Ahojky,
tak tady máte novou kapitolku k překladu z ruštiny. Je to krátká povídka, na delší si zatím netroufám. Jmenuje se Krok zpět. Snad se Vám bude líbit a vyjádříte to v komentářích.
Za beta-readr mockrát děkuji Nade.
Hezké čtení.
***
Kapitola 1
„Jak jste se rozešli?“ Hermiona šokovaně zalapala po dechu, když jí došel význam toho, co právě slyšela. „Harry, můžeš mi konečně vysvětlit, co se stalo?“
Harry se zachvěl. Dům byl vlhký a zatuchlý. Smrděl plísní, prachem a ještě něčím, něčím co připomínalo mudlovské léky. Za ty dny, které tu strávil, se neobtěžoval uklízet a Krátura v jeho nepřítomnosti dům pořádně zanedbával.
Dva týdny Harry bloumal z místnosti do místnosti, dlouho nehybně vysedával u studeného krbu, a později bezcílně zíral z okna do šedé podzimní krajiny. A dnes se definitivně zhroutil a poslal do Doupěte sovu. Samozřejmě by bylo snazší použít krb, ale neměl chuť natrefit na paní Weasleyovou a vysvětlovat jí, proč potřeboval mluvit s Ronem a Hermionou a co bylo nejdůležitější - proč vypadá tak příšerně.
No, nakonec to nebylo tak horké, jak to původně vypadalo. Teda alespoň to bylo to, co si o tom Harry myslel. Upřímně řečeno, jemu samotnému teď bylo všechno jedno, prostě spustil reflex, který se mu vyvinul už v dětství: vyhnout se soucitným otázkám, znepokojení, zkoumavým pohledům očí. „Jak se máš, Harry? Jsi v pořádku?“ Kolikrát slyšel ta slova ve škole? Stokrát? Dvěstěkrát? Nepočítal to. Víckrát už je nechtěl slyšet. Nechtěl nic.
Jeho kamarádi se přihnali hned, co obdrželi dopis. Rozrušení, nechápající. Byli připraveni ho ochránit před celým světem. Ale Harry pochyboval, že by teď bylo v jejich silách, aby mu pomohli. Ale prostě už neměl tu sílu vydržet to nesnesitelné ticho v domě a pocit nicoty, který se mu usadil v hrudi.
A teď tu seděli - v zaprášené kuchyni a čekali od Harryho alespoň nějaké vysvětlení. Ale jak jim to jen mohl vysvětlit?
„Vy jste se pohádali?“
„Ne, Rone. My jsme spolu mluvili a dohodli jsme se, že se prostě musíme rozejít.“
Ta slova se mu říkala těžko. Harry to nechtěl přátelům vysvětlovat. Když psal ten dopis, prostě chtěl… Sakra! Neví, co chce. Ale rozhodně nechtěl Ronovy rychlosoudy. Jak si to pro sebe pojmenoval.
„Poslouchej, kámo, nezastávej se toho bastarda. Po tom všem, co ti udělal? Po tom, co jsi tak dlouho musel snášet ty jeho výstřelky? Nebo… ty sám si ho vyhodil? Víš, že je to tak správně. Byla nesnesitelná podívaná na to, jak jsi utrácel svůj život se starým ošklivým smrtijedem.“
Ron rozhořčením zrudl tak, že jeho pihy nebyly skoro vidět, uši mu hořely a rozšířilo se mu chřípí. Harry by měl být vděčný za péči svého zuřivého přítele, ale teď pozoroval to šílenství se znechucením. Zavřel oči.
„Rone, pokud okamžitě nezavřeš hubu, tak tě praštím!“ upozornila ho Hermiona.
„Co je s tebou, Hermiono?! Podívej se, co s ním Snape udělal! Mám sto chutí tomu bastardovi upravit fasádu. Podívej se na Harryho, je zraněný. Myslíš si, že to nechám jen tak?“
„Ach, Rone,“ povzdechl si Harry. Sundal si brýle, protřel si rukou obličej a zlobně se podíval na svého kamaráda. „Fajn, zavolej mi sem Molly, byla by míň hlučná. Uklidni se, jo? A kroť ten svůj hrozný křik. A- ano, mluvili jsme spolu. Žádné scény. No, rozhodně jsme po sobě neházeli nábytkem nebo něčím podobným. Povídali jsme si a rozhodli jsme se-“ Harrymu se zlomil hlas, musel si odkašlat, ale hned větu dokončil. „ Že jsme moc odlišní. Tak jsme tuhle frašku ukončili. To je všechno.“
„Musíme si promluvit.“
„O čem?“ Lepil se na něj strach z něčeho nevyhnutelného, co už se stalo a nebylo nic, co by tomu zabránilo. Po zádech mu přecházel chlad, který se plížil pod žebra, kroutil se kolem žaludku a způsoboval, že se mu chtělo zvracet. Třásly se mu ruce.
Bylo jasné, že je něco špatně. Pravděpodobně to začalo už před šesti měsíci. Severus začínal pobývat delší dobu v laboratoři. Harry často obědval sám. Sex byl stále víc jen sexem, něčím, co odplavovalo stres nahromaděný za celý den - rutinní cvičení, po jehož konci se jen zabalí do deky, obrátí se ke zdi a hned jde spát, aniž by dal Severusovi dobrou noc. Hádky končily stále hlasitějšími nadávkami, po kterých následovalo dlouhé a bolestivé mlčení. Stále častěji měl potřebu opustit dům, provětrat se, jít do baru a třeba tam někoho potkat, někoho s kým by si mohl jen tak pokecat. Někoho, kdo by neotočil jakoukoliv jeho chybu v rozhovoru na jeho kompletní zbytečnost a naprostou hloupost.
A on si to mohl dovolit. Mohl si dovolit odejít a vrátit se do půlnoci, ráno se při přání dobrého jitra usmívat a znova zakusit ten těžký život plný podráždění. Ale dnes si dovolil se neovládnout a lehce -jen trochu- sebou trhnul, když se ho snažil Severus obejmout. Ale opravdu to bylo tak zřejmé? A opravdu to bylo kvůli tomu? Vždyť se dá leccos napravit. Vlastně, krize, která se u nich objevila, se páru sem tam stane. Stačí ji překonat a všechno bude jako dřív. Vrátí se do jejich vztahu oheň a smysl pro něžnosti. Vrátí se potřeba dotyků, vdechování vůně, ochutnávání… Aby slova „být nablízku“ neznamenala jen tělesnou blízkost.
Zdá se, že pro Severuse taky není tenhle rozhovor moc snadný. Mračí se a žmoulá si manžety. Ale při pohledu do toho vážného a upřeného pohledu… Už se rozhodl.
Severus mluvil jasně a rozhodně. Jako kdyby si tu řeč mnohokrát zkoušel, zlepšoval ji a vštípil si ji do paměti. Samozřejmě, že ano, není ten typ člověka, který jedná impulzivně. Pouze chladně počítá, používá jen svou logiku a racionalismus.
„Jsme moc odlišní, Harry. Máme jiný denní režim a různé cíle, různé představy o společném soužití. A jinou budoucnost. Myslel sis, že jsem si nevšiml, že se ti protiví můj dotek a jak se zdá, tak i má společnost je ti nepříjemná. Po pravdě, ani jsem nečekal, že tahle avantýra se společným bydlením bude trvat tak dlouho. Mám vůči tobě také dost výhrad, ale nechci z tohoto rozhovoru udělat jen banální výměnu výčitek. Nikdy mě nepřitahovalo měšťácké hašteření. Nevidím jediný důvod, proč bychom měli pokračovat v tomto vzájemném otravování životů. Myslím, že bychom se měli rozejít.“
Poslední slova byly jako kameny hozené na stůl, které se odrazily a zasáhly ho do hlavy. Harry cítil jejich rány. Jak hroudy, které dopadly na rakve mrtvých v poslední bitvě. Těžce a nevratně. Křehká barevná vitráž, která bývala jeho životem, se roztříštila na spoustu malých střípků.
Severusův hlas se vzdaloval a zvuky zněly tlumeně, jako přes clonu. Musí ze sebe okamžitě setřást tu strnulost a rychle něco udělat před tím, než už bude úplně pozdě. Uvnitř křičel, že je to špatné, hloupé, že tohle nemůže! Nemůže to všechno zničit jednou pouhou větou, nemůže být na všechno sám. Pošlapal mu celý život! Harry chtěl chytit Snapea za ramena a třást s ním, bouchnout ho do břicha, dát mu do zubů, chtěl z něj setřást ten nepropustný klid, chtěl dostat ten led z očí. Chtěl, aby porozuměl tomu, jak nelidské a nehumánní je to, co Snape právě udělal. Nelidské.
Rty ho neposlouchaly, měl sucho v ústech, nehybný jazyk pouze přejížděl přes patro a v krku mu pouze hvízdal vzduch, ale jinak ze sebe nevydal ani hlásku.
Všechny kousky vitráže řinčely, když jako zbytečné kousky skla padaly dolů. A v otevřených dveřích se objevila Severusova tvář. Blízko. Velmi blízko a velice jasně.
Na sekundu se Harrymu zdálo, že ještě není příliš pozdě na to, ponořit prsty do těch dlouhých pramínků, přitisknout své rty k těm pevným, přejet po nich jazykem a zašeptat, že ho miluje, velmi miluje… Jako nikdy předtím. Zdá se, jako by právě na to Severus čekal, jako by to byl jen test, krutý test, který si potřeboval ověřit. Ruka se mu chvěla v touze se ho dotknout. Severus se náhle posunul v křesle, jako by se chtěl odvrátit, snad sebou bolestně trhnul. A to gesto Harrymu řeklo víc, než všechna slova, která tu zazněla. Příliš pozdě. A Harry souhlasil. Přikývl, vstal a šel tiše ke dveřím.
„Co budeš dělat dál?“ řekla Hermiona dost žoviálně a podívala se na Harryho, jako by se dívala na nějakého nemocného psa, kterému už není pomoci, ale nemají srdce ho dát utratit. Mohl tomu pohledu uniknout, ale nechtělo se mu hýbat. Chtěl celý svůj život sedět v zaprášené zatuchlé kuchyni. A chtěl, aby ho nikdo neobtěžoval, nedotýkal se ho a na nic se neptal.
„Potřebuješ pomoc s rozdělením majetku. No dům, ten budeš muset pravděpodobně prodat. Pomůžu ti se vším tím papírováním.“ Hermiona byla tak hrozně aktivní člověk a prostě se neuměla dlouho oddávat melancholii, když před ní stál nějaký úkol.
„Ne, počkej. Nemusíš nic,“ to bylo nechutné, přemýšlet o papírování, rozdělení domu. A co bylo nejdůležitější - na tohle všechno bylo nutné se scházet se Severusem a vést normální klidný a smysluplný rozhovor, jako kdyby se byli vůbec neznali. Dost divné. To by teď Harry nedokázal. „Nebudu nic rozdělovat, tak se můžeš uklidnit.“
„Dobře, nic,“ Hermiona ho poplácala po ruce, nad něčím usilovně přemýšlela. „Musíme se rozhodnout, co budeme dělat.“
„Už jsem se rozhodnul. Půjdu si koupit nové koště.“
Žádné komentáře:
Okomentovat