaječel Harry, když popadl tác a vyhodil obsah na podlahu, hrudník se mu námahou prudce zdvíhal.
Severus potlačil naštvané odseknutí, věděl, že Harry si nemůže pomoct, jak se cítí a že vztek docela dobře mohl znamenat, že je na cestě k uzdravení.
Na druhou stranu, to mohlo jen znamenat, že Srdeční relaxant vyprchal.
***
„Ssseverusi, jsem tak potěššen, že jsi ssse k nám přidal,“ zasyčel Voldemort a zatlačil nohou více na Severusova skloněné záda. Severus nekřičel, ani se nepohnul. Na toto zavolání přišel pozdě a věděl, že bude potrestaný za to, co Voldemort vidí jako nedostatek poslušnosti. Ostatní Smrtijedi byli v plášti a masce; stáli do kruhu kolem nich, čekali jak hyeny na krev. Severus byl úplně nahý, kromě obojku, který mu Voldemort umístil na krk. Voldemortovy ruce ho utáhly a vytáhly za něj Severusovu tvář nahoru, naproti němu.
„Komu sloužíš?“
„Jen vám, můj pane.“ Sklonil Severus oči.
„Mám pro tebe speciální úkol, Severusi. Vskutku velmi speciální. Luciusi, odveď ho do mého pokoje a… připrav ho,“ ta stvůra na něj vrhla mlsný pohled a olízla si rty. Severus věděl, že se radši nemá otřást. Věděl, že radši nemá ukázat hnus nebo strach z toho, co se chystá. Věděl, že to přijde, jakmile ho svlékli.
Nechal se Luciusem odvést, odlezl po čtyřech, jak jeho pán vyžadoval ignoruje posměch a pískání ostatních. Jiní by zabíjeli, aby mohli být na jeho místě, ale Severus necítil nic jiného než znechucení a stud, když ho Lucius odváděl do Voldemortovy ložnice.
Lucius vyčaroval pouta a přivázal Severuse k pelesti postele. Obojek, který nosil Severus, naznačoval více než jeho pozici dnes v noci – Voldemortova otroka – také zabraňoval kouzlit a nemohl se tedy osvobodit, stejnak jako nemohl vyletět na měsíc.
Lucius přejel očima po Severusově nahém těle a usmál se.
„Už je to dlouho, nezdá se ti, Severusi?“
„Ani zdaleka dostatečně dlouho!“ zasyčel Severus skrz zaťaté zuby.
„No, no, Severusi. Slyšel jsi našeho pána. Mám tě připravit.“ Lucius si rozepínal kalhoty.
Severus zavřel oči a přál si být kdekoliv jinde.













Část 35
Severus stál pod sprchou, nechával horkou vodu, nechť spláchne, co se stalo tuto noc v Raddle Manor. Jakmile se vrátil, Brumbál svolal schůzku Řádu na Grimmauldovo náměstí, ale Severus tam netoužil jít páchnoucí jako nějaká děvka z Obrtlé. Netoužil být považován za jednu z nich; přestože taková byla realita. Jeho odměna nebyly peníze, ale informace a Voldemort si pouštěl jazyk na špacír, když si užil rozkoše. Fakt, že Voldemortova rozkoš znamenala bolest pro ostatní, byl vedlejší.
Než se dosprchoval, měl už úplně zčervenalou kůži; a dokonce i jeho vlastní měkký ručník byl po tolika cruciatech bolestivý. Měl vyšší toleranci proti prokletí než většina lidí, ale jen tím docílil, že jeho trest trval déle než u ostatních. Voldemort nikdy nepřestal, dokud Severus hystericky neřval, téměř bez sebe bolestí. Severus na sebe zakouzlil vysoušecí kouzlo a oblékl si šaty, které obvykle nosil po smrtijedských shromáždění; hebkou hedvábnou košili, černé bavlněné kalhoty a přes ně sametový hábit. Poté, co si oblečení vzal na sebe, začaroval ho ještě do jemnějšího. Předtím, než se odletaxoval na Grimmauldovo náměstí, obrátil do sebe pár lektvarů proti bolesti a natřel si do nejhorších ran antiseptický balzám; nedalo se odhadnout, čeho všeho se Voldemort nebo Lucius dotýkali.
Tu noc tam bylo jen malá společnost, ředitel, Minerva, Sirius, Molly a Artur Weasley. Poppy nebyla členkou Řádu, ačkoliv o něm věděla. Zůstávala u Harryho; nikdo z nich si nemyslel, že by ho mohli nechat o samotě.
„Dal by sis šálek čaje, Severusi?“ zeptala se Molly téměř okamžitě, jakmile vystoupil z krbu.
„Ne, děkuji,“ řekl a oprášil si saze.
„Co je nového, Severusi?“ otázal se ředitel. Žádný zdvořilý zájem o to, jak se cítí. Nikdo z nich nevěděl, co Severus protrpí v jeho špionské roli, jen ředitel věděl. Ve skutečnosti to byl on, kdo si myslel, že je to skvělý nápad: dobrý způsob, jak podlézat Temnému pánovi. Bylo to první setkání od doby, co Voldemort získal zpět své tělo, kdy se rozhodl udělat ze Severuse příklad. Získal své potěšení, stejně tak Lucius, zatímco ostatní přihlíželi. Důvod, proč Severus nechtěl čaj, byl ten, že nevěřil, že dokáže zastavit třas svých rukou na tak dlouho, aby ho mohl vypít.
Sepnul je dohromady a ustálil je jen silou vůle.
„Ví, že Harryho příbuzní jsou mrtví, tudíž už déle nemá ochranu. Chce vědět, kde je Harry nyní, kdo jsou jeho poručníci. Nemohl jsem mu to sdělil. Byl jsem – byl jsem potrestán za nepřinesení lepších zpráv. Voldemort má jiné špehy, řekli mu o tom slyšení; musí to být někdo přímo z ministerstva. Chce po mně, abych šel na to slyšení, zjistil, zda bude či nebude vyloučen, a kdo budou jeho noví opatrovníci. Domnívám se, stejně tak i Voldemort, že poručnictví bude také ustanoveno na tom slyšení 1. srpna?“
„Také to očekáváme, ano,“ řekl Brumbál. „A Voldemort ti neřekl nic jiného?“
Severus na něj zůstal zírat; osobně měl za to, že informace, které shromáždil, jsou docela působivé. Věděli něco o Voldemortových plánech. Ještě nebyl připraven unést nebo zabít toho chlapce; vyčkával; sledoval, co se stane. Pakliže Harryho noví poručníci budou schopni ho ochránit do jeho návratu do Bradavic, byl jen malý důvod k obavám. Voldemort půjde po Harrym a zdá se, že se to stane spíše dříve nežli později. Musí se na to připravit a musí na to připravit Harryho.
„Nemluvil o Oddělení záhad?“ zajímal se Brumbál srkaje čaj.
„Ne. Ne se mnou,“ odpověděl Severus.
„Víš něco, co my nevíme, Albusi?“ zeptala se Minerva.
„Ne, Minervo. Jen mě to zajímalo. Vzhledem k tomu, že má špeha uvnitř ministerstva, mohl by o něj vyjádřit zájem, to je vše. Dobrá, Harry potřebuje dospělý doprovod ke Starostolci, Severusi, tímto bys mohl dodržet Voldemortovi rozkazy a zároveň vyhovět našim zájmům.“
„Které jsou?“ pozvedl Severus obočí na svého zaměstnavatele.
„Udržet Harryho v bezpečí, samozřejmě!“ řekla Minerva, jako kdyby se Severus zbláznil, vůbec pokládat takovouhle otázku. Brumbál se neusmál, dokonce ani nezamrkal a Severuse napadlo, jestli Brumbálovy zájmy jsou jiné než si všichni ostatní myslí.
„Nepracovali Harryho rodiče na Odboru záhad?“ zeptala se Molly, když obcházela stůl a nalévala každému horký čaj do hrnku. Nenabídla jeden Severusovi a ten za to byl vděčný; myslel, že uviděl záblesk soucitu v jejích očích, ale nebyl si jistý.
„Ano,“ přikývl Brumbál, „ale pochybuji, že to má co do činění s tím, proč chce Harryho.“
Severus si tím nebyl tak jistý. Nebyla na Odboru záhad Síň proroctví? Nepůjde Voldemort hledat tu věštbu, kterou Sybila Trelawneyová před lety pronesla? Ne, uvědomil si Severus, nepůjde. Zadá to někomu jinému, aby to pro něj udělal; Voldemort si zřídka kdy oběhával vlastní pochůzky. Severuse zajímalo, jestli tento úkol zadá jemu.
„Severusi, myslím, že by bylo nejlepší, kdybys zbytek léta zůstal tady,“ řekl Brumbál. Severus věděl, že to přijde, od té doby, co zachránil Harryho Pottera ze Zobí ulice. „Pokud ti to nebude vadit, Siriusi?“
„Myslím, že lepší otázka je, jestli to nebude vadit Harrymu? Už si toho zažil dost; nepotřebuje další rozrušení. Jestli Harry řekne, že můžeš zůstat, tak můžeš zůstat, Snape.“
Severus přikývl chlapcovu kmotrovi; líbil se mu ten nápad, že to bude Harryho výběr.
***
Harry souhlasil se vším, co navrhovali, byl to prostě jednodušší způsob. Neměl energii na boj ani hádky; neměl energii na nic. Trochu brečel, když mu madam Pomfreyová nakonec vysvětlila jeho nohu; neměl jen zlomené kosti a modřiny; cokoliv Vernon udělal, mu nějak poškodilo nervy v noze a Harry už ji nikdy nebude moci plně používat jako předtím. Mohl chodit, ale jen s holí a po zbytek života bude kulhat. Byl to už týden od toho, co mu to sdělila a Harry od té doby nevylezl z postele kromě cest do koupelny.
Souhlasil, aby Snape zůstal; stejně neměl pocit, že má na výběr. Dospělí mohli dělat, co si mysleli, že je pro něj nejlepší, aniž by se s ním poradili; byl na to zvyklý. Bylo milé, že Snape za ním přišel do pokoje a zdvořile se ho zeptal, zda mu nevadí, když tu na zbytek léta zůstane s nimi. Vzhledem k tomu, že dům patřil Siriusovi, ne Harrymu, neměl pocit, že má právo odmítnout. Navíc mu bylo jedno, kdo tu žije.
Snape půjde na to slyšení s ním; což bylo pro něj překvapení. Harry si myslel, že bude muset jít sám. Byl zvyklý, že ho dospělí nechávali všechno zařizovat, takže bylo těžké pro něj komukoliv věřit. Někdy ho pan a paní Weasleyovi šli navštívit po schůzce Řádu; Ron byl v Rumunsku u bratra a měl se tam báječně, jak mu psal dopis po sově. Madam Pomfreyová byla na Grimmauldově náměstí častěji než nebyla, ale zřídkakdy zůstávala přes noc. Harry předpokládal, že to znamená, že už je mu lépe, ale necítil se tak. Ne uvnitř, ne tam, kde na tom záleží.
Nikdy ho nenechávali samotného, vždy u něj někdo byl, a Snape nebo Sirius u něj dokonce trávili i každou noc na rozkládací posteli u něj v pokoji a chodili s ním i do koupelny. Alespoň ho nechávali zavřít dveře, aby měl soukromí, ale magicky mu zabránili zamknout se. Harry se čím dál tím víc od všech živých vzdaloval. Jeho srdce bylo zcela trháno v jiném směru. Prázdnota ho neopouštěla a bylo čím dál tím těžší přežít další den. Chtěl Cedrika. Potřeboval Cedrika.
Rozhodl se udělat to na své narozeniny a vyhnout se tak i slyšení. Madam Pomfreyová přinesla jemu a Siriusovi snídani do postele; usmála se na něj a podala mu pár zabalených dárků. Harry se z nich nemohl radovat; věděl, že je nikdy nerozbalí. Snědl trochu ze snídaně jen proto, aby se vyhnul hádce se svým kmotrem, opravdu neměl hlad. Neměl hlad už celé dny, jako kdyby jeho tělo bylo stejně připravené jako jeho mysl.
Harry vylezl s postele a zvedl hůl – Snape ji pro něj vykouzlil, řekl, že to byl předčasný narozeninový dárek. Byla udělaná z buku a držadlo bylo zakrouceno do tvaru lva. Chvíli se kymácel, levá noha ho nechtěla unést, ale Harry to nedovolil. Dojde do koupelny sám bez pomoci, i s rozviklanou nohou. Sirius vstal dříve, než Harry došel ke dveřím.
„Kam jdeš, Harry?“
„Koupelna,“ pokrčil rameny, snažil se zachovat klid navzdory tomu, že jeho srdce bilo tak rychle, až se divil, že ho Sirius neslyší.
„Dobře, půjdu s tebou,“ řekl Sirius, přehodil si župan přes pyžamo. Harry ve skutečnosti nečekal nic jiného. Vše, co bylo považováno za nebezpečné, bylo odstraněno ze všech koupelen. Nebyly tam žádné břitvy, zrcadla, prášky ani lektvary. Mysleli si, že udělali dost, aby ho ochránili před sebou samým.
***
„SEVERUSI!! DO PRDELE! SEVERUSI!!“ zaječel Sirius z patra; jeho křik vzbudil obraz a ten začal také vykřikovat.
Severus vyběhl schody po dvou, naléhavost v Siriusově hlase ho poháněla. Na prvním poschodí našel Siriuse, jak drží Harryho v náručí, z chlapce odkapávala voda a stále byl oblečen do pyžama, oblečení se na něj nalepilo jako druhá kůže.
„Co se stalo?“ zeptal se Severus, sklonil se dolů a zkontroloval Harryho životní funkce.
„Pokusil se utopit ve vaně! Byl nějak moc potichu, tak jsem zavolal skrz dveře, ale on mi neodpovídal, bál jsem se toho nejhoršího. Otevřel jsem dveře, přestože jsem mu slíbil soukromí.“
Chlapcův puls byl slabý, ale stabilní. Dýchal poměrně dobře na to, že se téměř utopil. Proč se neozval jeho kouzelný alarm, jestliže se Harry pokoušel zabít? Severus vyndal svou hůlku a prohlédl chlapce, jeho koutky rtů se zaškubly v něčem, co mohl být téměř úsměv.
„Nikdy mu nehrozilo utopení, Siriusi. Je pod kouzlem Aqua Tutis. Ať to na něj zakouzlil kdokoliv, neodstranil ho; nemůže se utopit, dokud ten dotyčný z něj kouzlo nesejme.“
„Snažil se to ukončit, že jo?“ zeptal se Sirius a třel Harrymu záda. „Cítím se tak zkurveně bezmocný! Chci pomoct – jak mu můžeme pomoct, Severusi?“
„Nevím, Siriusi. Ale teď si myslím, že bychom ho radši měli převléknout do čistých šatů.“
Sirius se zadíval na promočené tělo svého kmotřence, jako kdyby si nedokázal uvědomit, že voda, která kape na podlahu, pochází od Harryho.
„Není v pořádku, že? Bude muset jít ke Svatému Mungovi, co myslíš?“
„A jak se bude Harry cítit, když ho tam pošleme?“ zajímal se Severus.
„Jako že o něj nemáme starost, že jsme ho opustili. Hergot! To mu nemůžeme udělat, nikdy by nám neodpustil. Co tedy budeme dělat?“
„Dáme mu nějaké suché šaty, uložíme zpátky do postele a zavoláme Poppy.“
***
Madam Pomfreyová, profesor Snape a Sirius byli všichni v pokoji, když Harry konečně přišel k sobě. Nedokázal se na ně podívat, tak moc se styděl. Po všem, co pro něj udělali, aby mu pomohli; plivl jim přímo do tváří. Nefungovalo to, Cedrikovo kouzlo ho stále chránili, přestože zemřel a po tomto již nebyla možnost, že by ho nechali samotného. Nikdy už nedostane další příležitost. Nemohl jít za Cedrikem.
Vzlykal své zlomené srdce do polštáře, otočen od dospělých.
„Pročř jsi to udělal, Harry?“ zeptal se Sirius, ale Harry nedokázal odpovědět. „Tvoji rodiče by se za tebe styděli!“
„Siriusi!“ napomenula ho madam Pomfreyová, ale Sirius ji nevnímal.
„Zemřeli, aby tě zachránili, Harry. Jaký to pro ně musí být pocit, když vědí, že jsi se pokusil vzít si vlastní život? Nemohli by být na tebe hrdí, nebo snad jo?“
„Siriusi, to už by stačilo, ven!“ řekla madam Pomfreyová a chlapec uslyšel jejich vzdalující se kroky. Myslel, že je sám a tak nechal proudit všechnu skutečnou beznaděj, kterou cítil, všechen zármutek, který ho dusil a vyplakával si oči jako rozmazlené batole, kterému zakážou jeho oblíbenou hračku. Jenže on nikdy nebyl rozmazlený, nikdy nedostal žádnou hračku, která by již předtím nebyla rozbitá, a on naříkal ještě více, až ztěžka popadal dech.
Málem vykřiknul, když ucítil jemný dotyk ve vlasech, laskající ho, předtím, než si uvědomil, že to je Snape, a že tedy neodešel společně s ostatními. Harry nevěděl, co ho přinutilo to udělat, stěží si uvědomoval, jak se to stalo, ale otočil se a vrhnul se Snapeovi do náruče, obtočil své paže kolem mužova hrudníku a naříkal svou bídu do jeho prsou.
„Chy – chybí mi! Chybí mi!“ popotahoval Harry.
„Já vím, Harry, já vím,“ řekl muž šeptem, když hladil Harryho záda.


Část 36
Severus zvedl vzlykajícího chlapce do náručí a posadil se s ním na úzkou postel, byl podepřen polštáři a popotahující Harry se mu opíral o rameno. Ani jeden z nich chvíli nepromluvil, Harry tak silně plakal a Severus nevěděl co říct. Neměl ani představu o hloubce Harryho zoufalství, když se rozhodl vzít si vlastní život. Skutečnost, že neuspěl, byla nepodstatná, protože ta touha tu byla. Harry chtěl zemřít a on neměl tušení, co by měl říct, co by měl udělat, aby se Harry cítil lépe.
V době oběda strčila Poppy hlavu do dveří, ale Severus ji mávnutím odehnal, dřív, než ji Harry stačil zaznamenat i s podnosem jídla. Nemyslel si, že by Harry teď dokázal cokoliv sníst; Poppy po špičkách odešla i s tácem.
Harry trochu popotáhl, otřel si oči a zamrkal na něj. Oči měl ještě rozšířenější, zelenější bez brýlí – které stále ležely na nočním stolku. „Pane – mohu – mohl bych dostat nějaký lektvar proti bolesti?“ zeptal se nakonec, oči mu zabloudily k lahvičkám na stolku. „Bolí mě noha.“ Svěsil hlavu, jak čekal odmítnutí, očekával, že ho zanechají bolesti.
Severus cítil, jak mu srdce skočilo do krku. To je to, na co byl Harry zvyklý. Dospělí, o kterých se předpokládalo, že se o něj budou starat, ho zranili a zanechali ho bolesti. „Harry, nemusíš žádat o lektvar proti bolesti, vezmi si ho, kdykoliv ho budeš potřebovat. Madam Pomfreyová ti vysvětlila správné dávkování, mám pravdu?“
„Ano, pane – ale já jsem myslel, že mi to nedovolíte. Ne teď. Ne potom – potom –“ Harry znovu vzlykl, ale jen krátce, jako kdyby mu většina slz vyschla. „Omlouvám se! Omlouvám se! Musíte být na mě tak naštvaní!“
„Ššš, Harry, ššš. Nejsem naštvaný; obávám se, že nic, co můžeme udělat, ti nedokáže pomoci. Tady,“ Severus uvolnil jednu svou ruku a natáhl se pro lektvar proti bolesti. „Vypij to,“ radil; Harry polkl několik kapek a položil hlavu zpět na Severusovo rameno.
„My – myslel jsem, že už je mi lépe,“ přiznal Harry, mluvil do Severusova krku. „Cítil jsem se lépe, pak náhle věci zase začaly být strašné.“
„Jak dlouho se cítíš takhle, Harry? Tak, že to chceš skončit?“
„Asi dva týdny.“


„Bral jsi Srdeční relaxant, Harry. Před dvěma týdny jsi dostal poslední dávku. Ve skutečnosti ses necítil lépe; to lektvar zakrýval tvůj emocionální stav.“
„Oh.“ Harryho hlas zněl tak slabě, tak poraženě.
„Harry, nechtěl bys sis o něčem promluvit? O čemkoli… možná se potom budeš cítit lépe.“
„Myslíte, že to zabere? Že se náhle budu cítit lépe, když budu o tom mluvit?“
„Ne, Harry. Nemyslím. Věci jako tato jsou složité, vždy jsou složité. Ale když máš pocit, že nemáš nikoho, komu se můžeš svěřit, věci se zdají být daleko horší, než jsou. Jestli nechceš mluvit se mnou, co třeba s tvým kmotrem?“
„Ne, je na mě naštvaný. Nemyslím, že by pochopil, proč jsem chtěl udělat – proč jsem to chtěl udělat.“
Harry na chvíli ztichl, ale pak zase začal mluvit. „Stále se mi o tom zdá, skoro každou noc. O té noci na hřbitově. Umírající Cedric, já neschopný to zastavit. Ale – ale občas se sny změní a já ho zachráním, pak se vzbudím a dojde mi, že to byl jen sen, a pak se cítím vážně hrozně. Tyhle sny jsou horší než noční můry, protože vím, že to není skutečný a Cedric se nikdy nevrátí zpátky. Já – miloval jsem ho tak strašně.“ Severus ucítil pár slz na svém hábitu, ale ani se nehnul, aby je osušil. Nechtěl, aby Harry měl pocit, že jeho slzy jsou nechtěné nebo že nemůže brečet. Mohlo by mu to pomoci v dlouhodobém hledisku.
„Profesore, můžu se vás na něco zeptat?“ řekl nakonec Harry.
„Můžeš, ale možná ti nebudu schopen odpovědět.“
„Víte, na čem moji rodiče pracovali na Odporu záhad? Proč v prvé řadě po nich vůbec Voldemort šel? Proč šel po mně? Byl jsem jen mimino, co ode mě chtěl?“
Na jednu stranu byl Severus rád za otázky, zvědavost byla dobrá motivace pro zůstání na živu. Na druhou stranu se děsil rozhovoru, který měl přijít, už od té noci, kdy Cedric zemřel. Severus věděl, že Harry potřebuje znát pravdu, ale bylo těžké ji přijmout a on nechtěl udělat nic, co by mohlo vést Harryho k dalšímu pokusu o sebevraždu.
„Nevím, na čem tví rodiče pracovali, Harry. Nikdo to neví, snad kromě někoho dalšího z Oddělení záhad. Ale to, proč šel po tobě – byla tu věštba, chlapec narozen, až sedmý měsíc bude umírat, bude jediný, v jehož moci je porazit Pána zla. Považuje se za to, že ty jsi ten chlapec, Harry, a proto se vydal zničit tě, dřív než se pro něj staneš nebezpečným.“
„Nebezpečným pro něj? Jak bych mohl být pro něj nebezpečím? Vždyť už mě tolikrát téměř zabil.“
„Má moc, kterou Pán zla sám nezná,“ citoval Severus. „Harry, tvá matka pro tebe zemřela, obětovala se pro tebe. Krevní oběť je pro kouzelníky velmi významná, krevní oběť rodiny je ještě významnější, zvláště pro rituály. Nevím to jistě, ale již nějaký čas mám podezření a myslím, že ty někde hluboko v sobě to víš taky.“ Severus hladil chlapci zádech a doufal, že to, co řekne, neporaní chlapce v jeho náručí ještě hlouběji. „Víš, o čem mluvím, Harry?“
„Byl to on, že jo? Voldemort je můj otec? Byl jedním z těch, kdo ji tu noc znásilnili?“ Harry se před ním otřásl, pak se posadil a vyzvracel se přes okraj postele. Když skončil, Severus mu vyčaroval sklenici vody. Tentokrát Harry nehledal pohodlí v Severusově náručí; jen seděl na kraji postele, zrychleně dýchal, jako kdyby nemohl dostat vzduch do plic dostatečně rychle.
„Brumbál mi lhal, že jo?“ zeptal se Harry, a otočil se. Oči mu blýskaly hněvem a to byla ta nejúžasnější věc, kterou Severus kdy viděl. Harry byl naštvaný. Velmi naštvaný. U někoho tak naštvaného není nebezpečí, že by si vzal život. „Řekl, že mi Voldemort předal některé z jeho vlastností, když mi udělal tu jizvu, ale to byla lež, ne? Já už jsem ty vlastnosti měl; zdědil jsem je, že?“
„To je jasná možnost, ano,“ souhlasil Severus. „Harry, Pán zla použil rituál Krve, Masa a Kosti, aby povstal, ale protože použil jak kosti svého otce, tak krev svého syna, bude ještě mocnější než kdy předtím. Bez tebe nezůstane kouzelnickému světu žádná šance.“
„Nezvládnu to! Nechci to zvládat! Jsem to prostě jen já, jen Harry a nemám s ním nic společného! Nic! Nic!“
Severus poklekl na posteli za ním a objal rozrušeného chlapce. Zoufale doufal, že nezpůsobil ještě více škody. Harry se nezdál, že by uhýbal před jeho dotykem. Nemyslel si, že teď chlapec může být sám, ne proto, že by se obával, co provede, ale proto, že Harry potřebuje utěšit.
A kdo by si kdy pomyslel, že Severus Snape by mohl nabízet útěchu Harrymu Potterovi?
***
Nebyla to přímo narozeninová oslava, ale paní Weasleyová mu nachystala narozeninové posezení u čaje pro Harryho a když madam Pomfreyová přišla k němu do dveří a zeptala se, zda se na to cítí, Harry chtěl odmítnout. Nechtěl čelit nikomu; a rozhodně se necítil na to, cokoliv slavit. Jak můžou myslet na oslavy, když je Cedric mrtvý?
A mohl by někdo z nich být dále jeho přítelem teď, když vědí, kdo je jeho otec? Harry se divil, že Snape od něj s křikem neutekl, ale pak si uvědomil, že ten muž dělá špeha u Voldemorta už roky, možná je nějakým způsobem imunní proti hrůze, kterou ten chlap teď provádí. Harry nebyl. Otec nebo ne, Harry byl z Pána zla vyděšený. Nikdo z nich tam nebyl. Nebyli tam tu noc, kdy se Temný pán vrátil, nikdo z nich netuší, jak děsivé bylo být tomu svědkem. Jak děsivé to je každou noc v jeho snech.
„Nemyslím si, že Harry je na to už dostatečně v pořádku, Poppy,“ řekl Snape.
„Ne, to je dobrý, půjdu. Jen na chvíli. Jen prosím… prosím, neříkejte nikomu… o co jsem se pokusil.“
„Harry! Samozřejmě, že neřeknu a už jsem Siriusovi řekla to samé. Nikdo se o tom nedozví, Harry. Oni jen ví, že jsi byl upoután na lůžku kvůli tvojí noze, nic jiného.“
Harry se ztěžka postavil a sáhnul po holi, byl už ve dveřích, když si uvědomil, že je stále v pyžamu. Profesor Snape mávl hůlkou a Harry byl náhle oblečen do džínsů a smaragdově zelené košile, která mu ladila s očima. Dobelhal se zpět k nočnímu stolku pro brýle a nasadil si je.
„Děkuji vám,“ řekl profesorovi, když mu pomohl ze schodů; neodešel předtím z poschodí, kde měl pokoj a koupelnu, a bylo daleko těžší zdolat schody s jeho pochroumanou nohou. Falešné schody v Bradavicích náhle dostanou zcela nový význam, jestli se tam vrátí. Harry si téměř dokázal představit Cedrikovo zklamání z toho, o co se Harry pokusil. Ne jestli se tam vrátí. Až se tam vrátí.
Cedric si zasloužil pomstít a tím, že se Harry zabije, toho nikdy nedosáhne.
Harry na obličej nasadil umělý úsměv, když vešel do kuchyně. Byli zde Ron s Hermionou, doprovázení Remusem; pan a paní Weasleyovi; Sirius; a Cedrikovi rodiče. Harryho úsměv zaváhal, když je uviděl.
„Pane a paní Diggoryovi,“ vyhrknul. „Co tu děláte?“
„Chtěli jsme ti popřát všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ řekla paní Diggoryová. „A jestli ti to nevadí, mysleli jsme si, že bychom zítra s tebou jeli na ministerstvo. Já tam mohu jít jen jako divák, ale Amos je jedním ze svědků obhajoby. Pravděpodobně spolu při přelíčení nebudeme moct ani promluvit, ale myslela jsem si, že bys to rád věděl.“
Harry vytřeštil oči na Cedrikova otce. „Vás předvolali jako svědka?“
„Ne, Harry. Přihlásil jsem se dobrovolně. Cedric by to tak chtěl.“
Harry cítil, jak mu slzy nekontrolovatelně kanou dolů po tvářích. Cedrikův otec se dobrovolně přihlásil jako svědek při jeho slyšení, dokonce i navzdory zármutku nad svým synem, což ho přinutilo cítit se tak zle, tak zahanbeně pro to, o co se pokusil. Harry nějakým abstraktním smyslem pro pravdu věděl, že má přátele, ale pak si uvědomil, že jeho přátelé by pro něj truchlili, zvláště Ron s Hermionou. Jak mohl jen pomyslet na to, že by je uvrhl do toho, čím on právě prochází? Nebyl jediný, kdo někoho ztratil. Diggoryovi ztratili syna a před ním dceru. Utápěli se v sebelítosti? Ne.
Harry přešel ke svému kmotrovi a objal ho, jako kdyby ho už nikdy nechtěl pustit. „Omlouvám se, Siriusi. Je mi to líto.“
Harry si nenalhával, že je mu lépe. Věděl, že občas ho věci znovu dostihnou, ale pro teď si uvědomil, že jsou tu lidé, kteří se o něj starají, tak by se měl snažit co nejvíce a ne to vzdávat.
Teď měl cíl, nezáleželo na tom, jak Starostolec rozhodne, Harry udělá tu jednu věc, pro kterou byl zrozen.
Zničí Voldemorta jednou provždy.
Cedrikův vrah si nezaslouží nic míň.

Část 37
„Ticho! Ticho v soudní síni!“ uhodila madam Bonesová prudce kladívkem do stolu před sebou, když dav propukl v kakofonii zvuků, jakmile Harry vstoupil, z jedné strany mu šla madam Pomfreyová, z druhé strany profesor Snape. Sirius, Remus, většina Weasleyových a paní Diggoryová již byli usazeni na svých místech na divácké galerii; pan Diggory seděl v přední řadě a na Harryho se lehce usmál. Harry se obrátil; tvář mu potemněla, když v nejvyšší řadě galerie spatřil Luciuse Malfoye, jak se na něj lstivě dívá.
Soudní síň byla zcela zaplněna a Harry se v životě ještě necítil tak nervózně.  Byl přítomen celý Starostolec, kromě profesora Brumbála; ten byl úřadu zbaven o pár týdnů dříve. Byl zde i samotný ministr, doprovázený tou příšernou ženskou, která byla na Cedrikově pohřbu, Umbertová – ne, Umbridgeová, tak se jmenovala. Měla na sobě tu samou růžovou mašli, kterou měla i tehdy a na Harryho se afektovaně usmála, čímž mu připomněla svou neúctu. Nemusela se obtěžovat; Harry si ji pamatoval. Pamatoval si to všechno.
Madam Bonesová znovu zvolala ticho a tentokráte se dav utišil; Harry uviděl Bleskobrk Rity Holoubkové, jak zběsile škrábe. Zajímalo ho, co je tak vzrušující, když slyšení ještě ve skutečnosti nezačalo. Bez pochyby bude mít terno, než se kdo naděje.
Vprostřed soudní síně byla křesla s řetězy na opěradlech a další křeslo celá ze dřeva. Madam Pomfreyová s profesorem Snapem k němu Harryho dovedli a pomohli mu si sednout. Uslyšel překvapená zalapání po vzduchu, když si lidé všimli jeho zmrzačené nohy.
„Jste Harold James Potter?“ zeptala se madam Bonesová, když madam Pomfreyová a profesor Snape zaujali svá místa v přední řadě, vedle pana Diggoryho. Harry byl rád, že tam sedí, ze svého křesla na ně viděl a tak měl pocit, že v tom není sám.
„Ano, madam.“
„A je vám čtrnáct let, správně?“ zadívala se madam Bonesová do nějakých papírů na stole.
„Patnáct. Včera jsem měl narozeniny.“
„Víte, proč jste tady, Harry?“
„Protože jsem jako nezletilý použil kouzla.“
„Tady to máte, vidíte,“ vložila se do toho Umbridgeová. „Ví, že to, co udělal, bylo špatné, dokonce to přiznává.“
„Když budu chtít znát váš názor, zeptám se vás, Dolores. Nejsem si vědoma, že jste zapletena i do Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, jako jste zapletena všude jinde. Toto je slyšení a tak obžalovaný je oprávněn hájit se sám. Jestli přelíčení ještě jednou přerušíte, nechám vás vyvést, je to jasné? Budete na řadě při pokládání otázek svědkovi. Do té doby, prosím, buďte zticha!“
Umbridgeová si zamumlala něco pod vousy.
„Klidně můžete být náměstkyně ministra, ale toto je soudní síň, ne předsíň Popletalovy kanceláře. Politika tu nemá co dělat a dokud nejste vedoucí OUKZ, budete dělat, co vám řeknu.“
Madam Bonesová se znovu obrátila k Harrymu a upravila si monokl. „Prosím, pokračujte, pane Pottere. Já a ostatní v soudní síni jsme dychtiví vyslechnout si důvod, proč jste jako nezletilý kouzlil mimo Bradavice. Stejně tak je otázkou, co jste tu noc dělal mimo školu?“
Harry se zhluboka nadechl a všechno jim tam vyklopil. Bludiště, přenášedlo, Cedrikovu smrt, Voldemortův návrat. Když skončil, slyšeli byste i třepot zlatončiných křidýlek. Ústa se naprázdno otevírala, ale z nikoho nevyšel ani zvuk.
„Takže to bylo v obraně?“ zeptala se madam Bonesová. „Abyste bránil sebe a Cedrika Diggoryho proti Pánu zla?“
„Ano, madam,“ odpověděl Harry. Z tónu jejího hlasu poznal, že mu doopravdy nevěří.
„Svědek je váš, Dolores,“ řekla madam Bonesová a ropuše podobná ženská se postavila a rázovala k Harrymu jako žena s posláním. Měla poslání, Harry to věděl. Tato žena, ať byla kdokoliv, měla záměr zničit Harryho důvěryhodnost.
„Je pravda, že toto není poprvé, kdy jste obviněn z nedovoleného použití kouzla jako nezletilý, pane Pottere? Zrovna minulý rok jste ve skutečnosti použil čáry na mudlu, jistou Marjorii Dursleyovou; nafoukl jste ji a museli jsme jí vymazat paměť.“
„Dolores, nejsme tu, abychom projednávali všechny minulé činy pana Pottera. A ve skutečnosti při této příležitosti nebyla podána žádná žaloba na ministrův příkaz, takže to stejně není přípustné. Prosím, pokládejte své otázky striktně na to, co se stalo v noci 29. června.“
„Snažím se poukázat na to, že pan Potter má záznamy v porušování zákonů a lže,“ culila se Umbridgeová. „Že lže o tom, co se stalo té noci a že ve skutečnosti zabil Cedrika Diggoryho on sám!“
Galerie vybuchla; Harry se cítil na omdlení. Zabil Cedrika? Jak si to ta ženská vůbec mohla myslet?
„Máte s sebou svoji hůlku, pane Pottere?“ zeptala se madam Bonesová.
Harry přikývl. „Použil jste ji od oné noci?“
„Ne.“
„Stráže, hůlku pana Pottera, prosím,“ vydala pokyn ředitelka OUKZ. Harry se jí nechtěl vzdát, ale věděl, že musí. Zlomí mu ji a už dále nebude považován za kouzelníka. Jeho ruka ji pevně sevřela a nebyl si jistý, jestli je schopen ji pustit, když ten muž k němu došel. Soudní zřízenec vzal hůlku a podal ji madam Bonesové, která na ni zakouzlila Priori Incantatem. Stín Harryho kouzel se začal vynořovat ze špičky hůlky a tu, tak aby ho viděla celá soudní síň, se objevil přízračný, šedivý obličej Voldemorta, jak na něj Harry tu noc vyslal Expelliarmus.
Ozval se jek a křik od shromážděného davu, když se tvář, kterou nikdo z nich nečekal, že ještě kdy uvidí, vznášela ve vzduchu nad nimi. Madam Bonesová ukončila kouzlo; ruka se jí třásla, když pokládala Harryho hůlku na stůl.
„Pane Pottere, zdá se, že soud vám dluží nejen omluvu, ale je vám zavázán a děkuje vám, že jste na tuto novinku upozornil Starostolec. Neměli jsme ani tušení – nikdo – že Pán zla znovu povstal. Tento případ je uzavřen, Harry, jste zproštěn obvinění a v září nastoupíte do Bradavic jako obvykle.“
„Cože? To mu to necháte jen tak projít!“ protestovala Dolores Umbridgeová. „Stále použil nepovoleně kouzlo!“
„Aby zachránil svůj život a pokusil se zachránit život svého přítele. Byl to úctyhodný skutek a nikdy neměl být zavlečen nikam ani poblíž soudní síně!“
„Takže předpokládám, můžeme přejít na záležitost o poručnictví?“ uculila se Umbridgeová. „A to nelegální zasnoubení?“
„Nelegální zasnoubení? Dolores, jste v pořádku? Co to zase je?“
Umbridgeová vykouzlila pergament, Harry poznal, který to je. Byla to kopie jeho a Cedrikova zásnubního certifikátu. Madam Bonesová přejela dokument očima a povzdechla si. „Na tom není nic nelegálního, Dolores. Bylo to dosvědčeno; a vyplněno ministerstvem. Všechno absolutně legálně.“
„Ale panu Potterovi bylo teprve čtrnáct let, když se obřad odehrál a neměl povolení od svých poručníků, aby tak jednal.“
„Jestli narážíte na ty mudly, ty Dursleyovi, tak jste ještě větší hlupák, než jsem si myslela. Jejich právo na poručnictví propadlo toho dne, kdy poprvé vztáhli ruku na pana Pottera. Dursleyovi jsou mrtví a já jsem již ustanovila panu Potterovi nové opatrovníky. Dali mi svolení. Není na tom nic nelegálního.“
„Cože? Koho?“ dožadovala se Dolores Umbridgeová.
„To je soukromou záležitostí mezi mnou a panem Potterem. Vzhledem k návratu Pána zla a nebezpečí, které představuje pro bezpečnost pana Pottera, si vážně myslíte, že tuto informaci odhalím komukoliv kromě samotného pana Pottera?“
Madam Bonesová se postavila, soudní síň povstala s ní. Harry se namáhavě postavil na nohy, škubl sebou, když jeho nohou projela ostrá bolest. „Pane Pottere, prosím, pojďte se mnou,“ naléhala madam Bonesová, když zamířila k malým dveřím na straně síně a mávnutím hůlky je otevřela. Když Harry došel ke dveřím, podala mu jeho hůlku, aby si ji vzal. Schoval si ji a následoval ženu do místnosti.
Jakmile Harry prošel dveřmi, madam Bonesová je zamkla a zabezpečila a zakouzlila na ně nějaké opravdu silné tišící kouzlo. „Posaďte se, Harry,“ řekla a posadila se do jednoho křesla umístěného v místnosti. „Bolí vás noha hodně?“
„Jak kdy,“ řekl Harry s vděčně sklouzl do dalšího křesla. Dneska si nevzal žádný lektvar, chtěl mít při slyšení čistou hůavu, ale doufal, že se dostane domů brzy a alespoň si vezme bolest zabíjející lektvar.
„Takže, vážně se vrátil? Pán zla? Mnoho lidí hádalo, že se to stane, ale ne tak brzy. Promiňte, že tak přeskakuji, ale myslím, že byste rád věděl, kdo jsou vaši noví opatrovníci, Harry?“
„Ano, madam.“
„Dobrá, obávám se, že jsem řekla takovou malou, nevinnou lež, ve skutečnosti jsem je ještě neustanovila, ale někoho už mám na mysli. Myslím, že budou vhodní, ale jen jestli si to myslíte také, Harry. Poté, co se vám stalo s těmi mudly, si nepřeji, abyste přijal jen tak někoho.“
„Tím myslíte, že se můžu rozhodnout?“ to Harry nečekal.
„Vím, že v očích zákona nejste ještě dospělý, Harry, ale stejně tak jste stěží ještě dítě. Nehodlám vás poslat k někomu, koho nemáte rád, nebo o kom si myslíte, že by se o vás řádně nepostaral.“
„Koho jste měla na mysli?“ zeptal se Harry.
„Vlastně, ve světle toho, co se stalo, jak vašich zranění, tak návratu Vy-víte-koho, myslím si, že by bylo nejlepší, kdybyste měl dva opatrovníky, kteří by vás uměli ochránit a postarat se o vás. Ráda bych vás udělila do společné péče madam Pomfreyové a profesoru Snapeovi, jestli vám to vyhovuje.“
„Ale co když nebudou chtít oni?“ zeptal se Harry. Možná ho nebudou chtít hlídat celou dobu.
„Už se o to přihlásili, Harry; jen to musím schválit.“
„Tím chcete říct – tím myslíte, že oni chtějí být mými poručníky?“
„Chtějí, vskutku, Harry. Teď, co jim mám říct?“
Oh, bože. Harry tomu stěží mohl uvěřit. Že ho někdo chtěl. Že někdo o něj stál natolik, že se o něj chtěl postarat a ne ho zranit. Vzpomínal, jak pokaždé ho madam Pomfreyová na ošetřovně dávala dohromady; pokaždé mu podstrčila nějakou čokoládu, dokonce i když nebyl nemocný. Vzpomínal, kolikrát mu Snape zachránil život; pomohl mu tím žaberníkem; jak řekl Harrymu bolestivou pravdu, ale potom neutekl z pokoje, ale zůstal, aby ho utěšil.
„A – ano,“ slzy mu stékaly po tváři. „Řekněte jim ano.“


Část 38
Z deníku Harryho Pottera:
„2. září
Nemůžu tomu uvěřit! Ta odporná babizna Umbridgeová je náš nový učitel Obrany! Nenávidí mě; vím, že mě nenávidí, co tu proboha dělá? Dokonce i Hermiona si, že tím něco sleduje, a ona se v těhle věcech nikdy nemýlí. Umbridgeová mě na tom slyšení vážně chtěla nechat vyloučit. Zajímalo by mě, jestli obyčejní učitelé nás mohou vyloučit nebo to musí udělat ředitel? Zeptám se Snapea, ten to nejspíš bude vědět.
Snape! To je opravdu překvapení, nikdy jsem netušil, že ten chlap je tak chápající, ale mluví se mnou, jako kdybych už nebyl dítě. Jako když si myslel, že musím znát pravdu, přestože je děsivá. Sirius byl trochu naštvaný, když zjistil, že Snape bude jeden z mých opatrovníků, ale nemůže to nijak zarazit, nebo jo? Ne, když je venku a dělá něco pro Řád a hádám, že tam je i Hagrid, protože není ve škole.
Snape při vyučování na mě není milý, stále mě uráží a shazuje jako obvykle, ale s Malfoyem ve třídě vím, že to tak musí být. Voldemort se nesmí dozvědět pravdu, ale občas se cítím špatně, když mně před všemi nadává.
Vrátil mi neviditelný plášť těsně předtím, než jsme jeli do školy. Řekl mi, že můžu za ním přijít a promluvit si s ním kdykoliv, dokonce i po večerce! Brečel jsem, ale to jsem v poslední době dělal často. Madam Pomfreyová mě donutila slíbit jí, že k ní budu chodit na kontroly každý týden. Bojí se, že jsem stále moc hubený, ale nemám moc chuť k jídlu, nikdy jsem vážně neměl.
Stále se mi zdá o Cedrikovi, ale teď jsou to převážně noční můry, ne ty, kde je stále naživu. Minulou noc jsem se napůl vzbudil vlastním křikem; zapomněl jsem zakouzlit tišící kouzlo. Madam Pomfreyová a Snape mě vzali k nim dolů, když jsme ještě všichni byli na Grimmauldově náměstí, a chtěli vědět, jak častý jsou ty noční můry. Myslím, že je šokovalo, jak často je mám.
Stýská se mi po Cedrikovi tak moc, ale připomínám si, že musím zabít Voldemorta za něj, Cedric to sám nemůže udělat.“
***
Z deníku Severuse Snapea:
„3. října
Dnes je první Prasinkový víkend a ředitel rozhodl, že je moc riskantní nechávat chlapce jít kamkoliv poblíž vesnice. Nezdálo se, že by to Harrymu vadilo a přišel dolů po snídani připravený a ochotný mi pomoct urovnat sklad zásob, i když nebyl toho pořádně schopen. Zdá se, že jeho noha bolí neustále, ale nikdy si nestěžuje a snaží se schovat úšklebky.
Poppy mi řekla, že potřebuje brát lektvar proti bolesti každý den; bez něj se ocitá v agónii. Změnil jsem trochu složení a přidal čokoládu, ať to alespoň lépe chutná. Brečel, když mi děkoval, ale odmávl jsem to. Nebylo to nic. Nic ve srovnání s tím, čím si ten chlapec musel projít a co od něj všichni očekáváme. Je mu patnáct let a celá váha kouzelnického světa leží na jeho ramenou.
Posadil jsem ho na stoličku a předčítal mi list s přísadami. Je tak tvrdohlavý, že jsem si myslel, že odmítne, ale jeho noha musí bolet, protože se posadil bez dalších protestů.“
***
Z deníků Harryho Pottera
„10. října
Dnes mi Malfoy po Přeměňování ukradl hůl, ale neuvědomil si, že je prokletá. Lev není jenom dekorace, je to strážce. Musel jít na ošetřovnu, aby si nechal ošetřit kousnutí; doufám, že to vážně bolelo. Dobře mu tak.
Dnes to bylo zlé, ta bolest. Bylo to, jako kdybych měl díru v hrudníku tam, kde býval Cedric, a já si nemyslím, že ji cokoliv dokáže zaplnit. Lidé se stále ptají, jak mi je, ale já nevím, co na to mám říct, jak jim to mám říct a tak jim lžu, že je mi dobře. Někdy mám pocit, že bych rád mluvil o Cedrikovi, ale nedokážu to, je to příliš bolestné.
Šel jsem do chlapecké umývárny a přeměnil jsem kostku mýdla v břitvu. Dlouho jsem na ni jen zíral a doufal, že nikdo nepřijde a nenachytá mě při tom. Nic jsem neudělal, ale chtěl jsem. Chtěl jsem.
Šel jsem za Snapem a vyprávěl jsem mu, co jsem udělal. Nekřičel na mě, jen mě objal a nechal mě se vybrečet a navrhl, že bych mohl rád mluvit s madam Pomfreyovou o tom, jak se cítím. Já si to nemyslím. Ona je žena a já se cítím daleko příjemněji, když mluvím s mužem. Donutil mě slíbit mu, že přijdu, když se zase budu cítit takhle špatně, že přijdu za ním dřív, než stihnu udělat něco pošetilého jako vyčarovat si ostré nástroje.
Řekl, že já a nože vážně nepatříme k sobě, připomněl mi, jak jsem zkazil krájení pampeliškových kořenů. Myslím si, že žertoval, trochu mě to rozveselilo, i když jsem se nezasmál.“
***
Z deníku Severuse Snapea:
„20. listopadu
Hloupý, tvrdohlavý, idiotský kluk! Proč nikomu neřekl, co mu ta ženská dělá? Vím, že dostává tresty po škole, ale tohle – nikdo z nás neměl ani ponětí, co její tresty obsahují. Chlapcova ruka je už zjizvená navzdory léčení, trvalo to už příliš dlouho. Nemám vykládat lži. A ta předpokládaná lež byla, že se Temný pán vrátil! Ta ženská se kompletně zbláznila? To snad nečte noviny? Útoky, vraždy, mučení?
Harry to neřekl dokonce ani mně, to jeho kamarádka, slečna Grangerová, která zde zůstala po hodině a chtěla po mně výtažek z hrbouna na rány. Nikdo si nevšiml jizev na chlapcově ruce, protože na ně používal kouzlo krásy, ale slečna Grangerová je zahlédla jednou v noci, když kouzlo selhalo a já jsem z ní konečně dostal, co se stalo.
Harry se svými přáteli nemluvil pár týdnů, protože to viděl jako zradu. Ale dnes večer při večeři s nimi už zase mluvil. Neusmíval se, ale to se neusmíval moc od té doby, co Cedric zemřel. Jen doufám, že ví, že může ke mně přijít, když toho na něj bude moc. Čím dříve ta ženská Umbridgeová bude pryč, tím lépe.“
***
Z deníku Harryho Pottera:
„23. prosince
Cho Changová mě dnes zdržela samotného po setkání BA; snažila se o to celou dobu, abychom mohli mluvit o Cedrikovi. Chce vědět, jak zemřel, byl statečný? Myslel na ni? Co jsem jí na to měl říct? Stalo se to tak rychle, z ničeho nic. Jednu vteřinu byl naživu a příští byl mrtvý. Nebyl tam čas na hrdinství, odvahu či slavná poslední slova a já ji nenáviděl za to, že mě nutí tu noc znovu prožívat, jako kdybych toho ve snech neměl dost.
A pak se mě pokusila políbit! Byl jsem úplně vedle a řekl jsem jí pár nepěkných věcí. Utekla, brečíc a řekla, že by mohla celé škole rozhlásit, jak ohavně jsem se k ní choval. V této fázi mně to vážně nevadí, lidé o mně mluví neustále. Prostě to většinou ignoruju.
Cítil jsem se vážně špatně, tak jsem šel do Snapeových komnat a on se mnou chvíli hrál šachy, dokud mi nebylo líp. Ani se mne nezeptal, co je špatně, ví, že někdy o tom nerad mluvím a on mě do toho nikdy netlačí. Potřeboval jsem to, bylo pěkné strávit čas s někým, kdo se nesnaží mě nakrmit, nechce, abych se mu otevřel, a nesnaží se mě ocucávat pod jmelím.
Myslím, že jsem se asi usmál trochu, když jsem si představil Snapea pod svazkem jmelí.“
***
Z deníku Severuse Snapea:
„3. ledna
Arthur Weasley je na tom dobře po srážce s Nagini, ačkoliv nikdo z nás se nechce zabývat tím, co se mohlo stát, kdyby Harry neměl tu vizi nebo cokoliv to bylo. Naneštěstí ve stejný čas, kdy Harry byl v těle toho hada, tak tam byl i Pán zla a ten teď ví o jejich spojení. Bylo rozhodnuto, že se Harry bude učit Nitrobranu a Brumbál to samozřejmě hodil na mě, abych ho učil.
Není to něco, na co bych se těšil a vím, že Harry se na to taky netěší, vzhledem k tomu, co se stalo minule, když byl uvnitř mysli někoho dalšího, a teď tu není žádný Cedric, který by ho přivedl zpátky, kdyby se to i tentokrát pokazilo.
Nicméně se to musí naučit, a Harry nikdy nebyl člověk, který by se vyhýbal zodpovědnosti, nehledě na to, že jeho ramena se nerozšíří, když na ně stále přidáváme další břemena.“
***
Z deníku Harryho Pottera:
„25. června
Včera byla poslední zkouška NKÚ, díky bohu! Ten bastard mi poslal vizi během zkoušky z Dějin čar a kouzel, myslel jsem, že se mi snad lebka rozštěpí na dvě! Myslím, že jsem dokonce vykřikl nahlas a zkoušející mě poslal ven na čerstvý vzduch – říkal, že to jsou pravděpodobně nervy, některé lidi to tak bere.
Nikdy jsem se rád neučil Nitrobranu, zezačátku to bylo vážně těžké a myslel jsem si, že se to nikdy nenaučím, ale už mi to jde lépe. Díky bohu za to! Nevím, co Voldemort chystá, ale věděl jsem, že ta vize je falešná už od začátku. Když se něco doopravdy děje, jako ta noc, kdy had napadl pana Weasleyeho; kolem všeho vidím takovou namodralou záři. Tady kolem Siriuse nebyla žádná namodralá záře, tak jsem věděl, že ve skutečnosti není na ministerstvu, ale z nějakého důvodu mě tam Voldemort chtěl vylákat.
Jakmile jsem mohl, řekl jsem to Snapeovi a on odešel, předpokládám, že ho zavolal Voldemort, protože předtím než šel, držel se za předloktí. Zajímalo by mě, jestli to bolí tak jako mě občas bolí jizva? Ještě se nevrátil a vím, že je nejspíš hloupé se bát, ale nemůžu si pomoct. Bojím se o něj vždycky, když jde za tím vraždícím parchantem. Doufám, že je v pořádku, nebo aspoň tak v pořádku, jak můžete být, když vás Voldemort hodiny mučí Cruciem. Snape to nikdy nepřizná, ale já to znám. Vím, jak je cítit ta kletba. Voldemortovi, jak se zdá, je jedno koho zraňuje, a já jen doufám, že jednoho dne budu natolik silný, abych ho zastavil.
Umbridgeová se dostala v lese do konfliktu s Drápem, Hagridovým nevlastním bratrem obrem, a stádem kentaurů, takže to vypadá, že příští rok budeme zase potřebovat nového učitele Obrany. Jizva na mé ruce bolí při dešti; přestal jsem používat kouzlo krásy. Hermiona tvrdí, že by to lidé měli vidět jako připomínku toho, jak zlá ta ženská byla a že doopravdy nejsem lhář.
Madam Pomfreyová a Snape říkali, že mě tenhle rok vezmou na prázdniny. Cítil jsem se trochu smutně, když mi to sdělovali, vzpomněl jsem si na prázdniny, které jsem strávil s Cedrikem minulé Velikonoce. On už na prázdniny nikdy nebude moct jet. Myslím na něj každý den, ale už to nejsou okamžiky, jak umíral. Vzpomínám na ten skvělý čas, který jsme měli minulý rok, jak když chtěl, dokázal, abych se tak cítil. Tak normálně. Nikdy na něj nezapomenu; stále nosím jeho prsten a vždycky budu.
Stále mi chybí.“


Část 39
Harry upravil květiny na přední části Cedrikovy hrobky; dělal to každý týden od té doby, co byl zpátky ve škole. Slunce ho pálilo na krk a on nemohl uvěřit, že už uběhl celý rok. Cedric byl rok mrtvý a Harry stále nebyl o nic blíž k poražení Voldemorta.
„Harry, tady jsi,“ zavolala Hermiona. Harry otočil hlavu a podíval se na ni. „Kočáry už brzy odjíždějí.“
Vyškrábal se na nohy, nohu měl vždy horší, když klečel, a stálo ho to trochu úsilí. Hermiona se snažila mu pomoct, ale Harry jí odmítl. „Já to zvládnu. Nejsem…“ hlas se mu vytratil, když si uvědomil, co málem řekl. Předpokládal, že v tomto byl vážně mrzák. Bože, jak si vůbec mohl myslet, že svede bitvu s Voldemortem, když mu postavit se trvalo skoro hodinu?
„Všichni se chtějí rozloučit,“ řekla Hermiona s jemným úsměvem. „Co ty, zůstáváš celé léto ve škole?“
„Ne úplně celé, jedeme na dovolenou na pár týdnů.“ Harry nikdy nezmínil nahlas jména svých opatrovníků, pro případ, že by nějaký Smrtijed ve výcviku se nacházel v okolí a nahlásil by to svým rodičům. Skoro jako kdyby ho myšlenky přičarovaly, přes pozemky volným krokem scházel Malfoy se svými dvěma gorilami ve vleku, Crabbem a Goylem.
„Oh, oh,“ řekla Hermiona slabým hlasem.
„Tedy, tedy, podívejte, koho tu máme. Potty a mudlovská šmejdka. Co tady děláte? Doufáš, že obětování Grangerové ti přivede zpět k životu tvého mrtvého přítele? Na to je už trochu pozdě, ne? Jsem si jistý, že teď už je žrádlo pro červy. Myslíš, že jeho penis snědí jako první?“ rozchechtal se Malfoy.
„Drž hubu! Drž hubu!“ řval Harry. Jako vždy, když nad ním emoce převzaly kontrolu, cítil sílu, která se v něm vzdouvala a stálo by ho jen trošku úsilí spálit Malfoye na místě. Malfoyovy oči se rozšířily strachem a vypadal daleko více jako fretka než kdy předtím. Crabbe a Goyle mohli být hloupí, ale nebyli natolik blbí, aby zůstali, a rychle pospíchali zpátky do hradu, zanechávajíce Malfoye zcela na Harryho soucitu. Ale ne nadlouho: on se také otočil a škrábal se do hradu.
„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, proč?“
„No, trochu jsi zářil,“ odvětila. „Kolem tebe byla bílá záře jako silové pole nebo něco takového.“
Harry se párkrát zhluboka nadechl a pokusil se vyčistit si mysl od vzteku, který cítil k Malfoyovi. „To je fyzický projev mojí magie; chová se to jako štít, když cítím silné emoce. Snape odhaduje, že to je důvod, proč mi Voldemortova smrtící kletba neublížila – odrazil ji.“
„Ty jsi měl fyzický projev magie, když jsi byl mimino?“ zalapala po dechu Hermiona. „Četla jsem o tom, ale stává se to jenom velmi, velmi mocným kouzelníkům. Obvykle lidem jako jsou poustevníci, kteří žijí od společnosti dlouhý čas. Předpokládá se, že je k tomu zapotřebí mnoho soustředění a mnoho úsilí.“
Harry pokrčil rameny. Neměl pocit, že by ho to stálo nějaké úsilí, ale nechtěl se dostat do hádky s Hermionou o tom, jak mocný si myslí, že je – mohlo by to vést k nepříjemným otázkám ohledně Voldemorta. Harry se svým přátelům nesvěřil s tím, co mu řekl Snape o podezření na jeho rodiče a neměl ani v úmyslu to udělat.
Harryho oči se znovu mihly k hrobce. „Kde je Ron?“
Minulý rok byl Ron s Hermionou neoddělitelní, tak teď bylo pro něj nezvyklé mluvit se samotnou Hermionou.
„Ještě balí. Podle všeho ztratil nějaké ponožky. Řekla jsem mu, že by mohl dostat nový pár, ale ne, tyhle jsou prý jeho šťastné ponožky. Ty měl ne sobě ten den, kdy Nebelvír rozdrtil Zmijozel ve famfrpálu. A teď bez nich nikam nepojede. Půjdu zpátky a podívám se, jak je na tom. Uvidíme se za chvíli, Harry,“ řekla Hermiona, pokývala směrem k Cedrikovu hrobu.
Harry zamrkal pár slz, byl rád, že mu Hermiona rozumí, aniž by jí musel něco vysvětlovat. Jakmile odešla, znova poklekl, supěl námahou, a opřel čelo o rozbitý kámen.
„Miluji tě, Cedriku,“ zašeptal do mramoru.
***
Severus z duše nenáviděl letiště, ale Harry se nemohl přemisťovat a ministerstvo sledovalo asistované přemisťování, ani nezmiňoval kontrolování letaxové sítě, takže to bylo buď letadlo nebo loď. Poppy měla mořskou nemoc už z přeplavávání jezera na loďkách, takže to bylo letadlo. Alespoň dav se skládal z mudlů, ale měl oči otevřené jen pro jistotu.
Severus dovedl Harryho a Poppy do tichého kouta k budově terminálu, zakouzlil kolem nich okruh soukromí potichu a bezhůlkově. „Profesore?“ dotazoval se Harry.
„Nevíme, kdo může naslouchat a jen proto, že jsou prázdniny, nedomnívej se, že nejsi v nebezpečí. Celou dobu na téhle cestě používej pouze křestní jména. Bude mnohem obtížnější poznat naše spojení, kdyby nějaký kolemjdoucí odposlouchával.“
„Oh. Dobře, pane – myslím S-Severusi,“ řekl Harry, jazyk mu při tom slově klopýtl. Severus se domníval, že se to dalo čekat. Jak by ne, když mu tak Harry nikdy předtím neřekl. „Kam jedeme, Severusi?“
„Jedeme do Itálie. Do Positana, malého městečka na Amalfské pobřeží.“
„Oh, Severusi! Jak rozkošné!“ rozplývala se Poppy. „Nikdy jsem nebyla v Itálii.“
„Já také ne,“ řekl potichu Harry. Severus věděl, že chlapec nikdy nebyl mimo Británii. „Dělali jsme projekt o Pompejích na základní škole.“
„Dobrá, když nám to čas dovolí, můžeme je navštívit.“
Poppy se zasmála. „Když nám to čas dovolí! Vážně, Severusi. Jsme na prázdninách, ne ve škole, nemusíme dodržovat rozvrh hodin. Neboj, Harry, jsem si jistá, že to tam dáme.“ Mrkla na chlapce a Severus byl rád, když viděl, že se na ni Harry na oplátku slabě usmál. Už to bylo dlouho, co naposledy viděl hocha se usmívat, bylo jen pár dnů po výročí Cedrikovy smrti a Harry od té doby byl trochu zaražený.
Možná mu prázdniny pomohou.
Úřednice u odbavení chtěla, aby Harryho hůl byla odložena do nákladového prostoru a ne, aby ji bral do kabiny, jako kdyby to mohlo být považováno za nebezpečnou zbraň.
„Je to vycházková hůl!“ protestoval Severus. „Chlapec bez ní nemůže chodit. Mohu mluvit s vaším nadřízeným?“
Zdálo se, jakoby řekl kouzelná slova. Fronta se stávala čím dál delší každou chvílí a žena věděla, že cestující brzy mohou ztratit trpělivost, kdyby čekali na zavolání nadřízeného. Nechala se obměkčit a dovolila Harrymu ponechat si svou hůl, ale přidala na letenku poznámku, že vznesla námitky proti této položce.
To bylo několik hodin předtím, než odlétalo jejich letadlo, tak je Poppy dotáhla k jedné z mnoha letištních restaurací. Harry si objednal pouze sendvič a snědl toho stěží polovinu. Severus si nevzpomínal, kdy hoch naposledy snědl celou porci, pokud vůbec někdy, ale od Cedrikovy smrti jeho chuť k jídlu se ještě snížila.
„Harry, dal by sis nějaký dezert?“ zeptala se Poppy, když si prohlížela menu se sladkostmi. „Dělají tady výborný jablečný koláč.“
„Ne, děkuji,“ řekl Harry, odstrčil svůj napůl snědený sendvič. „Jsem plný.“
Severus by k tomu jistě měl co říct, kdyby nebyli obklopeni mudly, kteří na ně dotěrně civěli. Nemyslel si, že veřejná restaurace je místo, kde by měli probírat Harryho jídelní zvyky, ale rozhodl se, že si s Harrym o tom potřebuje promluvit, a brzy. Takhle to nemohlo pokračovat.
***
Už uplynula léta od doby, kdy byl Severus naposledy v matčině vile a už zapomněl, jak klikaté jsou cesty podél pobřeží. Ani nestálo za to zmiňovat, jak byly vysoko. Silnice se stáčela podél útesů, na jedné straně ohraničena skálou, na druhé strmým srázem do moře. Přestal počítat, kolikrát museli zastavovat a nechat Harryho vystoupit a vyzvracet se. Poppy mu dala nějaký lektvar proti nevolnosti, ale nezdálo se, že by mu to pomohlo. Harry byl bledý jako jeden z Bradavických duchů. Poppy ho uložila na zadní sedadlo, zatímco mu otřela tvář vyčarovanou žínkou.
Cesta, která by jim měla trvat o trochu více jak hodinu, jim ve skutečnosti trvala hodiny tři, ale nakonec dojeli na předměstí města a Severus vyvezl auto na nejvyšší kopec a zaparkoval ho před obíleným domem, který měl být jejich domovem pro pár následujících týdnů.
Hned jakmile auto zastavilo, skoro dříve než stálo, Harry vylezl ven a vyzvracel se u malého hájku pomerančovníků. Severus byl překvapený, jak náchylný je Harry k cestovní nevolnosti, to ho ti mudlové nikdy nikam nevzali? Nechtěl se ptát, nechtěl připomínat Harrymu ty příšerné lidi a to, co mu provedli. Ne, když měl chlapec každý den stálou připomínku – Severus se zadíval na jeho hůl. Harry se o ni ztěžka opřel, ale alespoň vypadalo, že dávení už polevilo. Poppy mu podala vyčarovanou sklenici vody, než zamířila k domu.
„Jak mudlové mohou vydržet zavření v těch kovových krabicích, to je nad mé chápání!“ zvolala. „Jdu připravit nějakou lehkou večeři.“
„Jak se cítíš, Harry?“ zeptal se Severus, když zmizela v domě.
„Už lépe, když jsem na čerstvém vzduchu.“ Harry se otočil, takže se díval přes nízkou zídku a dolů na přístav pod ní. Zatímco byli na cestě, padla noc a úbočí začínalo ožívat oranžovými tečkami. Pár světel se pohupovalo na moři, byly od lodí, které tam byly uvázány nebo plachtily na vodě.
„Je to krásné,“ vydechl Harry, otočil se zpět tváří k Severusovi. Jasné měsíční světlo svítilo dolů, ozařovalo roviny a úhly chlapcovy tváře. Jeho oči v slabém světle vypadaly, jako kdyby nefritově zářily a Severus měl pocit, jako kdyby ho potlouk uhodil do břicha. Pokusil se zakrýt svoje zajíknutí za zakašlání a podíval se přes přístav.
„Ano, to je,“ souhlasil, ale neměl na mysli ten výhled.


Část 40
„Kde je Poppy?“ zeptal se Harry, jakmile zasedl k vyřezávanému dřevěnému jídelnímu stolu. Stále se mu zdálo divné oslovovat své opatrovníky křestním jménem, i když to už to dělal déle jak týden. Vila měla tři ložnice a velký propojený obývací, jídelní a kuchyňský kout. Všechny zdi byly vymalovány stejným odstínem smetanové s náznakem cihlově červených lišt ze dřeva. Každý kus nábytku v domě byl umně vyřezávaný motivy z římské mytologie.
„Má migrénu a necítí se na to, aby dneska někam jela,“ řekl Snape – Severus, Harry si to musel neustále připomínat pro jistotu, že by mu to vyklouzlo, kdyby mluvil nahlas – když si naléval kafe ze zdobené konvice na stole. Snídaně již byla připravena: mísa čerstvého ovoce; rohlíky, džemy a marmeláda; vařená vejce; talíř uzenin a sýrů; konev dýňového a pomerančového džusu, kouzlem chlazený navzdory vedru venku.
„Takže nepojede s námi do Pompejí?“ otázal se Harry, když si vybíral ovoce a sýry, společně s rohlíkem a sklenicí pomerančového džusu. Poté, co přesvědčila Severuse, aby jeli na výlet, tak nakonec se necítí dobře, aby jela. „Nemůže si vzít lektvar?“
„Harry, ta žena je kvalifikovaná lékouzelnice, vážně si myslíš, že kdyby byl lektvar, který by jí pomohl, tak by si ho nevzala? Migrény jsou individuálně specifické a obecný lektvar nepomáhá. Poppyino strádání je ještě horší působením vedra a světla. Dobré počasí pro nás může být utrpením pro ni a bude se cítit lépe, když si poleží ve tmě.“
„Omlouvám se. Nechtěl jsem znevažovat její stav. Cedric taky trpěl migrénami, obvykle když byl ve stresu.“ Harry zabodl vidličku do plátku sýra daleko silněji, než bylo potřeba. Stále ho bolelo myslet na Cedrika a zajímalo by ho, jestli se někdy dostane do stavu, kdy by se necítil, jakože propukne v slzy vždy, když je zmíněno Cedrikovo jméno. Položil sýr a snědl pár plátků melouna a polovinu rohlíku, jelikož doufal, že žvýkání a polykání mu zabrání brečet nahlas.
Severus se díval na stále skoro plný talíř před Harrym.
„Harry, musím si o tom s tebou promluvit,“ řekl.
„O čem?“ Harry si pohrával s jídlem, ale nesnědl už nic víc.
„Už docela dlouho nejíš pořádně; Poppy i já jsme si toho všimli. Výživné lektvary jsou jen na podporu, Harry. Musíš jíst.“
„Já jím,“ řekl Harry a položil vidličku přes talíř. Nechtěl se hádat, ale cítil se obranně, kdykoliv někdo nadhodil jeho jídelní zvyky. „Nechci o tom mluvit.“
„V pořádku, Harry. Ne dnes, ale příště si o tom promluvíme víc.“
Harry jen zíral na motiv na stole a neodpověděl.
***
Začalo pršet skoro okamžitě, jakmile vystoupili z vlaku, zuřila bouře a černé mraky byly všude okolo. Možná blížící se bouřka byla důvod, proč se Poppy cítila nemocně, a Harry doufal, že jí brzo bude lépe. Většina turistů se vypařila, jakmile se déšť stal prudším, ale on a Severus diskrétně použili vodu odpuzující kouzlo na své oblečení a klobouky a užili si skvělý čas při procházení úplně opuštěným místem.
Stanoviště bylo větší, než si Harry představoval; nějakým abstraktním smyslem věděl, že to bylo město, ale ve skutečnosti nemohl Pompeje zařadit do kontextu. Bylo by velmi lehké ztratit se v malých cestách a uličkách mezi budovami, z nichž stála větší část, než očekával. Z nějakého důvodu si představoval, že ruiny budou po kotníky nebo po kolena vysoké, nečekal dvouposchoďové domy, z nichž některé měly i střechu.
Zasmáli se u mosaikového pruhu jednoho domu. Cave Canem četli nápis černý na bílém. Pozor na psa. Harry by mohl strávit hodiny v lázních, dívaje se na mosaiky. Byly tak barevné; těžko uvěřitelné, že jsou staré téměř dva tisíce let.
Harryho noha začínala bolet, dnes už si vzal celou dávku lektvaru proti bolesti, ale chtěl vidět vše, tak bolest nezmiňoval. Severus je vedl pryč od jedné z budov, kde se objevilo pár dalších odolných turistů hihňajících se a smějících se.
„Co tam je?“ zeptal se Harry, daleko zvědavější teď, když se od toho obydlí odvrátili.
„Něco, na co jsi ještě moc mladý,“ řekl Severus svým učitelským hlasem.
„Brzy mi bude šestnáct,“ našpulil rty Harry, nesnášel, když věk používali jako zbraň proti němu.
„Dobrá tedy. Byl to dům se špatnou reputací a stěny jsou plné nástěnných maleb scén, které – které měli inspirovat příznivce.“
„Tím míníš, že to byl bordel? Oni v těch dobách už měli prostitutky?“ zeptal se Harry, zajímalo ho, jak daleko může zajít v této konverzaci. I když byl také zvědavý. Možná kdyby v Dějinách čar a kouzel byla každou chvíli trocha sexu, tak by studenti spíše věnovali více pozornosti profesoru Binnsovi. Ne, že by to vadilo Harrymu, jeho libido neexistovalo poslední rok, dokonce neměl ani mokrý sen od té doby, co Cedric zemřel.
„No, bývá to označováno jako nejstarší profese,“ řekl profesor a tentokrát se usmál. Harry tomu stěží mohl uvěřit. Jeho učitel – jeho opatrovník – s ním žertoval o sexu a musel si přiznat, že si to škádlení užíval.
Nešli do toho domu, ale Harryho zajímalo, jaké neslušné obrázky může obsahovat. Byly mosaiky a nástěnné malby Římanů ekvivalentem věcí, jako je Play Wizard? Dvojčata dala Ronovi k posledním narozeninám předplatné na ten časopis a Ron strávil docela šťastně hodiny koukáním na něj s ostatními kluky v ložnici, dokud je nenašla Hermiona. Harry doopravdy nebyl tak znechucen obrázky, všechno to byly ženy – žádného muže neviděl a nebyl si jistý, jestli by takovýmhle způsobem chtěl koukat na muže. Připadalo mu to jako neúcta k Cedrikovi.
Bylo to těsně před zavírací dobou, když Harry poněkud zoufale potřeboval na toaletu. Severus to zkonzultoval s mapou – bylo to v italštině, takže tomu stejně Harry většině nerozuměl – a dovedl ho k veřejným záchodkům. Zaměstnanec už skoro zamykal a třásl klíči, žvanil něco v rychlé italštině. Harry stěží rozuměl slovu, ale Severus se pustil do konverzace s tím mužem a brzy bylo jasné, že Harrymu vskutku dovolí použít zařízení, než odejdou.
Několikrát se Harry radši ujistil, že si nohu dal zpod sebe, bylo těžké močit s jednou rukou na holi, ale nakonec to zvládl a ulevil svému močovému měchýři a vyšel z kabiny. Zaměstnanec se vrátil dovnitř a stál ve dveřích, čímž je účinně blokoval. Vypadal skoro tak starý jako Brumbál, tvář měl zvrásněnou jako suchá švestka, ale jeho vlasy byly uhlově černé spíše než bílé, Harry ho podezříval, že si je barví.
Harry si umyl ruce a opláchl si tvář, cítil, že ten muž na něj celou dobu civí.
Vydal se směrem k východu, ale muž se nepohnul, jen tam stál a blokoval dveře. Harry zapojil mozek, aby vyhrabal nějakou italštinu. „Scusi?“ (=promiňte, pozn. překlad) odvážil se, když se dostal blíž, ruka pevněji sevřela hůl. Mužův pohled ho znervózňoval a Harry si přál, aby právě teď mohl být na druhé straně dveří.
Chlap něco drmolil italsky, rozhazoval rukama, ale Harry nerozuměl, o čem mluví.
„Moneta! Moneta!“ křičel muž, tentokrát strčil misku mincí Harrymu před obličej.
Uvědomil si to, chtěl poplatek, ale Harry u sebe neměl ani svrček, ani euro ani nic jiného. Severus si u sebe nechával všechny peníze kvůli kapsářům; Harry se jim zdál jako lehčí cíl s jeho zmrzačenou nohou. Nikdo se zdravou hlavou, by se nepokusil okrást Severuse Snapea, tím si byl Harry jistý.
Harry pokrčil rameny. „No moneta,“ obrátil naruby kapsy, aby je ukázal zřízenci a šel cílevědomě směrem k východu. Muž se nepohnul z místa.
„Severusi!“ zavolal Harry, cítil se velmi hloupě volat o pomoc, ale jeho instinkty mu říkali, že je tu něco strašně špatně. „Severusi!“
Stěží vteřinu na to, byl muž vtlačen do místnosti, jak ho Severus odstrčil z cesty před ním a ten se natáhl na dlaždice, mince vypadly z misky a rozptýlily se po podlaze.
„Harry? Jsi v pořádku? Co ti chtěl?“
„Nevím, nejsem si jistý, jen na mě křičel italsky. Myslím, že po mně chtěl, abych mu dal peníze.
Severus italsky promluvil s tím mužem, který sebral pár mincí a ukázal je k Severusovi, pak k Harrymu a dál nesouvisle něco mumlal, čemu Harry nerozuměl. Harry viděl svého strýce Vernona v plné ráži obvykle předtím, než schytal pěknou ránu, ale nic ho nepřipravilo na vztek šířící se ve vlnách ze Severuse. Neudeřil toho chlapa, ani ho neproklel, ačkoliv by se vsadil o cokoliv, že chtěl. Místo toho sebral Severus keramickou mísu a mrštil jí o zeď, nechal muže schouleného na zemi, jak se pokoušel vyhnout padajícím střepům.
Už byli venku a daleko od toalet a toho strašného chlapa, když Severus prozradil, o co se jednalo.
„Nechtěl peníze,“ vysvětloval Severus. „Chtěl zaplatit tebe. Myslel si, že jsi dětský prostitut a že já jsem tvůj pasák. Domníval se, že proto jsme na záchodech těsně před zavírací dobou. Podle všeho se to už tady stalo.“
Harry se cítil mdle; přešel k nejbližší zdi a opřel se o ni, ztěžka dýchal. Co přimělo toho muže si myslet, že je děvka? Harry se podíval dolů na svoje oblečení, džínsy a modrá mikina, nic upnutého nebo odhalujícího aspoň podle toho, co mohl říct. „Měl bych se oblékat jinak?“ zeptal se.
„Harry, není nic špatného na tom, jak se oblékáš, ten chlap měl jen hloupé představy v hlavě, prosím, už na to víc nemysli. Byl bys radši, kdybych ti neřekl, co povídal?“ Severus dovedl Harryho k lavičce na chodníku venku z areálu a posadil ho.
„Ne, jsem rád, že jsi mi to řekl. Nesnáším, když se přede mnou lidé pokoušejí schovat věci, protože jsem podle nich moc mladý. Necítím se mladě, Severusi. Někdy se cítím zatraceně starověce.“ Harry si povzdechl a Severus ho objal kolem ramen. Chlapcova hlava vyhledala mužovo rameno skoro jako sama od sebe. Minulý rok tolikrát brečel na jeho rameni. Kdo by si to pomyslel? Že najde útěchu ze všech lidí právě v náručí Severuse Snapea?
Navíc ke své hrůze, Harry cítil, jak mu slzy začínají opravdu téct, když si uvědomil, co se mu mohlo stát, kdyby tady Severus nebyl. Nalepil se na muže jako víno a nechtěl ho pustit. „Chci – chci jít domů. Můžeme jít domů, Severusi?“ vzlykal do límce mužovy košile.
„Zpátky do vily?“
Harry popotáhl a zvedl hlavu. „Ne, do Bradavic. Chci jít zpátky do Bradavic.“

A/N: moneta - peníze, mince.

Žádné komentáře:

Okomentovat