1. kapitola

Tak milí zlatí,

tady máte první kapitolku k nové povídce- Nové odloučení. 

Za beta-reader patří obrovský dík Nade, které také chci tutu kapitolku věnovat.

Hezké čtení Sirina. PS:Pořádně si přečtěte varování.

***

1. kapitola

červen 1997

Kvikálkov bylo obyčejné městečko. Nebylo příliš velké, ale ani moc malé. Panem a paní Dursleyovými bylo považováno za ideální, když se sem před několika lety rozhodli přesunout. Normální a čisté, se spoustou sousedů na špehování a s velkou zahradou, kde si budou moci jejich budoucí děti hrát. Dům číslo 4 v Zobí ulici nemohl být víc obyčejný, i kdyby se snažili.

Jediná neobyčejná věc na tom domě byla, že jeden z jeho obyvatel byl kouzelník jménem Harry Potter, synovec Petúnie Dursleyové. Dursleyovi byli nuceni se starat o Harryho poté, co před šestnácti lety zemřeli jeho rodiče. A i navzdory tomu, že Harry trávil většinu roku na internátní škole ve Skotsku, si mysleli, že je pro ně přítěž.

Normálně to Harrymu nevadilo, ani jednoho ze svých mudlovských příbuzných neměl v lásce, ale v posledním školním roce to pro něj bylo těžké. Před dvěma lety zemřel jeho milovaný kmotr. Znal Siriuse sice jen dva roky, ale Harry byl jeho smrtí velmi tvrdě zasažený. Na tom muži bylo něco, co nutilo Harryho ho milovat nad rámec jeho vlastního chápání. Měl pocit, jakoby toho muže znal už dlouhou dobu, a to nejen když byl dítě. Právě, když si chlapec myslel, že se to už mohlo začít hojit, nebo jak mnoho lidí používalo výraz ´dostal se přes to´, tak byl zabit jeho skoro dědeček. Ředitelova smrt s ním otřásla, poslala jeho mysl přes obrovský oceán zoufalství. Jak má porazit Voldemorta, když mu jeho rádce nemůže pomoct?

Dům byl tichý, jako vždy takhle pozdě v noci. Kupodivu, Harry právě spal; obvykle bojoval sám se sebou a zůstával vzhůru tak dlouho, jak jen to bylo možné. V poslední době míval podivné sny. Nepřicházely od Voldemorta, ale ani obyčejné sny to nebyly. Děly se v nich věci, kterým Harry dokázal rozumět a dotýkaly se ho. Vyvolávaly v něm hrozné pocity déja vu i přesto, že ty věci nikdy nezažil.

Někdy ty sny byly spíš jako noční můry.

Někdy začaly jako noční můry.

Harry sáhl po medailonku, vzal si ho do ruky před tím, než se otočil od mísy. Běžel zpět k Brumbálovi, který se krčil v blízkosti okraje ostrůvku, podle Harryho názoru až příliš blízko vodě.

„ Mám to, pane profesore,“ řekl Harry. Harry slyšel sám sebe mluvit, jako kdyby mluvil někdo jiný, ale ve stejnou dobu cítil, že jsou to jeho ústa, která se hýbou a tvoří slova. Tenhle sen je divný, pomyslel si, něco mezi snem a prohlídkou skutečné vzpomínky v myslánce. „Pojďme,“ řekl svému řediteli.

Brumbál se na něj opatrně podíval. „Vodu?“ Prosil jeho hlas ochraptělý z křiku. „Prosím?“

Harry běžel k míse. Popadl ten pohár, a když jeho kouzlo nedokázalo vykouzlit vodu, ponořil pohárek do té podivné temné vody, která obklopovala ostrov, na kterém stáli. Zvedl pohár.

Se zamračeným pohledem se rozhlédl kolem astronomické věže. Harry byl skrytý pod svým pláštěm a zkoušel se nějak vymanit z Brumbálova kouzla. V ruce držel podvrh medailonku, volně mu visel na řetízku z prstu a Harry napůl doufal, že se uvolní a spadne na zem. Ten hluk by upozornil ostatní, že nejsou sami. Snape by se mohl na chvíli zastavit, aby zjistil, co je to za hluk.

Jasná zelená zaplnila místnost. Draco a Severus se odvrátili pryč, zakrývali si oči, ale Harry neměl žádnou jinou možnost, než to upřeně sledovat. Křičel, tiše a neslyšně, když se Brumbál vyklenul (tolik mu to připomínalo Siriusovu smrt) a vypadl z okna. V okamžiku, kdy byl Harry schopný pohybu, stiskl medailonek tak tvrdě, až to bolelo. Věděl, že Brumbál je mrtvý.

Prohlížel si přívěšek. Byl tak prostý a přitom fantastický a okázalý. Nebylo to něco, co si Harry myslel, že by se na to Voldemort mohl dokonce dvakrát podívat, pokud by na přední straně nebylo vypracované S, které označovalo majetek Salazara Zmijozela. Ještě jednou ho sevřel v ruce, než vyběhl z věže. Hnal se za Snapem, křičel jeho jméno a medailonek nechal ležet na podlaze.

XXX

duben 1947

Tom sáhl do kapsy a vytáhl medailonek. Držel ho před Anathemem, dovolujíc tak chlapci vidět, jak se houpe na jeho prstech.

„Krásný, že?“ ptal se mladý Voldemort svého milence. Měl pouze 21, ale už z něj vyzařovala aura moci natolik silná, že ostatní obyvatelé jedné z méně populárních londýnských ulic se od něj drželi dostatečně daleko. Ustupovali mu z cesty, případně změnili svou trasu, jen aby se mu vyhnuli.

Tmavovlásek se krásně usmál. Jeho oči měly překvapivý odstín zelené, jeho kůže byla světlá jako porcelán a jeho rty byly světle růžové, tak lákavé. Natáhl ruku a přejel prsty po složitém S na přední straně medailonu. „Trochu moc, nemyslíš?“

Tom se lehce zasmál. Jeho ruka lehce podržela Anathemovu tvář, palcem hladil chlapcovu lícní kost. „To kdysi patřilo velkému Salazaru Zmijozelovi, Ane. Neexistuje krásnější předmět.“

„Ani já ne?“ škádlil ho An s dalším úsměvem, oči mu pobaveně zářily.

Tom se naklonil dopředu, jeho rty se sotva otřely o Anathemovy a zašeptal: „Ty nejsi věc, že?“

Hlas za nimi oba vylekal. „Ne, ale je krásný, ne?“ Tom se otočil, oči se mu zúžily, když zakotvily na spoře oděné mudlovské ženě, která se tiskla proti zdi. Při pohledu na Anathema si olízla rty, pohnula se blíž a ignorovala hrozbu v podobě Toma Raddla. „Nechceš se pobavit, krásný chlapče? Já nejsem drahá, slibuju.“ Její prsty byly náhle na jeho rtech, přejížděly po Anathemovu dolnímu rtu a mladík vytřeštil oči na svého milence.

Anathem ztěžka polknul, když se jeho oči setkaly s Tomovými. Muž se zlobil, byl velmi rozhněvaný. Celá jeho tvář nabrala křídově bílou barvu a jeho oči se začaly měnit do krvavého odstínu červené. Jeho hůlka byla připravená a její špička už směřovala na záda té ženy.

„Vypadni od mého partnera,“ vychrčel ze sebe, jeho slova byla jen z poloviny v angličtině.

Ona se na něj ani neobrátila a ani neohlédla. Místo toho se přitiskla k Anathemovi, ignorovala jeho pokusy ji odtlačit, aniž by jí ublížil, a zašeptala chlapci do ucha: „Řekni tomu upejpavci, ať jde domů nebo mu řekni, ať se se mnou o tebe podělí.“

Z Tomových rtů uniklo zasyčení a zelená v cuku letu zasáhla prostitutku, která se složila k zemi. An zavrčel, jak na něm přistála váha těla, ale Tom hned popadl její tělo za rameno a mrštil s ní na zem, pryč z Anathema.

Medailonek v Tomových rukách se na chvíli rozzářil jasně bílým světlem. Když světlo vybledlo, dokonce i An mohl říct, že se na tom medailonu něco změnilo. Něco zlého, co tam před tím nebylo. 1

XXX

červen 1997

Harry se prudce napřímil v posteli. Nahlas vydechl a ze strachu, aby neprobudil své příbuzné, si přitisknul ruku k ústům, aby ztlumila případné hlučnější projevy, než je jeho dýchání. To nebylo poprvé, co sledoval, jak Voldemort někoho vraždí, zatímco on spal. Ale tohle bylo poprvé, co si Harry vzpomínal, a to včetně prohlídky Brumbálových vzpomínek, že by Voldemort někomu ublížil při něčí obraně. Bylo to překvapivé. Skoro to vypadalo, jako by Voldemortovi ve skutečnosti šlo o něco jiného než o nesmrtelnost.

Harry měl předtím sny o Voldemortovi a tom neznámém, jak spolu souložili. Viděl je líbat se, mluvit a plánovat ovládnutí světa. Ale toto bylo poprvé, první sen, o kterém mohl Harry upřímně říct, že věřil, že Tom Raddle možná kdysi byl člověkem.

XXX

23. července 1997

Vernona Dursleyho by si nikdo nemohl splést s milým člověkem. Lidé by si možná mohli myslet, že je milý a zdvořilý, ale ti, kteří ho znali lépe, věděli své. Harry svého strýce znal velmi dobře, a čím více času trávil v jeho společnosti, tím více ho nenáviděl. Obvykle si Harry rád krátil čas představou, jaká by to byla pro něj asi legrace, kdyby pozval své přátele z kouzelnického světa k němu na návštěvu do jeho hezké obyčejné normální mudlovské rodiny. On je ovšem nikdy nepozve. Vernonův hněv by nestál za ten krátký okamžik zábavy, ale bylo hezké o tom snít.

Někdy si Harry představoval, jaké by to bylo, kdyby si pro něj někdo přišel a vzal ho pryč. Nebo kdyby Dursleyovi skončili ve vězení nebo zahynuli při automobilové nehodě. Tak jak tvrdili, že zemřeli Harryho rodiče. Ale nemyslel si, že by někdy upřímně chtěl, aby umřeli. V jeho prvním ročníku se lord Voldemort nabídl, že se ´postará´ o jeho příbuzné, ale Harry ho odmítl, že? Koneckonců, kam jinam by šel? Samozřejmě, že by se pravděpodobně cítil provinile, kvůli jejich smrti, ale to asi nebyla největší starost jedenáctiletého chlapce.

Ne, mohl si je představit, jak umírají, ale Harry vždycky doufal, že kvůli němu už nikdy nikdo jiný neumře.

Obvykle.

Právě teď byl Harry rád, že nemá po ruce hůlku. Teď se projevila velká část Vernonova slepého fanatismu. Harry jen chtěl, potřeboval, ještě jedno postrčení tím správným směrem a byl by schopný zaklít toho mudlu během pár vteřin. Jeho ruka, v které držíval hůlku, ho svrběla, nohy neklidně poklepávaly na podlaze, nutily ho, aby šel pro svou hůlku. Ale Harry zůstal stát na místě a tiše poslouchal, jak se ho strýc Vernon snaží slovně uzemnit.

„Začalo to tvou matkou-!“ Strýc Vernon otevřel ústa, aby pokračoval, ale Harryho ruka, která směřovala do jeho obličeje, ho zastavila. Představoval si, jaký je to pocit, když mezi prsty svírá hůlku, jak se jí dotýká, její váhu a důvěrně známý pocit v jeho rukou.

„Nemluv o mé matce.“ Lily Potterová byla vždy Harryho citlivým místem. Jeho otec zemřel, aby je oba, Lily a jeho, ochránil před Voldemortem a Harry měl svého otce velmi rád. Ale vždy ho víc bolelo, když slyšel, že někdo urazil jeho matku. Tu samou ženu, která umřela jen proto, aby ho ochránila.

„Teď pozorně poslouchej, ty špinavý š-!“ Harry ho znova přerušil.

“Sectumsempra!” vykřikl. Vernonovy oči se rozšířily, jeho tvář zbledla, když zaslechl to ´kouzelné´slovo a rychle vycouval s rukama před obličejem. To však byla jediná věc, která se stala. Bez hůlky Harry nebyl schopen kouzlit.

Harry ruku sklonil, jeho prsty se sevřely v pěst. Se širokýma očima sledoval stále žijící tělo svého strýce, který se teď připojil ke stejně zděšené tetě a bratranci.

„Já jsem nemyslel… Já jsem to tak nemyslel…“ koktal Harry. Jeho čelist se otřásala, jak se pokoušel vykoktat slova, která se mu hromadila v hrdle. Nemohl mluvit, mohl sotva dýchat, jak byl v šoku. Proč se pokoušel použít tohle kouzlo? Po tom co viděl, že udělalo Malfoyovi, ho vyslovil a doufal, že bude znova fungovat a že nikdo nedokáže Vernonovi pomoct!

Odvrátil se, ignoroval svou rodinu, která se k sobě choulila, jako by chtěla toho druhého ochránit. Harry vyběhl z domu a pádil ze Zobí ulice, jako kdyby ho honili smrtijedi. Utíkal přes Šeříkové nároží dál a dál do té doby, dokud neměl žádnou šanci zahlédnout dům číslo 4.

Pak se zhroutil k zemi. Jizva ho začala bolet. Harry k ní přitiskl jednu ruku, zatímco pravá ruka nevědomky napodobila pohyb při kouzle Sectumsempra.

Seděl tam celou noc. Byl příliš zděšený, než aby se vrátil a čelil tomu, co málem udělal. Jak by se mohl vrátit, když věděl, že pokud to udělá, bude zklamaný, že to kouzlo nefungovalo? Harry se mračil, zatnul prsty pravé ruky v pěst a zastavil je tak ve zkoušení toho kouzla.

Sliboval si, že jakmile vysvitne slunce, vrátí se domů a už se znova nebude pokoušet Dursleyovy zranit.

Ne, už ne.

Doufal.

XXX

1. podle HP lexikonu a Brumbála použil Tom Raddle smrt mudlovské šlapky k vytvoření viteálu. Nikdo nevěděl proč. Tak jsem si to vymyslela… všichni víme, jak šíleně majetničtí jsou tihle Zmijozelové, že?